A nastal čas loučení. Král strávil poslední noc už mezi svými v Detvíně a ráno se přijel rozloučit i s celým průvodem. Někdo z družiny by se sice bez tohoto gesta obešel, ale aspoň v tomhle mohl panovník poroučet.

Před otevřenou branou na něj čekali představený s Tadeášem, zatímco ostatní bratři postávali kousek za nimi nebo na hradbách. Když se průvod zastavil, král pokynul svým lidem a ti složili na zem truhlici.

„Přijměte toto jako dar za pohostinství,“ řekl panovník ze sedla představenému. „Doufám, že mi někdy oplatíš návštěvu.“

„Rád, králi. Na cestu bychom ti ale také rádi něco předali,“ odpověděl mistr a rovněž mávl na bratry. Pětice mužů přinesla truhlu plnou umně zhotovených předmětů, od zlatých až po malované hliněné. A také krásné dílo jednoho z místních kovářů – černou kovanou růži, symbol řádu. Květ zavěšený na stojanu byl velmi pečlivě propracován až do těch nejmenších detailů.

Richard poděkoval a na závěr se ještě obrátil k Tadeášovi: „Pojď blíž.“

Když rytíř přistoupil ke koni, odepjal panovník pás a předal Tadeášovi do rukou svůj meč se zlatým jílcem, do něhož byl zasazen drahokam.

„Pro toho, kdo mě jednou musí naučit správně šermovat,“ zasmál se král.

Tadeáš nebyl schopen slova. Nebyl si ani jist, zda poděkoval, a už se díval za odjíždějící družinou. Když se pak otočil zpět ke klášteru, viděl spokojeně se usmívajícího představeného, který občas zamával na rozloučenou. Král trval na tom, že tentokrát jej bratři nemusí doprovázet. Chtěl zabránit všem sporům, k nimž by mohlo dojít.

A pak byli pryč.

Meč si Tadeáš pověsil ve své cele; byla to vlastně první ozdoba, kterou tam měl. Zbraň byla příliš zdobená a nápadná na to, aby s ní běžně jezdil, ale to král určitě věděl. Jistě se na něj nebude zlobit.

První dva dny po králově odjezdu se skoro všichni bratři věnovali úklidu kláštera. Slavnostní výzdoba byla schována, prapory uloženy, zvláštní zdobené příbory opět sklizeny.

Na třetí den svolal představený poradu rytířů. On sám většinou použil těchto slov, ale ve skutečnosti to znamenalo, že se přítomní od mistra dozví nové pokyny.

Tadeáš tedy v určený čas vstoupil do jedné z větších místností nacházející se v jihozápadním rohu hlavní budovy. Kromě kaplí, které stály samostatně, a jídelny to vlastně byla zdejší druhá největší místnost. Větší už byla jen jedna, kde se konávalo shromáždění slavnostnější a vážnější povahy. Na to byli svoláváni zástupci všech klášterů řádu.

Vevnitř už kolem stolu sedělo několik bratrů. Tadeáš se s nimi pozdravil a usadil se na jednu z volných židlí. Za okamžik už tu byli všichni a v tichosti čekali na představeného. Jen občas si vyměnili několik vět.

Po chvilce vešel mistr doprovázený bratrem Pavlem. Představený si sedl do čela a Pavel vlevo od něj.

„Přeji dobré ráno,“ pozdravil představený, rozhlédl se po přítomných a pokračoval: „Posledních několik týdnů bylo trochu rušnějších, než na co jsme tady v klášteře zvyklí. Prosil jsem vás o trpělivost i o pomoc a jsem rád, že jste mi vyhověli v obojím, ačkoliv to ne vždy bylo jednoduché. Bratru knihovníkovi se omlouvám za to, že se jeho bratři nemohli věnovat kvůli přípravám a i během samotné návštěvy krále svým povinnostem. Věřím, že nyní budou mít až do slavnosti spoustu příležitostí dohnat zameškaný čas.“

