Tadeáš pobídl nového koně do rychlé jízdy. Podvědomě chtěl dohnat zdržení, byť mu bylo milé, a tak nešetřil ani sebe ani svého kopytníka. Zvíře bylo ohnivého temperamentu, takže se rádo nechalo pobízet k ostrému tempu, ale zároveň buď nebylo dobře zacvičené, nebo prostě mělo svou hlavu. Rytíř se v duchu trochu zlobil na své bratry z Červeného kláštera, protože je podezíral, že mu záměrně dali jednoho z horších koní. Kůň sice dlouho udržel rychlý běh, ale jezdec ho musel neustále hlídat, aby nevyvedl nějakou neplechu. To bylo únavné.

Teď zrovna ujížděli po sotva viditelné lesní pěšince, po které spíše chodila v noci zvířata než ve dne lidé. Ale Tadeáš moc dobře věděl, kudy jedou. Čím více se blížil k domovu, tím lépe se vyznal v každém zákoutí lesa a mohl tak volit skutečně nejkratší cestu.

Bylo to už před několika hodinami, co mu hoch předal nového koně, ale v myšlenkách se jím stále zaobíral. Sám nedovedl pochopit, čím ho ten chlapec tak zaujal.

Jak se čím dál tím více stmívalo, stočily se rytířovy myšlenky jiným směrem. Kdyby jel do svého kláštera bez přestávky, dorazil by do něj následující den někdy po poledni. Jenže začínal být čím dál tím unavenější a taky měl hlad. Přemýšlel tedy, zda by představenému vadilo, kdyby se o několik hodin zdržel. Kdyby vezl zprávu vyžadující okamžitou reakci, bez váhání by uháněl až k cíli, dokud by do něj nedojel nebo dokud by cestou nepadl. Nyní ale vezl poselství sice velmi důležité, nicméně pravdou bylo, že už tak vyjel z hlavního města s třídenním zpožděním.

Když se zvedl silný protivítr, rozhodl se s konečnou platností. Na křižovatce vybídl koně na stezku vedoucí do příkrého kopce a nechal jej stoupat vlastním tempem. Do kopce kráčeli přibližně hodinu a pak se cesta začala svažovat do údolí, jehož potůček porůznu lemovalo několik provizorních chýší lesníků.

Najednou kromě zesilujícího se proudu potoka uslyšel také dobře známý hluk mlýnského kola. Přijel právě včas. V lese už bylo temno a nebylo pořádně vidět na cestu.

Před mlýnským stavením si hrálo malé děvčátko. Když cválajícího rytíře spatřilo, chvíli si ho prohlíželo a pak se šťastným obličejem vběhlo dovnitř. Sotva jezdec stačil dojet na dvůr a seskočit z koně, objevil se ve dveřích mladý, hladce oholený mlynář.

„Tadeáši! Tebe jsem nečekal,“ vítal hosta s úsměvem a potřásl mu rukou.

„Jel jsem okolo, tak jsem si říkal, jestli mě starý přítel nechá u sebe přenocovat,“ řekl Tadeáš.

„Ovšemže, ovšemže! Pojď, zavedeme koně do stáje a dáme ti něco teplého k jídlu,“ odpověděl mlynář, protože dobře věděl, že by rytíř nemohl ani pomyslet na vlastní pohodlí, dokud nezaopatří svého čtyřnohého druha.

Když bylo o zvíře postaráno, vešli do stavení. Tadeáš se rozhlédl kolem. Jestli mu nějaký dům na světě, kromě jeho kláštera, byl milý, pak tento. Podíval se na dobře známou velkou pec stojící v rohu místnosti, u které hospodařila mladá, čiperná žena.

„Tadeáši,“ pozdravila. Chtěla ještě něco říct, ale přerušil ji křik čtyřletého syna, který seskočil z kožešin rozložených na peci a objal rytíře kolem kolen. Ten jej pohladil po vlasech a promluvil k němu:

„Tak co, ještě vás raubířů nemá maminka dost?“

„Asi ne,“ odpověděl za něj Vít a chytl svou ženu kolem ramen, „protože na cestě je další.“

Až teď si Tadeáš všiml, že paní mlynářová bude znovu maminkou.

