Vyjeli. Hradby byly opět jednou plné trubačů, kteří se loučili se svým mistrem a jeho průvodem. Hudbou jim přáli hodně štěstí a bezpečný návrat. Ještě dlouho se lesem ozýval hlas jejich trub, než umlkl v dáli.

Zástup jezdců oděných v bílá roucha a pláště sjel z výšiny Bílého kláštera a vydal se na dlouhé putování. Také představený usedl do sedla a nechal kočár jet zatím naprázdno. Tadeáš se až podivil, jak rychlým tempem cválají – poslední dobou byla na mistrovi znát fyzická únava, ale na hřbetě svého plnokrevníka působil velmi jistým dojmem.

Lidé, kteří po zimě pomalu začínali znovu vycházet na pole, se ohlíželi po tomto slavnostním průvodu a sem tam jim někdo i zamával.

Tadeáš se zvesela rozhlížel krajinou. I když na stinných stráních ještě ležela spousta sněhu, všude to vonělo jarem a bylo jasné, že zima se letos už s konečnou platností vzdává žezla.

Po chvíli se k Tadeášovi přitočil jeden z bratrů se vzkazem od mistra. Rytíř tedy poslušně zrychlil a zařadil se vedle mistrova koně. Představený začal několika obecnými větami a bylo vidět, že i on se těší z krásného dne. Přesto však Tadeáš tušil, že přátelská rozmluva nebyla tím, proč si ho mistr zavolal.

„Tadeáši, je potřeba vykonat mnoho práce,“ řekl pak představený už trochu jiným tónem, „a to práce různého druhu. Jedna může být příjemnější než druhá, ale všechny jsou stejně důležité. Žádná část nesmí chybět, jinak nebude fungovat celek. Nic, co je nutné vykonat pro dobro věci, není malé a žádná radostná práce nikdy není trestem.“

Tadeáš zaraženě poslouchal tato slova. Bylo mu to jasné a nemyslel si, že by na tom něco nechápal. Měl však neodbytný pocit, že ho mistr na něco upozorňuje, ačkoliv nemohl přijít na to, co to asi je. Popravdě to tedy přiznal.

„Vím, že pro mnohé rytíře tato cesta hodně znamená. Je to pro ně čest, že smí jet se mnou. Ano, je to čest, protože plníme velký úkol, ale to neznamená, že ten, jehož místo je jinde, neplní tento úkol stejně tak,“ vysvětloval mistr. „Vzpomínáš si, jak jsi byl s ostatními rytíři v sále a já jsem četl jména těch, kteří pojedou? Zpozoroval jsi, že jsem nezmínil tvého přítele Jana, a vím dobře, že tě to nejen mrzelo, ale že jsi byl tak trochu nespokojen, že ano?“

Tadeáš nepatrně přikývl. Sám by své tehdejší myšlenky nepopsal zrovna slovem „nespokojen“, ale nechtěl představenému odporovat. Věděl, že mu tehdy na krátký okamžik křivdil.

„Jana nyní čeká rok pilné a pěkné práce, takže se nakonec ukázalo, že na tom není vůbec tratný. Ale co ti chci celou dobu, Tadeáši, říct, je to, že i kdyby bylo po dobu mé nepřítomnosti potřeba zajistit byť jen jakoukoliv drobnost, pro kterou by se hodil jedině a jedině Jan, musel by zůstat, protože klášter nesmí přestat fungovat. To by však neznamenalo, že ho nějak trestám nebo že není hoden toho, aby jel s námi, rozumíš?“

Další kývnutí hlavou. Až nyní se Tadeáš pořádně zastyděl za to, jak chtěl mistrovi vytknout příkoří učiněné na Janovi, a přitom si tehdy neuvědomil, jak omezený byl jeho pohled.

Představený se však nezlobil. Ještě chvilku s Tadeášem rozmlouval a ukazoval mu něco z okolí a pak ho poslal, aby vystřídal Ješka v nesení vlajky.

Do Žlutého kláštera dorazili odpoledne. Už z dálky byly vidět dvě zástavy vyvěšené po obou stranách hlavní brány a když se pak brána otevřela, bylo na první pohled patrné, že se celý klášter včetně jeho obyvatel zahalil do svého lepšího hávu.

Mistr se nad tímto uvítáním potěšeně usmál. Nikdy by nedovolil, aby kvůli jeho příjezdu vyzdobili klášter tak jako ve slavnostní dny, a tak mu toto milé a citlivě připravené přivítání udělalo radost.

