Tadeášem projel blesk. Tak přeci jen. Přeci jen byl mistr natolik přesvědčen o závažnosti jeho přečinu, že sáhl až k tomuto.

Roztřesenými prsty si tedy svlékl plášť a přehodil ho přes opěradlo židle, na které před okamžikem seděl. Na představeného se neodvážil ani podívat.

Když došel do své cely, ještě stále se celý klepal. Ulehl na lůžko a s očima upřenýma do stropu se snažil nabýt ztracenou rovnováhu. Za léta služby v klášteře se mu mnohokrát něco nepovedlo, ale představený vždy s láskou poukázal na to, co bylo nesprávně, a nijak ho netrestal. Bylo to tedy nyní opravdu tak jiné?

Možná si mistr myslel, že mu ze strachu něco zapírá. Když se Tadeáš na rozhovor zadíval očima představeného, musel uznat, že by si své mlčení také zřejmě vyložil jako snahu něco zatajit. Jenže co měl říct? To měl skutečně poukázat na to, že vězeň utekl Janovi?

To by totiž také nebyla úplná pravda. Pokud měl zajatec u sebe nůž, musel ho mít už v době, kdy vyjížděli z Hnědého kláštera. To sice byla trestuhodná nedbalost tamních bratří, nicméně Tadeáš věděl, že tak či tak měl muže prohledat. Koneckonců za něj přebíral plnou odpovědnost.

Uvědomoval si, že polapení uprchlíka nemělo na situaci velký vliv. Věděl, že mistr přikládá největší důraz příčinám a až poté důsledkům. Když jednou jeden z bratrů nechal z roztržitosti už poněkolikáté přes noc hořet svíčku v knihovně, udělil mu stejný trest jako bratrovi, který z lajdáctví podpálil část seníku. Postižený tehdy chtěl na rozdíl poukázat, ale dostalo se mu vysvětlení, že nedbalosti se dopustili oba stejné. Diametrálně odlišné následky už pak byly spíše souhrou okolností.

Tadeáš s tím z celé duše souhlasil. Moudrost představeného v tomto ohledu velmi obdivoval, a proto ho ani nenapadlo hájit se opětovným chycením zajatce. A to nejen před představeným, ale ani sám před sebou.

S těmito myšlenkami usnul.

Když se ráno vzbudil, chvilinku mu připadalo, že se mu to celé jen zdálo. Pohled na oblečení pohozené na truhlici, mezi nímž chyběl plášť, ho však vrátil do reality. Ne že by snad neměl v truhlici náhradní pláště, ale kdyby si jeden z nich nyní oblékl, vyloučili by ho z řádu. To ale samozřejmě ani nechtěl učinit, protože svůj trest hodlal nést tak, jak mu byl udělen.

Jen v rouchu se tedy odebral do jídelny. Měl pocit, že všichni museli hned zpozorovat, že je bez pláště. Ve skutečnosti si většina bratrů ani nevšimla jeho příchodu.

Tadeáš přesto usedl ke stolu v koutě a snažil se držet v ústraní. Rozhodně ovšem ne z důvodu, že by se bál posměchu či výčitek ostatních. Kdyby totiž některý z bratrů jen naznačil takové chování, okamžitě by ho stihl stejný trest. Tadeáš se však styděl. Styděl se za to, že selhal. Představený mu přitom velmi důvěřoval a často ho pověřoval nejrůznějšími úkoly. Nyní je ovšem jízdám po okolí alespoň prozatím konec.

Právo rozhodovat a nařizovat v obcích podřízených klášterům měli jen rytíři řádu a mezi ty se nyní nepočítal.

Po snídani se rozhodl navštívit kapli. Do té hlavní však nesměl, a tak zamířil do boční, která byla určena pro čekající bratry. Jak dlouho už v ní nebyl! Hned si všiml, co všechno se zde za ta léta změnilo. Celý interiér byl zařízen poněkud jinak a výzdoba zkrásněla. Avšak Tadeášovi se zdála kaple mnohem menší, než jak si ji pamatoval.

