U večeře bylo živo. Podlouhlé stoly byly nebývale prostřeny, a co bylo ještě nezvyklejší, byly plné jídla. Ve vzdáleném rohu místnosti běžně stával malý stolek, u něhož sedával představený a s ním někdo, s kým si přál u snídaně či oběda mluvit. Mistr však nechal pro tuto příležitost srazit více stolů dohromady, aby s ním a králem mohlo sedět více bratrů.

„Ještě jednou odpusť arcibiskupovu troufalost, mistře,“ řekl s plnou pusou Richard a dál se cpal. „Moc se stará o blaho mé duše a pro všechno ostatní má málo porozumění.“

„Na tom by nebylo nic špatného, ale nevím, jak dospěl k přesvědčení, že my zde o blaho duše nedbáme,“ odpověděl představený.

„Celou cestu sem mě od mého úmyslu odrazoval.“

„To se nedivím.“

„Vy dva se znáte?“ otázal se král.

„Už jsme se několikrát setkali, ano. Řekněme však, že se naše názory právě na to, co je blaho duše, různí.“

„Nevykládej si to špatně, ale mně ty vaše spory přináší jen těžkosti. Jedni učí to, druzí zase tamto, a když se setkají, bijí se hlava nehlava. Prastrýc to myslel dobře, ale kdyby byla jednotná víra, aspoň by nebylo sporů uvnitř země. Už tak to všude dokola vře.“

„A jak poznáš tu správnou víru? Když jako panovník povolíš jen jedno vyznání, měl by sis být náramně jistý, že je to pravé,“ nadhodil mistr.

„To je právě to, co nevím,“ odpověděl střízlivým tónem král a podíval se po svém spolustolovníkovi. „Byl jsem přítomen jedné disputaci a popravdě, nemám nejmenší tušení, jak bych je tehdy rozsoudil. Přeli se o to, který z jejich světců vedl ctnostnější život. Jedni měli za patrona nějakého boháče – jeho jméno už si nepamatuji –, který všechen svůj majetek rozdal chudým. Začal bydlet v nějaké chatrči, posledních dvacet let života na sobě nosil pořád jedny a ty samé šaty, jedl jen chleba a pil jen vodu. Jakýkoliv přebytek považoval za marnotratnost. Když šel někde okolo a viděl, že mají někde něco navíc, hned jim to sebral a dal to nějakým chudákům. Druzí zas měli nějakého světce, který prý dokázal tři měsíce a čtyři dny ležet nahý jen v bederní roušce na studené zemi před oltářem a bez přestání se modlit.“

„Takto si představuješ život světce?“ znovu se otázal mistr.

„Na to jsem se chtěl zeptat já tebe! Copak já vím? Pro mě je někdo takový – neuraz se – darmošlap. Leží na zemi a nedělá nic užitečného. Kdybychom vedli takový ctnostný život všichni, tak umřeme hlady!“

Mistr se od srdce zasmál, až panovník trochu znejistěl, jestli přeci jen nezašel trochu daleko.

„Myslím, že jsi to vystihl přesně, králi,“ řekl představený stále ještě s úsměvem.

„Čekal jsem, že namítneš to, že modlitby jsou přece práce knězů,“ prohodil Richard a pátravě se na mistra zadíval.

„Rozhodně neříkám, že modlitba je neužitečná, ačkoliv přece není výsadou knězů. Ale pokud se onen muž modlil tři měsíce v kuse, dost o procítěnosti a upřímnosti jeho modliteb pochybuji. Takže ano, souhlasím s tebou.“

„Takže bys dal zapravdu těm druhým…“

„Že jedna strana nemá pravdu, ještě neznamená, že ji musí mít ta druhá,“ pousmál se mistr. „Toho boháče, o kterém jsi mluvil, nazývají svatým Kryštofem. A pokud je pravda to, co o něm říkají, tak bych ho za světce zrovna nepovažoval. Že rozdal svůj majetek, budiž, ale sám jsi říkal, že pak chodil a kradl majetek druhých –“

„Neříkal jsem, že kradl, jen že nutil lidi žít v chudobě,“ skočil mu do řeči král.

