Když byl náš nejstarší syn prvňáčkem, byl jako ostatní děti uchvácen světem. Míval ke mně spoustu otázek. Však to jistě znáte, to dětské: „ Proč je obloha modrá? Z čeho jsou mraky? Co by se stalo, kdyby…?“

A tak jsme jednou, při uklízení nádobí,vedli rozhovor:

„Mami, kolik je víc než 19 900?“ ptá se Jeník.

„19 901, 19 902, 19 903 a tak dále…“ odpovídám.

„No, a co je dále?“ povzbuzuje mne syn.

„Dále je 20 tisíc, 21 tisíc… Potom jsou statisíce, milióny…“

„A pak? Miliardy a bilióny, že?“ hlásí hrdě, že to ví. Nehodlá se s tím však spokojit.

„Ale dál, dál!“ zmocňuje se ho netrpělivost. „Co je za těmi miliardami? Kolik je nejvíc?“ to už křičí nadšením.

Ve zlomku vteřiny znám odpověď a sama překvapená, vyslovuji nádhernou, jednoduchou pravdu: „Nejvíc je Jeden.“ Hlas se mi zachvěl a chce se mi plakat štěstím nad touto jedinou jistotou.

„Jak jeden? Jak může být jeden nejvíc?“ směje se.

„Víš, to není obyčejný jeden. To je Jeden, ze kterého vzniklo všechno ostatní. Ten Jeden je Stvořitel nad námi. Žárovka, která dává světlo. Kdyby zhasla, byla by tma!

„Ale co trilióny a milióny?!“ Těch je přece víc…“ snaží se ještě namítnout, tentokrát už o poznání mírněji malý matematik.

„Ty jsou ve srovnání s Ním nic. Kdyby On nebyl, nebylo by nic, žádné miliardy, víš?!

Už nic neříká a je slyšet jen cinkání příborů a bouchání dvířek.