„Blahopřeji Amálko, tak to už vás tu bude pět!“

„Děkuji. Myslím, že to bude druhý kluk. Ani nevím proč. Ale posaď se, ohřeji ti polévku.“

Mlynář však svého přítele nejprve zavedl do světnice, kde jej donutil svléct mokré oblečení a nechal ho obléct nějaké své. Tadeášovi sice bylo kratší a v pase volnější, ale stejně ho potěšila ta samozřejmost, s jakou Vít myslel úplně na vše. Zmoklý plášť a všechno ostatní pak mlynář položil k peci.

„Co tě k nám přivádí?“ zeptal se, když už se rytíř usadil za stolem a spořádal valnou část večeře.

„Byl jsem v hlavním městě. Vyřizoval jsem poselství našeho představeného a teď mu vezu odpověď. Šlechta teď po smrti krále jedná o jeho nástupci. Král žádného syna neměl, a tak si na trůn činí nárok několik lidí. Náš řád hledí na volbu trochu s obavami. Poslední dobou se našim klášterům i našim osadám docela daří, což je trnem v oku mnoha lidem. Hlavně hrabě Rudolf nás nemá rád. Však už to dal několikrát najevo. Myslíme si, že kdyby byl zvolen, udělal by všechno pro to, aby nám mohl uškodit nebo nás dokonce i zrušit.“

„Vždycky jsem říkával, že za krále by měla mluvit vzkvétající města a zoraná pole, a ne úspěchy na bitevním poli. Jenže těch časů se asi nedočkáme,“ rozhorleně navázal mlynář. „Trochu ti závidím ten tvůj život v ústraní. Vás v klášteře se některé změny nedotknou, ale my tady přicházíme na řadu hned jako první. Když do kraje přijde nový pán, může se stát, že dá mlýn někomu jinému a my se budeme muset stěhovat.“

„Úplně v ústraní nežijeme, vždyť nám také náleží mnoho vesnic, o které se musíme starat. Ale máš pravdu, že u nás jsou někteří bratři, kteří snad nikdy neopustili brány kláštera. To však není nic pro mě, vždyť mě znáš. Mám rád lesy, koně…“ Nadechoval se sice, že ještě něco dodá, ale tu po něm začal z jedné strany lézt malý klučina a z druhé se přidalo děvčátko.

„Bude dneska pohádka, Tadeáši? Ano, pohádka!“ vykřikovali jeden přes druhého.

„Dnes ne, děti. Jděte spát a nechte Tadeáše odpočinout,“ odpověděla za rytíře paní domu. Viděla, jak je jejich host unaven, a také to, že by se chtěl přemoci a dětem něco povyprávět. Proto svým ratolestem domluvila a i přes protesty je uložila na pec.

„Natáhni se tady. My už půjdeme taky spát,“ řekla mu pak.

Tadeáš přikývl a poděkoval. Oči se mu zavíraly, takže stačilo jen lehnout si a už o sobě nevěděl.

Vzbudil se, když byla všude ještě tma. V síni panoval klid, jen dětské oddechování bylo slyšet ze strany, kde stála pec. Potichu, aby nikoho nevzbudil, se oblékl do svých šatů a vzal si brašnu. Jakmile ji popadl, nahmatal v ní něco, co v ní ještě večer nebylo. Otevřel ji a našel celý bochník chleba, který mu tam musela Amálka schovat, když usnul.

Tadeáš se chtěl svým přátelům něčím odvděčit, ale peníze jim zde nechtěl nechávat. Vedlo se jim dobře a o něčem takovém by nechtěli ani slyšet. Najednou si však vzpomněl, že v hlavním městě koupil malý obrázek jen proto, aby se zbavil dotěrného prodavače, který s ním šel tři ulice a pořád mu ukazoval své zboží. Obrázek nebyl kdovíjakým uměleckým dílem, ale byl pěkný. Tadeáš ho vylovil z brašny a položil na stůl. Snad z něho budou mít mlynářovi radost.