„– kradl to, co mu nepatřilo, a to pak rozdával dále,“ trval na svém mistr.

„Chtěl pomoct chudým.“

„Možná, ale je rozdíl mezi pomocí skutečnou a pomocí zdánlivou. Pokud rozdával všem chudákům na potkání a nepátral po tom, zda si za svou chudobu náhodou nemůžou sami, protože nechtějí pracovat, tak nečinil správně.“

„Já ale taky dávám z královské pokladny na chudé,“ zamyslel se Richard.

„Když jim budeš takto pomáhat jen do doby, než budou mít příležitost se uživit svou prací, pak na tom není nic špatného,“ řekl mu mistr. „Ale pokud budeš dávat peníze těm, kteří na tvou pomoc spoléhají, a proto si lenoší, tak tím nepomůžeš nikomu.“

„To je mám nechat umřít? To nekážeš zrovna učení plné lásky,“ namítl král.

„Nepleteš si náhodou lásku a změkčilost?“ odpověděl mistr.

Richard se na ta slova zamyslel, ale už nic neříkal. A pak, jako kdyby už měl toho vážného rozhovoru dost, sáhl po další kýtě, zakousl se do ní a vesele prohlásil: „Musím ale uznat, že si tu žijete dobře.“

„Nemysli si, že takto hodujeme každý den. Takto velkou hostinu jsme tu vlastně neměli už několik let. Ale chtěli jsme ti prokázat čest a poctít tě pokrmem, na jaký jsi zvyklý.“

„Nuže, alespoň něco tví bratři z mé návštěvy mají. Konečně si mohou dopřát pořádné jídlo,“ zasmál se panovník.

„I kdybys měl vrchovatě plný stůl, králi, bratři by se spokojili s běžnou večeří. Usoudili jsme však, že by ses necítil dobře, kdybys hodoval a ostatní jedli skromně, a tak jsme nechali vystrojit hostinu pro všechny,“ řekl mistr.

Králi uprostřed sousta ztuhl úsměv a střelil pohledem po představeném. Nebyl si jistý, jestli to myslí vážně nebo žertuje. Mistr se však s neotřesitelným klidem věnoval svému talíři.

Tadeáš se musel odvrátit, protože se mu na tváři objevil široký úsměv. Vlastně měl co dělat, aby se nerozesmál nahlas.

Večeře pokračovala nezvykle dlouho. Tadeáš sice naslouchal hovoru mistra s králem, který se nyní stočil na záležitosti zahraniční politiky, ale nejraději by už šel spát. Zaváhal. Mistr je vždy učil, ať se řídí tím, co považují za správné, a neohlíží se na ostatní. Na druhou stranu, sám představený vyšel králi hodně vstříc a Tadeáš nechtěl, aby předčasným odchodem od stolu Richarda urazil.

Opatrně se tedy rozhlédl po okolních stolech. Zdálo se mu, že všichni bratři stále sedí na svých místech, ale jen málo z nich ještě jí. Pokrmů bylo sice požehnaně, ale hlad nebyl větší jen proto, že přijel král. Aby to alespoň trochu vypadalo, že se stále hoduje, přilili si někteří bratři z pohárů vína častěji, než mívali ve zvyku a nyní už na nich byly patrné první známky zrudnutí a rozpaky, co se bude dít dále.

Tadeášovy oči nejistě sklouzly zpět na představeného. Ten jeho pohled zachytil a s náznakem úsměvu nepatrně přikývl. Rytíř mu jeho souhlas oplatil vděčným úsměvem, rozloučil se se spolustolovníky a vstal. Ještě ani neopustil jídelnu a už podle lomozu poznal, že vstávají také ostatní. A že jich není málo.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.