V prostorné hradní síni byl naprostý klid. Zdálo by se, že tu není ani živáčka, ale přesto tu jeden člověk byl. Seděl tiše na své židli a obdivoval majestátnost sálu. Mohutné sloupy podepíraly vysokou klenbu a působily dojmem, že tu stály odjakživa a že tu budou stát navždy. Celá jedna stěna síně byla osazena mnohými dveřmi. Zatím byly zavřené, ale poslední dobou se jejich panty otevíraly stále častěji a častěji.

Klíčník odpočíval. Jeho služby zrovna nikdo nepotřeboval. Ale nebyl smutný – věděl, že tudy za chvíli budou procházet celé oddíly bojovníků, které měly chránit zemi, již na mnoha frontách napadli nepřátelé.

A skutečně. Netrvalo dlouho a zaslechl rachot tisíců brnění. Sotva první z rytířů vstoupil do síně, zavolal zvučným hlasem na klíčníka: „Boje se přesunuly do nížin, potřebujeme projít zelenými dveřmi!“

Klíčník přikývl a okamžitě vstal. I když byl starý, hbitým krokem přešel kolem několikerých dveří, až zastal u těch zelených. Z kapsy vytáhl svazek klíčů, otočil zámkem a dveře rychle otevřel. Právě včas, aby mohl mohutný kordon bojovníků vypochodovat dveřmi, aniž by se musel zastavit.

Jakmile průvod zmizel, klíčník dveře zase zavřel a usedl zpět na svou židli. Naplňovalo ho štěstím, že mohl v tomto sále sloužit svému králi. S panovníkem se vlastně setkal jen jednou, to když byl jmenován správcem této síně. Věděl, že je spravedlivý a moudrý a že rytíři pod jeho vedením odrazí jakýkoliv útok mocichtivých dobyvatelů.

Jak probíhaly boje, to nemohl říct. Ani se o to nestaral – jeho úkolem bylo urovnávat rytířům cestu, a tak zde celé dny sedával a když ho bylo potřeba, chopil se svazku klíčů a vypustil bojovníky ven tou cestou, kterou se podle rozkazů krále měli vydat.

Jednoho dne však musel sál opustit. Král potřeboval jeho služby jinde, a tak se na postu klíčníka objevil někdo jiný. Chvíli mu trvalo, než se na novém místě rozkoukal a než dokázal na první pokus vytáhnout správný klíč ke správným dveřím. Rytíři se sice při průchodu síní trochu zdrželi, ale věděli, že nový klíčník potřebuje cvik, a proto se na něj nezlobili.

Jednou se však přesto podivili – to když je klíčník vypustil žlutými dveřmi a zvolal: „Jděte a bojujte za svého panovníka!“

To bylo skutečně nezvyklé – starý klíčník na ně snad nikdy nepromluvil. Usmíval se, to ano, ale nepotřeboval jim něco říkat. „Inu, nový mladík nám asi chtěl popřát hodně štěstí,“ řekli si procházející rytíři.

Když ale příště zůstal stát v otevřených dveřích a nahlas řekl: „Volám vás do boje, bojovníci! Jděte a konejte svou povinnost,“ to už velitel oddílu nevydržel a zabručel: „Do boje nás může zavolat jen náš král. A vůbec, uhni ze dveří, nedá se jimi pořádně projít.“

Jenže klíčník ho nevnímal. Dál stál uprostřed červených dveří a kochal se zástupem rytířů mířících do boje. Že ho těžkooděnci museli přitom obcházet, to mu nevadilo. Myšlenkami byl totiž dole pod hradem a představoval si, jaké to asi je na bitevním poli. Snažil se zachytit jakoukoliv zprávu, podle které by si mohl udělat bližší představu.

Pak nějakou dobu rytíři sálem nechodili. Aby klíčníkovi nebyla dlouhá chvíle, obstaral si mapu království a na ní si zakresloval královské i nepřátelské jednotky a odhadoval, jak asi válka probíhá.

„Rychlé posily modrými dveřmi!“ rozlehl se zničehonic sálem hlas jednoho rytíře, kterého poklusem následoval zástup dalších.

Klíčník se tedy vydal otevřít modré dveře, ale když otevřel jedno křídlo, zamyslel se. „Vždyť to je celé špatně! Posily by měly nepřítele obklíčit po cestě vedoucí ze zelených dveří,“ říkal si. A tak stál, rozumoval a už nevnímal, jak na něho rytíř volá: „Hej, klíčníku, prober se! Potřebujeme otevřít i druhé křídlo dveří! Máme naspěch!“

Bojovníci se zdrželi a málem na bojiště dorazili pozdě. To však klíčník nevěděl. Tou dobou už opět stál u své mapy, kreslil si postup vojsk a přemýšlel, jak by vyzrál na nepřítele. Mohl by ho přepadnout třeba z hor, do kterých vedla stezka za oranžovými dveřmi – to je nápad!

