V.

Přiblížil se čas odjezdu. Stráně kolem Bílého kláštera sice ještě halila hustá sněhová pokrývka, ale ve vzduchu již bylo cítit příslib jara. Cesty budou co nevidět opět sjízdné, a tak nastala doba příprav.

Představený nechal svolat všechny rytíře – jak ty pobývající přímo v klášteře, tak ty, kteří působili povětšinou mimo něj. Zpráva vyvolala velkou vlnu očekávání a ačkoliv se bratři snažili zachovat zdrženlivost, přesto se neubránili myšlenkám na to, zda to budou právě oni, na koho připadne čest jet s mistrem na pouť po zemi. Jedna skupinka se o tom dokonce začala dohadovat nahlas, až ji musel Ješek, který šel právě okolo, příkře napomenout, že by si měla spíše hledět své práce.

Když se v oznámený den všichni rytíři sešli po obědě v malém sále, vměstnali se tam jen stěží. Rytíři posedávali i postávali všude, kde se jen trochu dalo. Přes veškerý hluk, který takové množství mužů způsobovalo, se rázem rozhostilo ticho, jakmile vstoupil mistr doprovázený Ješkem. Usadil se na svou židli a klidným hlasem promluvil:

„Odhaduji, že přibližně do měsíce bude možné konečně vyjet. Čeká nás dlouhá cesta, a proto bych rád vyrazil co nejdříve. Jelikož budeme pryč dlouho, patrně celý rok, je nutné vše připravit na provizorní fungování kláštera.

Můj doprovod bude tvořen celkem čtyřiceti rytíři. Dvacet jsem vybral z vašich řad, dvacet měl za úkol vybrat představený Žlutého kláštera. Tam se naše kroky odeberou nejprve a tam nás také doplní zbylí bratři.

Abyste věděli, koho se budou týkat přípravy na samotnou cestu, přečtu nyní seznam jmen.“

Mistr rozevřel pergamen, na kterém bylo jeho úhledným rukopisem napsáno dvacet řádků, a začal vyjmenovávat: „Ješek, Tadeáš, Vendelín, Mojmír, Michal, Hynek…“

Když dočetl, místností to slabě zašumělo. Nikdo se neodvážil dávat nějak najevo potěšení či naopak politování nad výběrem, ale přesto bylo jasné, že každý napjatě poslouchal, zda uslyší své jméno.

V tu chvíli si Tadeáš uvědomil, že na seznamu chyběl Jan. Ale to musí být nějaká mýlka, vždyť Jan se podílel na výběru trasy! Asi se přeslechl. Když však pohlédl na svého přítele, spatřil, jak zaraženě sedí a se sklopeným zrakem pozoruje hranu stolu. Tadeáš se tedy nemýlil, Jan s nimi nepojede.

Mistr začal mluvit dále, ale Tadeáš ho skoro nevnímal. Pořád přemýšlel, co se mohlo stát, že představený do svého průvodu Jana nevybral. Věděl, že se přítel nedávno dopustil při rozhodování v jedné z osad nějakého omylu, ale od té doby uváděl věci opět do pořádku. A za jedno takové pochybení ho přece představený nemohl takto potrestat.

„O hospodářské záležitosti řádu se bude jako obvykle starat bratr Pavel,“ zaslechl Tadeáš představeného, když se znovu zaposlouchal do toho, co říká. „Všichni, kdo s ním trávíte nějaký čas, mi však dáte asi zapravdu, že bratru Pavlovi ubývá sil. S Ješkem jsme tedy vybrali bratra Lumíra, který by mu měl být ode dneška neustále při ruce. Bratr Pavel ti, Lumíre, vysvětlí vše, co budeš potřebovat.“

Lumír přikývnul a Tadeáš viděl, že je velmi hrdý na takto důležitý úkol.

„Pavla s Lumírem se tedy bude týkat hospodářský provoz řádu. Avšak jelikož budeme pryč já i tady bratr Ješek, je nutné, aby si někdo vzal na starosti chod samotného Bílého kláštera. Bude to bratr Jan,“ prohlásil mistr.

Sotva to dořekl, Jan překvapeně vzhlédl, jako by nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel. Tadeáš se nad jeho rozpaky dojatě usmál, ale zároveň ho v nitru něco zabolelo. Tušil, že to souvisí s tím, že mistra podezíral z nesprávného úsudku.

Na zaraženého Jana se mezitím otočilo několik hlav. Očividně to nebyl jen bratr sám, kdo byl touto volbou zaskočen. Představený se však na Jana přívětivě díval a určitým tónem pokračoval: „S Janem se domluvím na všem, co bude potřeba v mezidobí vykonat. Pokud to bude nutné, budeme udržovat písemné spojení, ale jinak věřím, že Jan svou úlohu zvládne. Všem ostatním připomínám, že mě zde bude v roli představeného zastupovat, se všemi právy i povinnostmi.“

Když se pak zástup rytířů vyhrnul z vydýchané místnosti, vytratil se Jan velmi rychle do zahrady. Venku byl nádherný zimní den, ze stromů se ozýval zpěv ptáků, kterým místní bratři přilepšovali různými semínky, a zářivé slunce se odráželo od sněhu.

Tadeáš se prodral z hloučku a přidal se k Janovi. Mlčky tak kráčeli bok po boku zahradou. Tadeáš věděl, že se přítel bude chtít vypovídat z čerstvých dojmů, ale nejprve je musí zpracovat sám. Proto čekal, až promluví on.

A skutečně, po nějaké době se Jan zničeho nic rozesmál a řekl: „Tadeáši, já jsem tak hloupý! Celou dobu, co jsme tam seděli, jsem si myslel, že jsem něco provedl.“

„Taky jsem byl zaražený,“ zasmál se Tadeáš. „Ale jak vidíš, mistr ti důvěřuje, jinak by ti do rukou nesvěřil hlavní klášter řádu.“

„Hlavní klášter je ale přece ten, kde působí mistr,“ namítl hned Jan. „Ten ale bude teď na cestách, takže Bílý klášter bude rovnocenný s ostatními, nemyslíš?“

„Nemyslím,“ odpověděl s úsměvem Tadeáš, ale dál už to nerozváděl. Místo toho se šel raději schovat do tepla.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.