Knihovník jen přikývl. Tadeáš si nikdy nebyl jistý, co si má o tomto málomluvném bratrovi myslet. Když čerstvě nastoupil k řádu, již tehdy postaršího knihovníka se tak trochu bál. Postupem času si na něj zvykl, ale nikdy si k němu nevybudoval žádný zvláštní vztah. Skoro s každým bratrem v klášteře se dalo na potkání vyměnit vlídné slovo nebo třeba jen úsměv, ale knihovník byl hodně uzavřený a Tadeáš se v jeho přítomnosti skoro pořád cítil, jako by něco provedl, aniž by věděl co.

„Velikou dávkou shovívavosti a především trpělivosti se musel obrnit také bratr Ješek, kterému ještě jednou děkuji za zaopatření královy družiny. O tom, že se pánové nechovali vždy způsobem, který by odpovídal jejich postavení, jsem po odjezdu krále slyšel podrobné zprávy a skutečně si cením toho, že jsem se těmito starostmi nemusel zabývat během Richardovy návštěvy,“ řekl dále mistr.

Na Ješkovi bylo ještě nyní vidět, že mu při jakékoliv vzpomínce na urozené pány vře krev v žilách, ale i tentokrát se snažil nedat najevo své rozhořčení a mlčky přijal chválu představeného.

„S bratrem Pavlem jsme před chvílí probírali náklady spojené s pohoštěním krále a především jeho doprovodu. Vzhledem k tomu, že dvořané jsou zvyklí na jiné poměry než my, přesáhly výdaje má očekávání, a musím říct, že i dobré mravy. Nejen proto bych vám rád vysvětlil, proč byla králova návštěva tak důležitá a že jsem na vás ústupky nežádal zbytečně. Ješku, proč jsi vstoupil do našeho řádu?“ zeptal se představený, plynule navazuje na předchozí slova.

„Abych vymýtil ten zlořád,“ zavrčel Ješek, kterého nečekaný dotaz zřejmě nezaskočil. Tadeáš se usmál tomu, jak bratrovi leží nedávné události v žaludku. Ale když si vzpomněl na své setkání s arcibiskupem, vůbec se mu nedivil.

„Plně s tebou souhlasím. Jenže všichni mi dáte zřejmě zapravdu, že i kdyby tady bratr Ješek urozené pány jednoho po druhém probodl svým pohledem, naše země na tom stejně o moc lépe nebude,“ zažertoval představený a všichni se zasmáli. I samotný Ješek se neubránil úsměvu, byť dosti trpkému.

„Bratři, nevím, jestli doceňujete štěstí, jakého se nám dostalo, když jeden z Richardových předchůdců na královském trůnu, který byl ve věcech víry volněji smýšlející, umožnil nerušenější činnost všech řádů po celé zemi. Nebývalo zvykem, ba přímo to bylo nepředstavitelné, aby řád, jako jsme my, vlastnil tolik půdy a měl takovou svobodu v její správě, jako máme my nyní.“

„Pořádné daně ale výběrčí neopomenou vymáhat,“ poznamenal jeden z bratrů. Představený se na něj zadíval.

„Neopomenou, ale my je také neopomeneme platit. Nezapomínejte na to, že všichni, jak tu sedíme, jsme poddaní našeho krále. Představte si, že bychom panovníkovi odmítli poslušnost. Mnozí pánové už tak nemají v této požehnané době míru co dělat, a tak se část z nich vydává pro žold do cizích krajin. Měli by ohromnou radost, kdyby měli opět na koho vytáhnout tady doma.“

V místnosti bylo ticho, jako vždy když mistr mírně zvýšil hlas. Většinou to stačilo.

