Jsem elf této lípy a říkají mi Nejstarší. To proto, že jsem velmi starý elf a nejstarší v tomto parku. Byl jsem zde na Zemi dávno před tím, než na ni vstoupili první lidští duchové, a už tehdy jsem nebyl nejmladší. Podle vašich měřítek byste mě tehdy přirovnali k mladému muži připravenému k činu. V zástupu ostatních elfů jsem se učil od tehdejších nejstarších a zářil jsem štěstím. Ano, i bytostní se učí, i když jinak a snáze než vy.

Nemáte ani tušení, jak byla tehdy Země nádherná, i když vy byste ji s tolika vydatnými dešti považovali za nehostinnou. Zároveň byla důstojná tak, jak si snad nedokážete ani představit. Posvátné ticho se střídalo s hromovým burácením a vše se zachvívalo v zákonech stvoření. Čerpám ze vzpomínek na tuto dobu, protože tehdy prožitá radost mi dodává sílu do dnešní těžké doby.

Nyní jsem to já, kdo učí ostatní elfy. Ale není to má jediná úloha. Můj strom má zářit do dalekého okolí a ostatní stromy mě v tom mají podporovat. Jenže kvůli vám, lidem, nemohu plnit svůj úkol tak, jak bych měl. Podpírám kupoli tohoto parku, ale měl bych působit mnohem, mnohem dál. Jenže proti mému záření tlačí nesprávné vyzařování vašich budov, strojů, myšlenek, …, takže se nemohu pořádně narovnat. Neustále mě to stlačuje dolů a bere mi to dech.

Ale i pro těch pár ptáčků, co usednou do mé koruny a jásavě zazpívají, jsem rád, že jsem zde. Těmto tvorečkům vždy s láskou poskytnu přístřeší, jiným pak potravu nebo třeba jen pohlazení.

Pro to, co děláte vy lidé, mi schází pochopení. Čeká vás tvrdé prožívání, které vás naučí vážit si darů přírody. Tak přísnou lásku, jaká na vás nyní bude působit, jste ještě nepoznali. Je to však pro vaše dobro a i za tato utrpení byste měli Stvořiteli děkovat. Protože ti z vás, kteří z nich vyjdou čistí, budou opět smět býti nazýváni lidmi. Je na čase!

– – –

Jak vám můžeme pomáhat?

Je to jednoduché – choďte a čistěte své okolí. Kamkoliv přijdete, tam můžete působit svými city a myšlenkami. Můžete poprosit Pána o očistu nějakého místa nebo třeba o sílu pro nás. Nebo jen kolem sebe šířit mír a radost – to stačí. Ale pamatujte, vše, co děláte, musí jít z vašeho nitra. Nenuťte se, protože pak vaše city nejsou opravdové a myšlenky nemají tak tvořivou sílu. Ono postačí, když se opět naučíte být lidmi. Nic více. Pak budeme vedle sebe stát jako rovnocenní tvorové, kteří se mají společně v souladu vyvíjet, a temno již nebude na zemi.

Nevypadáš příliš spokojeně…

Bytostní nedokážou reptat, protože stojí v síle Pána a plní jeho vůli. Ale představte si dítě, které si postaví hrad z písku, a pak mu ho vítr nebo voda poničí. Bude smutné. A když dokonce uvidí, že mu hrad nějaký zlý člověk rozkopal, rozpláče se tak, že nebude k utišení. I my máme city.

Tak jako světlo zná jen budování, tak bychom my bytostní měli znát jen radost z práce. Jenže to byste se pořád nesměli stavět proti nám, protože nás tím o tuto radost okrádáte. To se netýká jen bytostných rostlin, ale úplně všech bytostných, kteří s vámi přijdou do kontaktu – těch, co spřádají vaše osudové tkaní, těch, co spojují myšlenková vlákna, těch, co vám připravují svět na onom břehu, atd. A víte, nebo měli byste vědět, že i krádež či vražda radosti je velmi těžký duchovní zločin, za který podle železných božích zákonů ponesete následky.

Věříš, že se lidé dají opět na cestu ke světlu?

Máte svobodnou vůli, takže já mohu jen doufat. Přál bych vám, abyste konečně prohlédli, ale vím, že vás zbyde jen velmi malý počet. Jak velký, to záleží jen na vás. Ale vězte, že my tady budeme, i když vy už nebudete.