Vzpomněl si, jak se coby čerstvý člen řádu učil mnoha pro něj tehdy novým věcem. Chodil pravidelně do knihovny a četl různé spisy o hodnotách, které řád uznával. Starší bratři a někdy také kněz mu vysvětlovali vše, co nemohl pochopit nebo na co měl až doposud jiný názor.

Kromě toho se učil bojovat. Věděl, že to bude pro jeho povolání důležité. V mládí cvičil s mečem, kdykoliv se k nějakému dostal, a uměl také střílet z luku. Myslel si, že aspoň v něčem se už od svého příchodu ukáže v dobrém světle.

Jak se v tom zmýlil! Starý učitel šermu, na němž již byl znát pokročilý věk, hned na první hodině Tadeášovi dokázal, že neumí vůbec nic. Učitel mu tehdy ponechal meč a sám si vzal jen dřevěnou hůl. Souboj ještě ani pořádně nezačal a Tadeáš už ležel na zemi a díval se, jak nad ním učitel stojí s jeho mečem.

Trvalo dlouho, než se Tadeáš zbavil svých drsných, silou řízených pohybů a nahradil je jednoduchou, avšak účinnou elegancí, kterou se mu snažil vštípit učitel. První měsíc vlastně ani nevzali do rukou meč. Tadeáš se učil ovládat své nohy, paže a vůbec celé tělo. Až byla z jeho pohybů zřetelná sebekontrola, pak mu učitel teprve povolil vzít si dřevěnou hůl a začít cvičit s ní.

Tadeáš na bratra s láskou vzpomínal. Bylo to už bezmála pět let, co opustil tento svět, ale Tadeášův vděk jej doprovázel doposud. Rytíř se už několikrát ubránil jen díky tomu, co se v mládí od svého učitele naučil.

Malá kaple v něm vyvolala tak silné vzpomínky, že málem zapomněl, že jsou tyto stavby určené k úplně jiným činnostem než ke vzpomínání na minulost.

Když z kaple vycházel, potkal kněze. V klášteře působili dva – každý v jedné kapli. Tento se shodou okolností jmenoval také Tadeáš.

„Můj drahý jmenovče, rád tě vidím. Už jsme se dlouho nepotkali,“ usmál se kněz.

„Hodně se to tu změnilo,“ odpověděl mu rytíř. Nechtělo se mu vysvětlovat, proč navštívil boční kapli.

„Mohu ti být nějak nápomocen?“

„Děkuji ti, ale potřebuji teď být sám. Ale až si budu potřebovat promluvit, přijdu za tebou.“

Oba Tadeášové si potřásli rukou a každý šel po své práci. I když to vlastně nebyla tak úplně pravda, jelikož rytíř nyní práci neměl. Věděl, že mu představený nyní nesvěří žádný z úkolů, jaké plníval poslední dobou.

Zamyšleně kráčel zahradou, když ho z přemýšlení vytrhl známý hlas.

„Tady jsi!“ zvolal Jan. Pohled na přítele Tadeášovi rozjasnil líce a na chvilku zapomněl na své starosti.

„Vítej! Kdys přijel?“ zeptal se.

„Před chvilkou. Musel jsem v Červeném klášteře počkat dva dny, než si Jiskra odpočinula. Bylo toho na ni moc,“ smál se Jan. „A ty už jsi tady jak dlouho?“

„Přijeli jsme teprve včera. Cesta se zajatcem nám trvala hodně dlouho. Museli jsme jet pomaleji, aby to vůbec vydržel. Už nekladl odpor, ale bylo znát, že jeho tělo není zvyklé na drsnější způsob života. Nechtěli jsme ho přivézt představenému polomrtvého.“

„Co říkal na to, že jsi nepřijel sám?“

Místo odpovědi se Tadeáš opět zachmuřil. Když se na něj Jan nechápavě zadíval, poklepal si na ramena, aby ukázal, že mu chybí plášť. Jan však ani tomu neporozuměl, protože před sebou viděl Tadeáše takového, jakého ho znal. Jakmile mu to konečně došlo, zatvářil se nevěřícně.