Na hlavním nádvoří je už čekal představený Jakub. Za ním pak stálo seřazeno dvacet rytířů i se svými koňmi. Všechno se jen blýskalo a zářilo, od oděvů rytířů přes koňské postroje až po samotné kopytníky.

„Já jsem si myslel, že zde budu moct strávit pár dnů, a vy jste přitom už připraveni na cestu,“ zažertoval mistr, když sesedal ze svého koně, jehož mu rychle přispěchal přidržet jeden z místních čekajících bratrů.

„Ale jen pobuď, jak dlouho budeš chtít. Chtěl jsem ti jen ukázat, kdo tě bude na cestě doprovázet,“ odpověděl Jakub a jeho trochu koňský obličej vesele zářil. Také mistr vypadal uvolněně a nenuceně a Tadeášovi přišlo na mysl, že představený Jakub je snad první člověk, kterého by mohl nazvat mistrovým přítelem. Přes všechnu důvěrnost, s jakou mistr někdy jednal s nejbližšími lidmi z Bílého kláštera, se to nedalo nazývat pravým přátelstvím. Odstup a úcta totiž vždy sehrály roli. Snad jedině Pavel a Ješek byli výjimkou.

Oba muži mezitím přešli k bratrům, kteří čekali ve dvou řadách. „Mého prvního rytíře, Derena, znáš,“ řekl Jakub.

Tadeáš pohlédl na bratra s tímto netradičním jménem a ihned spatřil, že jméno na něm není ani zdaleka to jediné zvláštní. Deren se od ostatních odlišoval, jak to jenom bylo možné. Tadeáš ještě nikdy nespatřil bratra řádu, který by byl vzhledově tak výrazný. Měl snědou pokožku, husté černé kudrnaté vlasy a ostře střiženou bradku. Už jen podle toho bylo jasné, že nepochází z této země. Zpod nepřehlédnutelného obočí se na svět dívaly dvě velice živé a odhodlané oči. Deren měl vlastně celé držení pružného těla velmi odhodlané, místy až napjaté. Byl jako kočka, která se chystá každou chvíli skočit na svou kořist. Teď tu však stál vzpřímeně a upíral zrak do dáli před sebe.

Když si Tadeáš odmyslel roucho řádu, považoval by Derena za nějakého bojovníka odněkud z jihovýchodu. Živelného, přesto však do jisté míry ukázněného a kultivovaného. Bílý oděv, který měl nyní na sobě, se k němu zvláštním způsobem hodil i nehodil zároveň.

Tadeáš dlouho nedokázal odpoutat pohled od tohoto smělého bratra. Pak se ale zadíval i na ostatních devatenáct hrdě stojících mužů. Mistr postupně přistoupil ke každému z nich a vyzval je, ať se představí. Pochopitelně si nemohl zapamatovat všechny tváře a jména, ale rytíře potěšil projevený zájem.

Následující tři dny uplynuly velmi rychle. Tadeáš je vyplnil pozorováním života v Žlutém klášteře. Mnoho hodin strávil na hlavním nádvoří a také na hradbách. Mistra často vídal ve společnosti představeného Jakuba. Dvojice mužů se po většinu času společně procházela po klášteře i mimo něj a živě si vyprávěla.

Při jednom z takovýchto rozhovorů je rytíř právě sledoval, opřen rukama o vrchní kameny opevnění. Nebyli daleko, Tadeáš dokonce jasně slyšel jejich hlasy, ačkoliv slovům nerozuměl. Na mistrovi byla znát únava po zimě, ale nyní ve společnosti Jakuba viditelně ožil. Smál se společně s ním a veselým hlasem něco vyprávěl.

Tadeáš si pomyslel, že mistra snad ještě nikdy neviděl tak… lidského. „Jsem jedním z vás!“ – to jim často říkal, jenže obrovský rozdíl mezi bratry a představeným byl vždy patrný. Nyní však vypadal mistr úplně jako obyčejný člověk a Tadeáš si řekl, že mistrova moudrost a zkušenosti přeci jen nemusí být až tak nedosažitelné, jak se na první pohled někdy zdálo. Že každý, kdo se bude poctivě snažit, může být jako on.

