„Tadeáši,“ usmál se představený, „povídej!“

Rytíř seděl v mistrově pracovně a musel se přinutit, aby své myšlenky zase upnul správným směrem. Včera odpoledne dorazil do Bílého kláštera a na dnešní ráno si ho pozval představený, aby si spolu promluvili o posledním úkolu.

Nyní Tadeášovi přišlo, že se bitva mezi skalami udála tak dávno. Nejživější vzpomínky už byly potlačeny návštěvou u Jiřího a především dny strávenými v blízkosti Zlovína. Ještě když rytíř vjížděl do kláštera, byl myslí v hájku, kde se naposledy loučil s Alenou.

Na okamžik mu připadlo, že se vlastně dopustil až nemístné troufalosti, když se po dokončení tak důležitého úkolu ihned nevrátil, aby mistra zpravil o všem, co se stalo.

„Pane, omlouvám se, že jsem se nevrátil s ostatními,“ začal překotně, ale představený ho záhy přerušil.

„Neomlouvej se, Tadeáši. Úkol jsi splnil a vše, co jsem potřeboval vědět co nejdříve, mi sdělil Jan. Jsem naopak rád, že ses naučil zodpovědnosti.“

„Zodpovědnosti?“ Tadeáš si nebyl jistý, co má mistr na mysli. Vždyť se ke svým činům vždy hlásil a nikdy se je nesnažil přikrášlovat.

Nepochopení se mu muselo odrazit i ve tváři, protože představený na vysvětlenou dodal: „Nechci tím říct, že bys byl dříve nezodpovědný, ale jak je to dlouho, cos hned po každém úkolu pospíchal za mnou, aby ses dozvěděl, co si o tom myslím? Jsem rád, že už jsi samostatnější a že se dokážeš zodpovídat především sám před sebou. Čím méně mě k tomu budeš potřebovat, tím lépe.“

Rytíř nad těmito slovy chvíli uvažoval a pak se pustil do vyprávění. Oproti zvyklostem byl spíše stručnější. Ony události líčil vlastně už potřetí, jednou Jiřímu, podruhé Aleně a nyní mistrovi. Nic podstatného ale nezamlčel. Ač mu to bylo nepříjemné, zmínil se také o neshodách s představeným Tomášem.

Stížnosti Tadeáš nikdy neměl rád. I když si myslel, že je v právu, přesto mu slova namířená proti představenému Oranžového kláštera nešla příliš přes ústa. Mistr mu to navíc nijak neusnadnil, protože se celou dobu zamyšleně díval stranou.

Když se rytíř odmlčel, pohlédl mu představený do očí a zeptal se: „Vyhověl ti bratr Tomáš ve všem, oč jsi žádal?“

„Ano,“ odpověděl Tadeáš po kratičkém zaváhání, ale mistr si této odmlky zřejmě všiml. „Nemohu říct, že by mi něco odepřel, to ne,“ dodal tedy rytíř. „Hrnčíř – tedy tehdy jsme si mysleli, že je to hrnčíř – s námi mohl nakonec zůstat a když jsem potřeboval svolat bratry, svolal je. Dostavilo se mnoho mužů, předpokládám tedy, že všichni, kteří byli volní. Jen… jen jsem se cítil poněkud nejistě. Tvou pověřovací listinu jsem předal ještě zapečetěnou a pak už se mi nevrátila. Nebyl jsem si jistý, co všechno mohu žádat, a prosit jsem za dané situace nechtěl. Ale nechci, aby to vyznělo nějak špatně, opravdu se mi nakonec dostalo všeho, co jsem ke splnění svého úkolu potřeboval.“

Mistr se opět zadíval do kouta místnosti. Bylo vidět, že o něčem přemýšlí, a rytíř ho nechtěl rušit. Mlčení trvalo dlouhou dobu, jedna svíce stihla dokonce už dohořet a se zadýmením zhasla. Tadeáš čekal. Byl na takovéto prodlevy v rozhovoru zvyklý – představený nerad promlouval, aniž by se rozmyslel. Tentokrát ale cítil, že se děje něco vážnějšího, a tak byl trochu neklidný. V duchu přemítal, zda náhodou neuváženými slovy nechtěně nepopsal představeného Oranžového kláštera v příliš špatném světle.

„Dlužím ti omluvu, Tadeáši,“ pronesl zničehonic mistr. „Ani jsem nepomyslel, že by sis svou pověřovací listinu nepřečetl. Příště ti sdělím, co se v ní píše. Byla to má chyba, žes musel strpět tolik příkoří.“

To rytíř nečekal. Už už se nadechoval k tomu, že tolik nepříjemností zase nezažil, ale mistr jej nenechal promluvit.

„Napsal jsem bratru Tomášovi, že mne v úkolu dopadení zločinců zastupuješ,“ řekl místo toho.

Až nyní byl Tadeáš skutečně překvapen. Krátký okamžik mu trvalo, než vlastně pochopil smysl těchto slov. Mistr měl právo rozhodovat o všem a toto stručné pověření znamenalo, že Tadeášovým příkazům, ať by byly jakékoliv, se musel v dané chvíli podrobit i představený kláštera.

„Ale pokračujme o něčem jiném,“ řekl náhle změněným, veselejším tónem mistr. „Bylo od tebe nadmíru šlechetné, že ses postaral o vdovu po zavražděném. To by každému nepřišlo na mysl.“

„Přiznám se, že mně to v tu chvíli prolétlo hlavou a já pomoc slíbil dříve, než jsem si stačil všechno promyslet. Ale jsem rád, že jsme mohli paní Martě pomoct.“

„Podle toho, co mi vyprávěl Jan, si vdovu oblíbil zejména bratr Vendelín,“ nadhodil mistr s šibalským zábleskem v očích.

Tadeáš rázem zčervenal. Jestli totiž na světě existovalo nějaké téma, o kterém by se před představeným styděl zmínit, pak to bylo právě toto. Nešlo sice přímo o Vendelína, ale při představě, že by řeč došla i na jeho nedávný pobyt ve Zlovíně, ho polilo horko.

Avšak představený záhy pokračoval o něčem jiném a rytíři se ulevilo. I na Alenu rychle zapomněl, když mistr zmínil jméno bratra Radovana.

„Sotva se uzdravil aspoň tak, aby zvládl cestu, hned za mnou přišel a prosil o svolení, aby vás mohl dohonit,“ vzpomínal představený.

Tadeášovi se při těchto slovech vybavil pohřeb bratrů a proslov představeného Tomáše. Přemýšlel, že by se o tom mistrovi zmínil, ale pak si řekl, že se toho dnes o představeném Oranžového kláštera namluvilo už dost.

A tak si oba muži ještě chvíli povídali, než mistr Tadeáše propustil. Když byl rytíř na odchodu, představený na něj ještě promluvil: „Tadeáši, děkuji ti. Odvedl jsi skvělou práci. Nyní už tě žádný úkol nečeká. Smíš se na slavnost připravit, jak budeš chtít.“

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.