„To přece nemůže být pravda?!“ napůl vykřikl, napůl se ještě otázal Jan. „Vždyť zajatec utekl mně, a ne tobě.“

Tadeáš se na Jana jen zadíval.

„Tys mu to neřekl, že? Tadeáši, co mi to děláš! Nesnaž se brát na sebe mou zodpovědnost. To přece není hodno ani mě, ani tebe! Hned jdu za mistrem a vysvětlím mu, jak to bylo.“

„Zadrž,“ řekl Tadeáš a chytil přítele, který už se stihl otočit směrem k hlavní budově, za ruku.

„To je přece jedno, kdo z nás zrovna držel hlídku. Přemýšlel jsem o tom. Pravdou zůstává, že nůž nebo něco podobného musel mít celou dobu u sebe, což padá především na mě. A navíc, ty ses k tomuto úkolu jen nachomýtl – představený ho přeci zadal mně.“

„Od chvíle, kdy jsem se s tebou vydal, už jsme v tom byli spolu. A má-li někdo nést následky, tak potom oba bez rozdílu,“ řekl rozhodně Jan. „Vážně Tadeáši, nech mě jít za mistrem. Musím mu říct celou pravdu, jak kvůli tobě, tak kvůli sobě. A upřímně, divím se, že jsi mu neřekl pravdu ty!“

„Jane, nemysli si, že bych představenému lhal. Zaprvé jsem stále přesvědčen, že za komplikace mohu já, a zadruhé… ty bys na mne žaloval?“ ptal se Tadeáš.

Jeho přítel se viditelně zklidnil a zamyslel. „Máš pravdu,“ řekl po chvíli, „nevím, jak bych reagoval. Poukazovat na chyby přítele je mnohem těžší než ukazovat na vlastní pochybení. Ale přesto tě prosím, abys tak vždy učinil, Tadeáši. Víš, že rád uznám chybu. Když budeš chtít vzít mou odpovědnost na sebe, ublížíš mi tím daleko víc než jakýmkoliv trestem.“

S těmito slovy Jan odešel. Tadeáš se za ním díval a musel uznat, že ho jeho přítel opět převýšil svou moudrostí.

Večer si Tadeáše dal zavolat představený.

„Vítej, Tadeáši,“ řekl mu na uvítanou a tvářil se, jako by bylo vše v nejlepším pořádku a toto byl jejich běžný rozhovor. Když ovšem viděl, že se rytíř příliš trápí na to, aby si chtěl jen tak přátelsky povídat, přešel rovnou k věci.

„Tadeáši, myslím si, že jsi dnešní den strávil přemýšlením o událostech minulých dnů, že ano? Chtěl bych se tě zeptat, zdali si myslíš, že jsi v něčem pochybil.“

„Rozhodně, pane. Ve spoustě věcí.“

„V čem?“

„Dal jsi mi za úkol převézt vězně a ještě k tomu jsi mě varoval před možným nebezpečím. Podcenil jsem spoustu věcí. Předně jsem se k němu zpočátku choval příliš vstřícně. Příčilo se mi hrubé zacházení, ale on si skutečně nic jiného nezasluhoval. Jen díky bedlivosti Jana jsem ho neztratil jen pár mil od bran Hnědého kláštera.“

Představený se na Tadeáše díval tak neutrálním výrazem, jakého byl schopen jen on. Rytíři se častokrát stávalo, že vůbec netušil, co si mistr myslí. Pokračoval tedy.

