Bylo jednou

Vstoupila jsem na známou pěšinu blízkého lesa a slzy se mi začaly koulet po tváři… Řinuly se odněkud z hloubky, nesly v sobě živou vodu citu, dávného a přece současného prožívání…

Co jsem se do tohoto lesa nachodila… Většinou ověnčená dětmi, v kočárku, v náručí, za ruku nebo pospíchající za jejich odrážedly, koly i koloběžkami. Tam to šlo zlehka, mírně z kopečka, a děti pobíhající přede mnou mi mizely mezi stromy, zpátky kočárek naložený znavenými výletníky a nádobami naplněnými vodou ze studánky se prohýbal tíhou a nutil mě často zastavovat…

Byl to „náš“ les, vodila jsem tady děti i sebe provětrat, v touze po přírodě a jejím živém tkaní, vyjít z denní rutiny, nalézt chvíli klidu. Děti běhaly, stavěly domečky pro skřítky, já opustila starosti o chod domácnosti a nechala své nitro jen tak se proletět či hledat odpovědi na otázky… Ano, byly to pro mne dny sváteční… Bylo to včera nebo dnes? Náruč lesa mě znovu objala a nečekaně dojala.

Slzy díku, radosti i lítosti mě provázely celým lesem. Pláču a pláču. Děkuji za vše, za tuto nádhernou nedělní chvíli, za očistný, uvědomující pláč, za dar života. Kéž tuto živou vodu dokáži předat dál, dětem i dospělým, blízkým i vzdáleným… Její pramen je v každém z nás, kouzelný les se studánkou čeká, až do něj vstoupíme…