Neslyšně vyklouzl hlavními dveřmi a vyhledal svého koně. Ten si nahlas odfrkl, když pochopil, že se chystají na další výlet. Ticho noci tak narušil kromě hučení neúnavného potoka i klapot koňských kopyt po dlážděném dvorku. Jakmile prošli brankou, vyskočil rytíř do sedla a odcválal.

U mlynářů se vyspal sice krátce, ale zato důkladně. Plný čerstvých sil uháněl dál směrem domů. Ani nezpozoroval, jak se nenápadně rozednilo; slunce bylo i dnes schované za mraky. Až když z nedaleké vesnice slyšel kostelní zvon, usoudil, že je poledne.

Za soumraku konečně mezi stromy spatřil Bílý klášter. Možná ho jen ovanul teplý vítr, ale daleko spíše to byl onen hřejivý pocit, že je po skoro třech týdnech putování opět doma.

Z dálky obdivoval krásný tvar věže tyčící se nad kaplí. Pak jeho pohled sklouzl na bílou vlajku s černým květem růže uprostřed. Taková vlajka visela ve všech klášterech a vždy byla obšita lemováním v barvě daného kláštera.

Ačkoliv byla strážní věž nad branou ještě daleko a on měl na sobě černý plášť, takže ho za padající tmy nebylo snadné rozeznat, přesto spatřil na hradbách pohyb. Věděl, že ho bratři poznali a chystají se mu otevřít bránu. Znovu musel obdivovat jejich ostříží pohled, kterým bedlivě sledovali okolní krajinu.

Když stoupal po posledním úseku příjezdové cesty, brána se skutečně začala otevírat. Každé křídlo těžkého dřevěného masivu tlačili tři bratři v hnědém rouchu. Jakmile projel, opět bránu zavřeli.

Na nádvoří rytíř zastavil a seskočil. Uzdu od něj převzal jiný bratr, počkal, až si Tadeáš odepne brašnu, a odvedl koně do stájí.

„Tadeáši, vítej,“ oslovil jej starší muž s laskavým úsměvem na mírné tváři. Měl skoro holou hlavu, jen na spáncích mu vyrůstaly krátké, šedé vlasy. I když byl oděn do prostého bílého roucha a bílého pláště se znakem řádu, působil velmi důstojným dojmem.

„Bratře představený, ani nevíš, jak rád jsem doma. Těžký vzduch politiky mi vůbec nesedí,“ odpověděl Tadeáš.

Představený mu pokynul, aby ho následoval, a tak oba vystoupali po schodech a zmizeli v útrobách kláštera. Chodbami šli mlčky. Cesta do pracovny představeného netrvala dlouho, ale Tadeáš se kolem sebe rozhlížel, jako by tudy nešel celé měsíce. A to byl pryč jen několik týdnů.

Pracovna představeného byla vkusně zařízená. Podlahu pokrýval velký koberec, na němž stálo několik knihoven, velký stůl, židle a kousek stranou také dvě křesla. Představený usedl za stůl a návštěvníkovi pokynul, aby si sedl na jednu z židlí naproti.

„Nuže Tadeáši, vyprávěj. Co tě zdrželo?“ zeptal se.

„Jel jsem co nejrychleji, pane, ale na cestu jsem se vydal s několikadenním zpožděním. Pan Jindřich z Volmerku protahoval jednání, jak to jen šlo. Nejprve jsem musel čtyři dny čekat na přijetí a pak se mnou nemluvil ani pět minut. Že prý si váží všech duchovních řádů, včetně toho našeho, ale je zneklidněn tím, že se kněží tak málo starají o záležitosti víry a tak moc mluví králům a knížatům do světských záležitostí. Znovu vyjádřil svůj názor, že by se řády měly vzdát majetku a věnovat se čistě duchovní práci,“ hlásil Tadeáš. Pak ještě dodal: „Podle mě ti nemůže zapomenout, že tvé vesnice prosperují mnohem lépe než většina jeho osad a měst.“

„Milý Tadeáši, říkáš, že jsi u pana z Volmerku nebyl ani pět minut, stihl jsi mu i něco vyřídit nebo mluvil jen on?“ zasmál se představený.