„Sice se jen domnívám, že měl u sebe nůž už od samého počátku, ale je to jediné možné vysvětlení. Své povinnosti tedy zanedbali bratři v Hnědém klášteře, ale já jsem si měl vše zkontrolovat. Opět jsem měl štěstí, že se mnou byl Jan. Takto mohl být vždy jeden z nás vzhůru a zajatec jen prchl. Kdybych ho převážel sám, musel bych ho svázat a na chvíli také usnout. Pokud by se však osvobodil, mohl by mne rovnou ve spánku zabít.“

„Tadeáši, dnes u mě byl Jan,“ řekl představený, když se rytíř znovu odmlčel. „Vysvětlil mi, že vězeň neutekl tobě, ale jemu.“

„Pane, vždyť přece sám víš, že s nožem mohl utéci stejně tak Janovi jako mně. Že využil příležitosti zrovna v době, kdy byl vzhůru Jan, nic neznamená!“

Tadeáš zahlédl, jak se představenému zablesklo v očích. V tu chvíli si to ani nijak nevykládal, ale později si uvědomil, že ho mistr zkoušel.

„Proč jsi mi to včera nechtěl říct?“

„Nechtěl jsem, aby to vypadalo, že svaluji vinu na Jana,“ přiznal Tadeáš.

„A nemyslíš si, že bych to poznal? Vždyť tě znám, Tadeáši. Navíc, kdybys řekl všechno tak jako dnes, nemohla by být o nějakém obviňování ani řeč.“

Rytíř mlčel. Když mu to takto představený vysvětloval, připadal si velmi nemoudře. Skoro ani nechápal, proč to tak včera skutečně neudělal.

Mistr jej nechal chvíli trávit čerstvě nabyté podněty a pak se znovu otázal.

„Než jsem tě přerušil, měl jsi vykládat o tom, cos vnímal jako své pochybení. Je ještě něco, co bys k tomu řekl?“

„Bratře představený, sdělil jsem ti víceméně vše, čím jsem se přes den zabýval. Jestli víš ještě o něčem, řekni mi to.“

Mistr si povzdechl. Chvíli si hrál s konečky prstů a soustředěně se na ně díval. Potom zvedl svůj zrak a řekl: „Tadeáši, pamatuješ si ještě, cos sliboval, když jsi vstupoval do řádu?“

„A-ano,“ odpověděl nejistě tázaný. Vůbec netušil, kam představený směřuje.

„Zajdi si zítra do knihovny a najdi si slib, který skládá každý bratr přijímaný do našeho řádu. Večer za mnou zase přijď.“

Tadeáš přikývl. Když mistr poukázal na to, jak hloupě se choval, když odmítal vyprávět, jak se to všechno skutečně odehrálo, cítil se tak lehce – úplně jako by prohlédl. Ale přesto muselo být ještě něco, na co ani ve snu nepomyslel.

Příštího dne se tedy odebral do knihovny.

V místnosti byl klid, a přesto zde panovala nejčilejší práce. Tadeáš se potichu rozhlížel. Podél stěny s vysokými okny byla rozestavěna řada stolů, u nichž vždy seděl jeden bratr a věnoval se opisování či sepisování nějaké knihy. Na každém stolku stál velký svícen, ale jelikož bylo dnes venku jasno, nebylo nutné svíčky zapalovat.

U protější zdi se nacházelo několik delších stolů. I zde porůznu seděli bratři a měli před sebou rozevřeny spisy. Jeden z nich zrovna cosi kreslil kružítkem a soustředěně u toho přemýšlel. Tadeáš si matně vybavoval, že bratr se ze všeho nejčastěji věnuje astrologii.

U protější stěny seděl za velkým stolem postarší knihovník. Právě štětcem pečlivě roztíral lepidlo na vazbě jedné knihy.

Tadeáš prošel tichým krokem místností. Stěna po pravé ruce skončila a před ním se rozprostřel prostor plný polic s knihami. Knihovna Bílého kláštera byla nejobsáhlejší ze všech knihoven řádu. Tadeáš mezi touto hromadou poznatků a vědomostí chvíli bloumal. Jen tak se rozhlížel po jednotlivých knihách a ani si vlastně žádnou nevybíral.