„Naši zemi nyní povede Richard a my můžeme jenom děkovat za to, že to je právě on. To, že nás vůbec navštívil, je přece nebývalé. Všichni jeho předchůdci se drželi svaté církve, ale on sám, ač tuto víru neopustil, je ochoten dále umožňovat všem lidem ve svém království, aby se svobodně rozhodli. Navíc, pokud ho oslovíme tím, jak náš řád i naše vesnice fungují, můžeme doufat, že bude i on zemi vládnout v duchu, který vyznáváme my. To je přece skvělá příležitost k tomu, jak řekl tady bratr Ješek, aby byl zlořád vymýcen.“

Představený domluvil a rytíři mlčky uvažovali nad jeho slovy. Tadeáš musel uznat, že na tom něco je. Když si však představil, po jakých drobných krůčcích se jim tímto způsobem může dílo podařit, uvědomil si, že je to práce na desítky či stovky let! Vždyť se toho ani nemůže dožít, jen může dalšímu pokolení připravit lepší půdu, než je nyní…

„A když už jsme u toho zlořádu, před pár dny mi přišel dopis od představeného Oranžového kláštera. V jeho blízkosti došlo k velmi smutné události. Při přepadení a vyloupení jednoho domu byli spatřeni dva bratři našeho řádu…“

„Cože?“ přerušil představeného nevěřícný výkřik. To se Jan neudržel, tak jej zpráva zaskočila.

„Mohu vás uklidnit – podle všeho se jednalo jen o dva muže, kteří si opatřili roucha našich rytířů. Avšak při přepadení byl zabit obyvatel onoho domu. V opakování něčeho takového je nutné bezpodmínečně zabránit. Představený Tomáš již podnikl nutná opatření, ale přesto bych byl raději, kdyby se bratrům Oranžového kláštera od nás dostalo pomoci. Myslím, že po vypětí v minulých dnech všichni rádi dopřejeme bratru Ješkovi zasloužený odpočinek. Proto bych poprosil Tadeáše, aby si vzal na starosti řekněme pět dalších bratrů a vyjel do Oranžového kláštera, ano?“

Oslovený rytíř přitakal. Tak rychle další úkol nečekal. A ještě k tomu takto zodpovědný.

Představený pak sdělil několik dalších novinek a rozmluvu ukončil. Všichni se začali rozcházet, jen Tadeáše mistr ještě zastavil.

Jakmile osaměli, řekl mu: „Tadeáši, povím ti více ke tvému úkolu. Muže, kteří se vydávali za bratry našeho řádu, je třeba dopadnout. Vím, že jsi zvyklý používat meče spíše k obraně, ale nyní je opravdu nutné neprodleně jednat. Pochopitelně se pokuste neprolévat zbytečnou krev, nicméně neber si nemístné ohledy. Rozumíš?“

„Ano.“

„Nevím, co všechno bratři z Oranžového kláštera už zjistili nebo vykonali, ale dám ti s sebou pověřovací listinu. Schovej si ji, není třeba ji hned použít. Pokud uznáš, že bratři postupují svědomitě, pouze jim pomozte. Jakmile bys ale měl pocit, že něco zanedbávají nebo že si nevědí rady, prokaž se a převezmi zodpovědnost.“

Tadeáš znovu přikývl. Představený vysvětloval vše tak, že jej nenapadlo nic, na co by se měl zeptat.

„Bratrů je v Oranžovém klášteře dost, proto vás posílám jen šest. Ale byl bych rád, kdyby sis je sám vybral,“ pravil mistr.

To rytíře překvapilo, nebyl zvyklý si vybírat spolupracovníky sám.

„Pane, nevím, zda poznám, kdo je pro takový úkol vhodný. Jak se ostatně i král přesvědčil, s mečem to umí všichni. Nedokáži vybrat ty nejzdatnější bojovníky. Vybral bych si spíše ty bratry, k nimž mám nejblíže. Neumím to posoudit nestranně,“ řekl nakonec.

„A koho bys tedy volil?“ zeptal se představený.