„Máš pravdu, pane. Ke slovu mě nepustil. Ale tvůj dopis jsem odevzdal už předchozího dne a pan Jindřich říkal, že ho četl.“

Po přikývnutí představeného pokračoval: „Trávil jsem většinu času v zahradách jednacího paláce a podařilo se mi alespoň promluvit s několika dalšími lidmi. Vlastně se oni většinou přidávali ke mně a ptali se na tebe. Zejména od vévody Břetislava tě mám mnohokrát pozdravovat. Prý se na tebe bude muset ještě jednou přijet podívat, než potichu skoná v ústraní.“

„Vévoda Břetislav je velmi čestný muž, řádně založený. Velmi rád jej uvidím. Ale doufal jsem, že jeho slovo bude mít u dvora ještě váhu. Ty však nevypadáš nadšeně.“

„Bratře představený, nevezu příliš dobré zprávy. I když nic ještě není jisté, vypadá to, že nejsilnější podporu má hrabě Rudolf. Šlechtě by vyhovoval nejvíc. Slyšel jsem, že mír už pro urozené pány trvá dlouho. Příliš v něm chudnou. Rudolfova výbojná povaha by jim mohla otevřít cestu k nějaké válce.“

„Vyjádřil se někdo k mé připomínce, že dědičné právo trůnu je pořád na straně mladého Richarda? Nebyl to sice králův syn, ale je blízký příbuzný a i sám Igor ho označil za svého nástupce. Nevím o tom, že by někdy vzal své prohlášení zpět,“ řekl představený.

„Vévoda Břetislav četl opis tvého listu a říkal, že je velmi smutné, že moudrý muž jako ty, který ze všech nejlépe ví, jaký panovník přivede zemi k rozkvětu a jaký k záhubě, musí svůj názor prosazovat takovými oklikami. Pana z Volmerku dokonce častoval několika nevybíravými výrazy.“

Představený se pousmál. „Vévoda Břetislav je muž rázné povahy. Co má na srdci, to všem od plic řekne a s následky se vypořádává až posléze. Kdyby nebyl tak bohatý, už by ho od dvora dávno vyhnali.“

Na chvíli se zadíval z okna. Poté, jako by se o něčem rozhodl, se otočil zpět k rytíři: „Tadeáši, děkuji ti za věrně splněný úkol. Už je pozdě. Odpočiň si a zítra ráno za mnou přijď. Probereme zbytek.“

Tadeáš přikývl a odešel. Až v pracovně představeného na něho dopadla únava posledních dní. Nebylo to jen cestou, byť namáhavou – na tu byl totiž zvyklý. Ale celé to politické poslání ho velmi zmohlo. Takové úkoly neměl rád, i když pro svůj klášter vykonal všechno, co mu určili.

Úzkými chodbami se dostal až k nenápadným dvířkám, které by nezasvěcený neodlišil od ostatních v řadě. Otevřel je a vstoupil do malé místnůstky. Mezi bíle nahozenými stěnami stálo jednoduché lůžko, dvě truhlice, stůl a židle. To bylo celé zařízení. Nic víc taky Tadeáš ke svému životu nepotřeboval.

Z jedné z truhlic vytáhl čisté oblečení a bílý plášť. Rytíři Řádu černé růže nosívali bílý plášť a bílé roucho přepásané opaskem se sponou v barvě kláštera. Druhou možností byly stejné, avšak černé oděvy se stříbrným znakem. Ty používali, když vykonávali nějaké hrubší práce, při kterých by bílá roucha brzy zašpinili a zničili.

Tadeáš ze sebe potřeboval smýt všechnu tu námahu posledních dní, a tak se chodbami vydal do umývárny, kde si dal teplou koupel. Poté vydatně povečeřel, vrátil se do své cely a tvrdě usnul.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.