Když se nabažil pocitu spřízněnosti se svázaným pergamenem, vyhledal oddíl, kde se nacházely listiny související s řádem. Netrvalo dlouho a už v ruce držel tenkou knížečku; vlastně to bylo spíše jen pár stránek sešitých do jednoduché kožené vazby, kterou zdobil pouze květ růže a nápis: „Těm, kdož vstoupit chtějí.“

V Tadeášovi opět vyvstaly vzpomínky na první dny jeho života zde v klášteře. Vzpomněl si, jak poprvé mluvil s představeným, a dokonce i na to, jaký respekt z něj tehdy měl. Ne že by ho snad nyní respektoval méně – ba spíše více, protože už poznal jeho moudrost –, nicméně nyní si byli blíže a ostych nahradila úcta.

„Slíbit ti mohu jen tvrdou práci,“ řekl tehdy mistr. Tadeáš se tenkrát zasmál těmto slovům, ale postupem času je docenil.

Vzal tedy knížečku a vydal se s ní do zadní místnosti. I když byla určena pro rozmluvy – v hlavní místnosti se mluvit nesmělo –, doufal, že zde najde samotu. Chtěl se v soukromí zamyslet nad vším, co bude číst.

Jakmile se usadil, otevřel první stránku. Byl na ní nakreslen klečící bratr pronášející slavnostní slib. Další strany již byly popsány.

Bratr Řádu černé růže se na svou čest zavazuje Bohu podle svého nejlepšího svědomí sloužiti, jej vzývati a veškeré své konání s ohledem naň prováděti.

Čest a pravda nechť jsou vždy bratra společníkem. Bratr žádného vítězství nedosáhne jednáním podlým ani slovem křivým.

Zbraní bratra nechť jest jeho přesvědčení, čistý úmysl a láska k bližním. Pakliže však i na meč či kopí ruku vztáhnout musí, nechť dvojnásob bděle zvažuje, zda ve prospěch pravdy jedná.

Za bratra mluví činy. Prázdná slova se proti němu obrátí.

Bratrova ústa nikdy neopustí lež. Není-li možné pravdu vysloviti, bratr mlčí.

Kde pravda křivena jest, tam bratr zasáhne; jedno zda sluhu či krále, sedláka či kněze, soka či přítele napomenouti musí.

Bratr představenému svému poslušen jest, pokud tento přísně přikázání Božích dbá.

Bratr je vždy připraven ku pomoci bez ohledu na to, jak těžká práce je od něj žádána.

Žádná práce není pro bratra podřadná, pakliže užitečná a svědomitě vykonávaná jest.

Vlastní lenost a zahálka jsou pro bratra horším nepřítelem než ten nejzarputilejší protivník.

Bratr život zvířete i rostliny, jakož i ostatní přírodu v úctě chová. Bere si toliko jen pro svou potřebu, nikdy ne více.

Život bratra ve všech ohledech skromností oplývati musí. Marnotratnost jakož i jakékoliv náruživosti bratru přísně zapovězeny jsou.

Bratr vždy jedná s hrdostí a s hrdostí také nese následky činů svých.

Tadeáš si ještě teď pamatoval na to, jaké pocity zažíval při prvním přečtení těchto bodů. Dlouho se vyhýbal představenému, kterého měl, až se rozhodne, požádat o přijetí do řádu. Prochodil mnoho hodin lesy kolem kláštera, až mistra potkal náhodou na jedné stezce. Zrovna byl tak zabrán do svých úvah, že zapomněl na veškerou bázeň a vyhrkl na překvapeného mistra: „Pane, nemohu splnit ani jeden bod!“

„Poctivá snaha o to stačí, Tadeáši,“ odpověděl mu tehdy představený s úsměvem.