Byl tak zabrán do svých myšlenek, že si ani nevšiml, že se sál znovu naplnil rytíři, kteří netrpělivě čekali, až jim otevře dveře. Když bojovníky zpozoroval, utíkal k oranžovým dveřím a otevřel je se slovy: „Přepadněte nepřítele z hor, odtud vás nebude čekat!“

„Neslyšel jsi?“ zahromoval užaslý velitel. „Říkal jsem ti, že máme rozkaz projít hnědými dveřmi!“

Ale klíčník neslyšel. Stál za otevřenými oranžovými dveřmi a vyhlížel do krajiny. Mrzelo ho, že neviděl žádnou bitvu. „Jak mám plánovat válečnou taktiku, když nemám zprávy z pole?“ mumlal si pro sebe.

„Však taky nejsi náš král! A král moc dobře ví, jaká je situace,“ naléhal velitel.

Klíčník ještě chvíli počkal, pak zabouchl i oranžové dveře a vrátil se k mapě. „Měli bychom obsadit most za černými dveřmi,“ řekl si. „Ten je velmi důležitý.“

„Most za černými dveřmi je ztrouchnivělý a každou chvílí spadne. Aspoň tudy nebude moc projít nepřítel. Tak pustíš nás?“ hromoval velitel, ale nebylo to nic platné. Klíčník stále seděl nad mapou a dumal.

Síň se mezitím naplnila až k prasknutí. Přicházely nové a nové oddíly a všichni se divili, proč je tu takový zmatek. Rytíři měli rozkazy od krále a věděli, že situace je vážná. Každé prodlení mohlo znamenat velké nebezpečí. Jenže místo toho, aby utíkali vší silou na pomoc svým druhům, uvízli zde, protože klíče od zámků měl jenom klíčník.

„Musíme projít hnědými dveřmi! Sami si je nemůžeme otevřít, máme brnění. Potřebujeme tvé klíče a ruce!“ volal velitel zoufale a snažil se klíčníkovi zacloumat ramenem. Ten si však pořád jen mumlal: „Obsadit most, obsadit most. Příště to budou černé dveře.“

„Tak nás pusť černými dveřmi, ale aspoň nám otevři!“ vyhrkl ze sebe jeden z bojovníků nešťastně. Věděl, že by musel jít velkou oklikou, ale alespoň by byl k něčemu užitečný.

Klíčník na tato slova skutečně vstal a přešel k černým dveřím. Jenže otevřel je pouze na chvilku, takže stačila projít jen desítka bojovníků, a pak se opět vrátil k mapě. Naléhání ostatních rytířů zřejmě neslyšel.

„Takhle to dál nejde! Jdu za králem,“ pronesl rozhněvaně velitel a začal si klestit cestu mezi ostatními. Celá síň rázem ztichla. Při představě, že král bude muset řešit nekázeň klíčníka na samotném konci svého hradu, se všichni zastyděli. Ale veliteli nebránili, protože si uvědomovali, že jiné cesty zřejmě není. Klíčník se musel pomátnout. Seděl nad svou mapou, kreslil si do ní, uděloval rozkazy, ale práci, kterou měl pro panovníka skutečně vykonávat, hrubě zanedbával.

Po chvíli se velitel vrátil do sálu a za ním rázně kráčel král. Rytíři do jednoho poklekli a styděli se za to, že jsou ještě zde, ačkoliv měli být dávno v bitevní vřavě. Sice za to nemohli, ale přesto se červenali. Jen jediný člověk v místnosti se nečervenal – klíčník měl totiž plnou hlavu vymýšlení bojového plánu, že si vladaře všiml až v poslední chvíli.

Král se na nic neptal – všechno věděl už od velitele. Jedním pohybem ruky smetl ze stolu mapy a pak klíčníkovi vytrhl zpoza opasku svazek s klíči. „Měl jsi bojovníkům sloužit a ne jim rozkazovat! Poslouchají mě, nikoho jiného. Už se tady neukazuj!“ zahřměl na překvapeného muže. Z vedlejší síně si potom nechal zavolat hudebníka a řekl mu: „Potřebuji klíčníka.“

„Jak pravíš pane,“ odvětil hudebník a odložil lyru. Byla mu skoro vším – rád hrál k potěšení všech. Jeho král ho však potřeboval jinde, a tak se bez nejmenšího reptání chopil klíčů a začal otevírat dveře. Z hradu tedy znovu vyrazili rytíři a tentokrát to bylo vítězné tažení. Nepřátele okupující království postupně vyhnali ze všech koutů země a znovu nastolili pořádek, jaký vládl za starých časů.

Nový klíčník byl spokojen. Sálem už nemuselo procházet tolik bojovníků, a tak si mohl ve volných chvílích hrát na lyru. Vždyť na světě bylo tak krásně…