„Určitě Jana. Pak Mojmíra, zvykl jsem si na něj v Milotíně, Vendelína, Marka… a Radovana.“

„Tadeáši, obklopit se lidmi, kterým můžeš věřit a kteří věří tobě, na tom přece není nic špatného. Máš mé svolení. Řekni těmto bratrům, co je čeká, připravte se a zítra ráno vyjeďte. Jeďte přímo do Oranžového kláštera za představeným. Nechte se seznámit se vším, co ví, a pak už jednej podle mých pokynů, ano?“

„Dobře,“ souhlasil Tadeáš a vyšel z místnosti. Blížilo se poledne a čekala ho ještě spousta příprav.

Nejprve vyhledal Jana. Přítel měl velkou radost z toho, že smí jet také. Rozhovor ale neprotahovali, věděli, že času bude dost po cestě. Tadeáš poslal Jana za Markem a Radovanem a sám se vydal za Vendelínem a pak i za Mojmírem. Našel ho v jeho cele.

„Nemusíš přece vstávat,“ řekl Tadeáš vlídně, když se Mojmír po jeho příchodu hbitě postavil z postele, na níž předtím seděl. Mladší z rytířů tedy poslušně usedl zpět.

„Nevím, jestli budeš rád, ale strávíme spolu další čas,“ usmál se Tadeáš a opřel se s rukama za zády o stůl. „Nás dva a další čtyři bratry čeká cesta do Oranžového kláštera. Zbytek vám vysvětlím až všem najednou. Zatím se sbal, zítra ráno vyjíždíme. Je velmi pravděpodobné, že se budeme po většinu času toulat po lesích. Zima se v okolí Oranžového kláštera tak snadno nevzdává, takže se připrav pořádně, ano?“

Mojmír přikývl. „Zdá se, že ti mě mistr pověsil na krk,“ zkusil nejistě zažertovat.

„Sám jsem si tě vybral, Mojmíre,“ odpověděl Tadeáš pobaveně, načež se Mojmír rozzářil ještě více.

Pak už ale musel Tadeáš jít. Bylo načase, aby si i on přichystal vše potřebné. Nechtěl Hroma zatěžkat velkým nákladem pro případ, že by museli někoho honit, ale na druhou stranu by nikomu nepomohl, kdyby neměl dostatek oděvů, prochladl a onemocněl.

Že deštivé a mlžné počasí nikomu nesvědčí, se koneckonců přesvědčil zanedlouho, když na dveře jeho cely někdo zaklepal. Byl to Jan.

„Tadeáši, vyřídil jsem tvůj vzkaz. Marek se už připravuje, ale Radovana jsem zastihl ležícího pod dvěma peřinami. Má horečku a i když snad chvíli uvažoval, že by vstal a jel, tak jsem ho nemohl nechat. Nedalo mi moc práce, abych ho přesvědčil. Myslím, že se cítil velmi slabě, sotva se zvládl posadit.“

Tadeáš se zachmuřil, ale vzápětí potřepal hlavou a řekl: „Tak koho vezmeme místo něj?“

„Tebe představený pověřil výběrem, měl by sis říct sám,“ namítl Jan.

„Nechal mě vybrat kohokoliv, s kým se mně dobře spolupracuje. Takže si myslím, že se můžeme rozhodnout, jak chceme. Máš nějaký nápad?“

„Co třeba Hynek? Nikdo neumí střílet z kuše jako on.“

To byla vlastně pravda. Tadeáš se zarazil, že na takovou věc vůbec nepomyslel. Vybral si sice bratry, s nimiž rád tráví čas, ale mají dopadnout zločince, kteří se budou pravděpodobně schovávat někde v lese. Než dojde na meče, s nimiž se vycvičili všichni bratři, mohou potřebovat i někoho, kdo umí dobře střílet.

Tadeáš tedy poslal Jana za Hynkem a sám pokračoval v přípravách. Do večera však zpytoval svědomí a umínil si, že si musí příště dát pozor a soustředit se hlavně na splnění úkolu, a ne na to, aby strávil příjemný čas s ostatními bratry. Proč mu však představený jeho volbu schválil?

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.