To Tadeášovi dodalo odvahy. O dva dny později již stál v pracovně, která se za ta léta tak málo změnila, a žádal o přijetí do řádu. Bratři v kapli vystrojili obřad, kde byl přečten celý slib a Tadeáš se musel přede svědky zavázat k jeho plnění.

Od té doby však uplynulo mnoho času. Nyní tu seděl již jako dlouholetý rytíř a vzpomínal, jak si tehdy ve svém nadšení představoval, že za několik roků už bude jiným člověkem a bude o sobě moci hrdě prohlásit, že slib plní. Teď se ovšem cítil podobně jako kdysi – připadalo mu, že nikdy nebude moci zcela dostát tomu, k čemu se zavázal.

Po chvilce nepodnětných úvah se opět pustil do čtení. Představený mu řekl, ať si přečte slib. Někde na těchto řádcích tedy musí být odpověď na to, co mu brání ve vykonávání povinností.

V zapadlé místnosti proseděl několik hodin. Zapomněl dokonce i na společný oběd. Nicméně ani po takové době si nepřipadal nikterak blíže odpovědi.

„Tadeáši, tebe jsem tu nečekal!“ zvolal překvapený hlas. Patřil bratru Michalovi, který právě vstoupil. Pod paží držel nějaké svitky, na nichž byly souměrným písmem poznačeny jakési poznámky.

„Michale, vítej,“ rozjasnil se i Tadeáš. Přítele kvůli častým cestám mimo klášter už dlouho neviděl. „Byl jsi někde pryč?“

„Vůbec ne,“ smál se Michal. „Ale buď sedím zavřený tady v knihovně, nebo se toulám přírodou okolo. To víš, inspirace je potřeba!“

Tadeáš si vzpomněl, že Michal pracuje na nějakém básnickém díle, a tak se ho zeptal, jak pokročil.

„Moc ne, múzy se mi vyhýbají. Ale podařilo mi napsat několik jiných veršů, které teď zpívají bratři ve sboru,“ odpověděl potěšeně Michal. „A co ty zde?“

Tadeášova dobrá nálada byla bleskurychle ta tam. Proč mu přišlo tak zatěžko vysvětlovat bratrům, co ho trápí? Jan a Michal byli jeho nejdůvěrnější přátelé, a přesto se ostýchal s nimi mluvit.

Michal však vynikal schopností naslouchat a občasným dotazem otevřít srdce druhého. Proto se mu Tadeáš zanedlouho svěřil.

„Tadeáši, neporadím ti,“ prohlásil zamyšleně Michal, „ale jedno vím skoro určitě. Jestli tady budeš sedět s touto knihou a hloubat nad ní, na nic nepřijdeš. Věř mi, znám to. Však víš, že jsem psal sbírku veršů. Čím více jsem nad slovy začal hloubat místo toho, abych prostě psal, co cítím, tím méně podařený byl výsledek. A vidíš, postupně jsem přestal psát úplně a musel jsem začít dělat něco jiného. Až teď se ke mně inspirace vrací. Přestaň o tom přemýšlet. Osedlej Hroma a vyjeď si na pár dní mimo klášter. Však ono se to v tobě uleží.“

Tadeáš pokýval zamyšleně hlavou. Možná má Michal pravdu.

Rytíři spolu ještě krátkou dobu tiše mluvili a poté se rozešli. Tadeáš splnil přání představeného a večer se ukázal v jeho pracovně. Poprosil ho o několik dní volného času. Mistr s úsměvem povolil, a tak hned příští den ráno uháněl z bran kláštera černý hřebec se svým pánem na hřbetě.

Tadeáš neměl představu, kam si vyjede. Do brašny si sbalil zásobu jídla, víc nepotřeboval. Vodu doplní vždy v nějakém potoce nebo vesnici a spát bude kdekoliv.