Jaký vlastně mistr byl, když mu bylo tolik, co teď Tadeášovi? Rytíř se pro sebe usmál, když se pokusil představit si čtyřicetiletého mistra se světle hnědými, neposlušnými vlasy. Ani nevěděl, proč se mu před očima vynořila právě takováto podoba. Mistr, jako by vycítil jeho pohled, se ohlédl přesně na místo, kde Tadeáš stál, a oba si s úsměvem krátce zamávali.

Pak se Tadeáš otočil směrem do kláštera. Prostranství působilo plněji než obvykle. Ne že by znal zdejší poměry, protože přes všechnu blízkost sem příliš často nezavítal, ale tak nějak tu bylo více lidí, než by mělo být.

Bratři už byli na cestu připraveni, čekali jen na pokyn. Chystat tedy už neměli co, a tak si chvíle krátili každý po svém. Někdo se jen tak procházel, někdo si četl a někdo rozmlouval s ostatními. Několik rytířů se nabídlo, že se na ten krátký čas zapojí do běžných prací, ale představený Jakub to s díkem odmítl. Sil ještě budou na dlouhé cestě potřebovat dost.

Z hlavní budovy se vynořil Deren. Pružným krokem přešel nádvoří a zmizel za rohem. Po chvíli se opět vrátil zpět. Tadeáš se až sám divil, co ho na tomto bratrovi tak přitahuje. Nemohl si pomoct, aby se na něj, kdykoliv ho zahlédl, upřeně nezadíval.

Když byl konečně dán pokyn k odjezdu, Tadeáš to uvítal s úlevou. Návštěvu v ostatních klášterech si představoval tak trochu jinak. Ale nebylo se co divit. Tady ve Žlutém klášteře totiž nebylo co kontrolovat. Ležel v sousedství toho Bílého, a tak byl mistr moc dobře spraven o tom, co se tu děje. A Tadeáš mu nerušené setkání s představeným Jakubem ze srdce přál.

Jestli se po opuštění bran Bílého kláštera cítili bratři slavnostně naladěni, nyní, když byl průvod dvojnásobný, si připadali jako králova družina.

Mistr tentokrát usedl do svého kočáru a nechal svého koně vést. Bratři jeli zkraje mlčky a až postupem času se začala atmosféra uvolňovat. Jezdci nejprve vytvořili menší skupinky tak, jak na sebe byli zvyklí. Rytíři z Bílého kláštera spolu a rytíři ze Žlutého kláštera také spolu. Postupně se ale dávali do řeči i navzájem, o což se postaral zejména veselý a družný Vendelín. Jak se ukázalo, mnoho z bratrů ze Žlutého kláštera znal osobně.

„Vendelíne, jak ty to děláš? Vždyť já znám sotva dva z nich, a to jen od vidění,“ zeptal se ho Tadeáš, když se zrovna připojil k ostatním. Jinak jel spíše sám. Chvíli nesl v čele vlajku a když ji pak předal, stáhl se do ústraní.

„Mistr mě často posílá do Žlutého kláštera se zprávou. A když čekám na odpověď od představeného Jakuba, dám se s někým do řeči. Jsou to moc příjemní lidé,“ odpověděl mu Vendelín a znovu se obrátil k ostatním přátelům.

Po jedné z přestávek si mistr zavolal Tadeáše do svého kočáru. Rytíř tak musel Hromovy otěže předat Mojmírovi a absolvovat část cesty ve voze.

Usedl do něj poprvé v životě. Když se rozhlédl kolem sebe, byl příjemně překvapen. Obě lavice byly velmi měkké, umně tvarované dveře nepropouštěly zvenčí skoro žádný hluk a střecha potažená na dotyk příjemným sametem působila nákladným dojmem.

„Jak se ti líbilo v Žlutém klášteře?“ zeptal se mistr.

„Líbilo. Je tam příjemně živo, takové pěkné místo,“ soukal ze sebe Tadeáš. Tušil, že si s ním představený nechce jen tak povídat, jak si povídával s Jakubem.

„Musíš být s klášterem spokojen,“ dodal ještě, kdy se na něj mistr stále díval.

„Pročpak?“

„Tak nějak tam všechno funguje podobně jako u nás. Bratři jsou velmi milí a pracovití lidé a snaží se rozvíjet okolní krajinu,“ zkusil odpovědět Tadeáš. Těžko se mu hledala správná slova. „Vlastně celý Žlutý klášter je jakoby takovým odleskem toho našeho.“

„Tadeáši, tohle si zapamatuj,“ zasmál se mistr a opět ho propustil.