Za branami (5 – 36. část)

Druhý den ráno usedli všichni tři hosté ke stolu v pracovně představeného. Za oknem foukal podzimní vítr a načechrával barvené koruny stromů. Kdesi slyšeli praskat oheň – bratři už museli za chladných rán a večerů přitápět.

Mistr nepřijede. Musel jet domů. Obhlídkou kláštera pověřil nás tři, tady máš pověřovací listinu,“ řekl Tadeáš a natáhl ruku se zapečetěným pergamenem.

Radim však dal dlaně před sebe a řekl s úsměvem: „Já ti věřím.“

Rytíř tedy vrátil stočený list zpět do kapsy ve svém rouchu. Představený pak dodal: „Předpokládám, že budete chtít vidět i záznamy o hospodaření kláštera. Už jsme je připravili. Bratr Alfréd na vás čeká ve své pracovně.“

Já se toho ujmu,“ řekl rychle Ješek a vstal. „Mojmír mi s tím pomůže,“ pokynul ještě, a tak Tadeáš s Radimem v místnosti osaměli.

Když se zavřely dveře, nastalo ticho. Tadeáš nevěděl, o čem by tak měl s představeným mluvit, a tak mu povyprávěl o včerejší zpovědi. Vzhledem k tomu, že se Hyacint nedopustil žádného prohřešku, necítil se svázaný tajemstvím. Spíše chtěl tento příklad uvést k zamyšlení.

Nemyslíš si, že by se mělo takové nařízení zrušit nebo alespoň změnit?“ zeptal se nakonec.

Radim chvíli přemýšlel a pak pomalu odpověděl: „Mrzí mě, co mi tu říkáš. Sám jsem byl zvědavý, co mohl asi tak vzorný rytíř jako Hyacint provést. Jsem rád, že to vlastně nebylo nic vážného. Ale co se týká toho nařízení, on jej před pěti lety zavedl sám mistr, když tu byl na návštěvě.“

A z jakého důvodu?“

Pravdou je, že tehdy měli bratři mnohem více rádi víno. Mistrovi se zdálo, že se u večeře napijí až moc a potom už poslední hodiny dne nevyužijí k přemítání, ale k pouhé zahálce, a to ještě k tomu občas opojené,“ přiznal představený.

A tento problém ještě trvá?“ vyzvídal dále Tadeáš.

Ne. Ale možná jen právě díky tomuto nařízení. Bratři ho skutečně dodržují.“

A nechtěl bys povolit alespoň zdravotní výjimky? Vždyť není v pořádku, aby nemocní bratři trpěli zbytečně. Neříkám, že se má každý nemocný zrovna opít, ale vidíš sám, že někdy trocha vína navíc ušetří bratrovi bezesné noci.“

Radim na tato slova neodpověděl. Bylo na něm vidět, že ho zaměstnává i něco jiného. Nakonec váhavě řekl: „A jsi si jistý, že ty nebo já můžeme měnit nařízení mistra?“

Za život v tomto klášteře jsi zodpovědný ty,“ odpověděl mu Tadeáš. „Mistr přece nevydal žádné nařízení, které by se týkalo celého řádu. Byl zde pouze na návštěvě a pravděpodobně to bylo tak, že ti navrhl opatření, které bylo v tu danou chvíli nejvíce prospěšné. To ale neznamená, že bude potřeba navždy. Naopak, pokud za tebe mistr udělal jeden krok, tak je tvou povinností udělat další podle toho, jaká bude situace.“

Představený poté vybídl rytíře, aby se spolu prošli po klášteře. Ukazoval mu, kde je co umístěno a jak je tady zařízen každodenní život. Také později, když se rozloučili, trávil Tadeáš čas přecházením mezi zdejšími zdmi. Postupně si zvykl i na to, že ho každou chvíli někdo zastavuje a ptá se ho na radu. Bylo zvláštní pozorovat, jak si bratři zřejmě myslí, že rozumí všemu na světě jen proto, že je z Bílého kláštera.