První noc přenocoval na seníku jednoho statku. I když se podzim pomalu blížil ke svému konci, chtěl původně spát venku. Déšť ho však zahnal do Milotína, osady patřící klášteru, kde jej ochotně přijali. Statkář si Tadeáše pamatoval, jelikož mu kdysi pomáhal urovnat nějaký spor ohledně pozemku. Dokonce rytíře pohostil večeří i snídaní a odmítal přijmout nabízenou minci.

Z několika dní se stal týden. Tadeáš trávil dny v sedle, opřen o strom nebo jen tak volnou chůzí, když si on i Hrom potřebovali odpočinout.

Na zpáteční cestě to rytíře opět táhlo do Zlovína. Tentokrát se nemusel ostýchat před ostatními bratry, a tak se rozhodl, že návštěvu vykoná.

Přálo mu štěstí. Milířovu dceru zastihl samotnou, otec nebyl doma. Když spatřila přijíždějícího, byla potěšena i v rozpacích zároveň. Po pár slovech však už byla sama sebou a zvala rytíře na jídlo dovnitř.

„Zatím ještě nemám hlad. Ale mohl bych ti s něčím pomoci, celé hospodářství tě musí zmáhat,“ nabídl se Tadeáš.

Alena, jak se mladá žena jmenovala, souhlasila. Zatímco se starala o slepice a kozy, nechala Tadeáše štípat dříví. Občas spolu prohodili několik vět, ale jinak to vypadalo, že oba přemýšlejí, co by mohli říct, avšak nic jim nepřichází na mysl.

Tadeáš se ale necítil nepříjemně, ba naopak. A nezpozoroval, že by tomu bylo u Aleny jinak. Když se však s hlasitým voláním vrátil domů otec, zahlédl rytíř jen černý cop, jak se hbitě mihl do stavení.

Milíř se nejprve podivil, co mu cizí muž dělá na dvorku. Když poznal o koho jde, přistoupil k Tadeášovi a rozmrzele se dotázal: „Co tady chceš?“

Tadeáš odložil sekeru a zadíval se lokátorovi do očí. „Byl jsem na cestě kolem, tak jsem si říkal, že se u vás zastavím. Chtěl jsem poprosit o jídlo a přístřeší na jednu noc. Nechci to zadarmo, jak vidíš, rád si pohostinnost odpracuji,“ řekl a ukázal na naštípaná polena, která ukládal podél zdi a která se nyní už na sobě pěkně vršila.

„Nu dobrá,“ odpověděl úsečně Milíř a odešel do domu.

Tadeáš pokračoval ve štípání dříví. Po chvilce se k němu přitočila Alena s tácem v ruce. Plaše se usmála, předala mu chléb a vodu a zase rychle odběhla do domu.

Když se setmělo, přišel Milíř a odvedl rytíře do chléva. Tam ukázal na jedno volné, slámou vystlané stání. Beze slova do něj hodil pytel, který si Tadeáš mohl složit pod hlavu a odešel.

Tadeáše mrzela tato nepřátelská nálada a trochu se na sebe zlobil, že sem přijel. Ještě více by mu to však bylo líto, kdyby viděl, jak Milíř doma spílá dceři. Toho ovšem naštěstí zůstal ušetřen a když se ráno probudil, usmívala se na něj Alena, jako by si nemusela večer vyslechnout dlouhé kázání.

Milíř nebyl doma. Rytíř si tedy s Alenou chvíli povídal a pak se přichystal k odjezdu. I když mu byla společnost milá, nechtěl se zde zdržovat déle a provokovat tak pána domu.

Do Bílého kláštera přijel v dobré náladě. Vše, co jej před nedávnem tísnilo, jako by od něj odpadlo. Uvědomoval si sice, že představenému ještě stále nebude mít co odpovědět, ale tak nějak se tím nezneklidňoval.

V klášteře zpozoroval změnu. Zdálo se mu to, nebo byli všichni bratři nějak šťastnější a veselejší? Možná si to jen namlouval, když se jemu samotnému ulevilo. Ale přesto jasně vyciťoval živější atmosféru.

Večer vyhledal představeného. Ten ho jako vždy přijal ve své pracovně.

„Tadeáši, rád tě vidím spokojenějšího,“ prohlásil mistr.

„Pane, jsem a nejsem spokojenější. Je mi lépe, to je pravda, ale musím se ti přiznat. Snažil jsem se přijít na to, co se mi snažíš naznačit, ale bezvýsledně. Na tvou radu jsem si přečetl celý slib rytíře řádu skrz na skrz, ale stále nevidím, kam směřuješ,“ pronesl Tadeáš kvapně. Chtěl ze sebe dostat všechny pocity a ukázat je představenému tak, aby viděl, co se v něm odehrávalo.

Mistr se zasmál. „Tadeáši, nemusel jsi číst slib skrz na skrz. Stačil jen první bod.“

Rytíř se zatvářil nechápavě, a tak představený pokračoval: „Hned v prvním bodě se přece praví, že máš sloužit podle svého nejlepšího svědomí. To je však tvůj problém, Tadeáši. Už několikrát jsem si všiml, že slepě přijímáš to, co ti řeknu, a bereš to jako neměnný fakt. Když jsi mě vyzval, ať s tebou naložím, jak uznám za vhodné, snesl bys, i kdybych tě vyhnal z kláštera, a vůbec bys nepřemýšlel o tom, jestli bych byl v právu.“

Představený se na chvíli odmlčel a díval se na Tadeáše. Ten nakonec řekl: „Ale slíbil jsem přece i to, že budu poslouchat svého představeného. A navíc, já ti věřím. Není to nějaká bezmezná, nepodložená víra, ale zkušenosti mě naučily vážit si tvé moudrosti!“

„Tadeáši, těší mě sice, že to říkáš, ale i já jsem člověk jako ty. Také dělám chyby. A ty, stejně jako ostatní rytíři okolo, mě můžete, ba dokonce musíte upozornit, když se vám něco nezdá.“

„Pane, ale vždyť po tobě nemůžeme chtít, abys nám všechno vysvětloval. Mně stačí, že mě pošleš splnit úkol, a já pojedu,“ odporoval Tadeáš.

„Pochopitelně ti nebudu vysvětlovat každý příkaz, který ti dám, ale to neznamená, že bys neměl sám přemýšlet. Tadeáši, pokud se budeš stále opírat o to, že já vím všechno lépe, nikdy se nic nenaučíš! Přemýšlej, ptej se mě, ale rozhoduj se sám. Jen tak budeš samostatný. Pak tě budu moct poslat splnit úkol a budu vědět, že ho uchopíš třebas po svém, ale že ho splníš.“

Když představený domluvil, zavládlo v místnosti ticho. Mistr Tadeáše pozoroval a viděl na něm, že začíná trochu chápat. Když si byl jist, že si z dnešního rozhovoru odnese to, co měl, začal mluvit úplně o něčem jiném, aby odlehčil situaci.

„A teď, když jsme si to vyjasnili, ti můžu říct dobrou zprávu. Mezitím, co jsi tu nebyl, přijel posel vévody Břetislava. Královská koruna připadne mladému Richardovi.“

„Ale to je skvělé!“ zvolal Tadeáš. „To znamená, že náš řád je v bezpečí!“

„V bezpečí nebude nikdy, Tadeáši, ale bezprostřední ohrožení je zažehnáno. Nyní se však musíme dvojnásob pilně snažit, abychom s danou příležitostí naložili co nejlépe.“

Ještě nějakou dobu spolu pak mluvili o novém králi, než se Tadeáš odebral do své cely. Když se ráno probudil, měl přes židli přehozen svůj plášť.

Málem by na něj zapomněl. Včerejší večer přinesl tolik dojmů, že mu z paměti úplně vypadlo to, že jeho plášť měl stále v zástavě představený. Nyní se mu však opět vrátil. Hned bylo na světě lépe, když si ho směl znovu obléct!

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.