Například sklář mu řekl, že už delší dobu zvažuje, že do skla přimíchá jakýsi prášek, díky kterému by mělo být sklo pevnější. Tadeáš jeho podrobný výklad moc nechápal, a tak bratrovi odpověděl jen to, že to přece může zkusit. Když pak za ním druhý den sklář přiběhl znovu a sdělil mu, že všechno sklo, které takto vyrobil, hned popraskalo, odpověděl mu rytíř se smíchem: „Vidíš, tak teď aspoň víš, že se ten tvůj prášek do skla nehodí.“

Sklář chvíli zaraženě stál a pak namítl: „A není toho skla škoda?“

Pochopitelně jím nesmíš plýtvat, ale jak se chceš naučit něco nového, když nic nezkazíš?“ řekl stále usměvavý Tadeáš. Už si všiml, že na zdejší bratry musí vlídně a že jim musí dodávat odvahu.

To je vlastně pravda!“ rozzářil se nakonec sklář a odběhl do své dílny. Po cestě se ještě otočil a zavolal: „Mám ještě jednu myšlenku, ta snad bude fungovat!“

Takto tedy Tadeáš strávil všechny tři další dny, po které se chtěl v Zeleném klášteře zdržet. Poslední večer zašel do pracovny bratra Alfréda, ale našel v ní jen samotného Ješka.

Jak to jde?“ zeptal se Ješek, když vzhlédl od listin.

Myslím, že všechno, co jsem mohl bratrům předat já, jsem už předal. Beze všeho můžeme vyrazit domů. Pokud jsi tedy skončil i ty,“ odpověděl Tadeáš.

Tady je všechno v pořádku. Vypsal jsem si jen několik věcí, které by mohly zajímat Pavla. Ten už se mimo náš klášter asi jen tak nepodívá, ale určitě by ho zajímalo, jak dopadly některé věci, které kdysi sám pomáhal plánovat.“

Tadeáše úplně překvapilo, že povětšinou bručivý rytíř dokáže takto mile pamatovat na ostatní. Ale i tak ho trošku podezříval z toho, že se kontroly kláštera vzdal a skryl se v této pracovně podle předem připraveného plánu, který dost možná vymyslel mistr.

Ale ať už to bylo, jak chtělo, rytíři se další den ráno rozloučili se všemi bratry a vydali se na cestu. Však už bylo na čase. Listí už bylo více na zemi než na stromech a studený severní vítr donutil jezdce vysoko vyhrnout límce.

Ješek znal nějakou zkratku, a tak vybral jinou cestu, než jakou obvykle jezdíval Tadeáš. Trojice mužů zrovna cválala po úbočí, když Mojmír najednou zastavil a ukázal kamsi dolů. „Podívejte!“

Tadeáš mžoural do údolí a rukou si chránil oči před větrem. Až po chvilce poznal, že po cestě jede jakýsi průvod.

Ale vždyť to jsou naši!“ zvolal.

A je jich hodně, to už se k nim musel připojit i Deren a ostatní,“ dodal Ješek.

Mojmír vytáhl meč a začal jím nadšeně mávat. Na přátele dokonce zavolal, ale jeho slova odvál vítr, sotva mu vyšla z úst.

K překvapení všech se ale průvod za okamžik zastavil a bylo vidět, že si bratři ukazují na svah. Několik z nich také zamávalo a Tadeáš si byl téměř jistý, že jedním z mávajících je Vendelín.

Pojďte, tudy se dá sejít dolů a můžeme na ně počkat,“ ukázal Ješek, a tak všichni tři rytíři sesedli a vedli své koně po příkré stezce.

Dole si stačili tak akorát odpočinout a občerstvit se, když se zpoza zatáčky vynořili ostatní. Mistr vystoupil z kočáru a na chvíli se vzdálil s Ješkem. Pak si pozval Tadeáše do kočáru a jelo se dále.

Rytíř mistrovi převyprávěl vše, co v Zeleném klášteře zažil.

No vidíš, že jsi to zvládnul,“ usmíval se představený.

Ale já jsem je jenom povzbudil v tom, aby dokázali sami něco dělat a pořád se na všechno neptali. Ty bys jim to určitě podal lépe,“ namítal Tadeáš.

Tadeáši, že tě pošlu zpátky do Tyrkysového kláštera a budeš tam naslouchat bratru Matyášovi společně s ostatními,“ řekl mistr, ale byla to spíše usměvavá výtka.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.

Martin Kunetka, Za branami