Další dny mistr znovu nevycházel ze své komnaty. Bratři si mysleli, že se na ně zlobí za to, jak se chovali během večerní rozmluvy, a tak se na Tyrkysový klášter sneslo tíživé ticho. Nikdo moc nemluvil a všichni přemítali o tom, co asi pokazili.

Jen Tadeáš věděl, že mistr zůstává v posteli, protože není zdráv. I když o tom nepronesl ani slova a dokonce ani pro Vendelína nedal poslat, rytíř na něm viděl, že je slabý a že mu dělá problémy i obyčejné sezení.

Ješek se vytratil neznámo kam, a tak byl Tadeáš jediným prostředníkem mezi mistrem a životem v klášteře. Když ho nemocný zrovna nepotřeboval, toulal se po nádvoří a občas zavítal i do kaple.

Jednou ho na volném prostranství zastavila čtveřice čekajících bratrů a mluvčí skupiny prohlásil: „Bratře, mohl by ses za nás mistrovi omluvit? Nechtěli jsme ho zarmoutit.“

Tadeáš nejprve nepochopil, o co mužům jde, ale když se dozvěděl, že si mistrovo vyhýbání se ostatním vykládají jako trest, odvětil: „Vždyť máte vlastní svědomí. Pokud vám říká, že jste udělali něco špatně, tak to napravte. Ale přece to nebudete posuzovat podle toho, jestli je mistr veselý nebo smutný.“

Když však viděl zkroušené obličeje před sebou, zhluboka se nadechl a dodal: „Mistr si potřebuje trochu odpočinout. Nemusíte se bát, že by se na vás zlobil. To ale neznamená, že si nemáte jeho slova vzít k srdci.“

Tadeáš chtěl bratry rozveselit, proto jim řekl pravdu. Jenže když zanedlouho viděl, jak se postupně vmísili mezi ostatní a s úlevou jim šeptem sdělují to, co se právě dozvěděli, přál si, aby nebyl tak shovívavý a aby raději mlčel.

S povzdechnutím odešel do kuchyně a vyzvedl tam večeři pro mistra. Když mu ji pak pokládal v komnatě na stůl a zeptal se ho, jak se cítí, dostalo se mu odpovědi: „Potřebuji domů, už je to nad mé síly. Musím si odpočinout.“

„Mám dát vědět Vendelínovi? Chceš jet hned zítra, nebo si ještě pár dní odpočineš tady?“

„Řekni Vendelínovi, že vyjedeme za dva dny.“

Tadeáš přikývl a vzkaz vyřídil. Když se vrátil, prohodil s úsměvem: „Poslední dobou se nám ty návštěvy v klášterech krátí.“

„Tadeáši, bratři se musí zamyslet nad tím, co jsem se jim snažil vysvětlit. Nedá se čekat, že by byli přes noc jako vyměnění. Ale zůstane tu aspoň Matyáš, snad mu budou naslouchat.“

„Chceš jet rovnou domů nebo se ještě zastavíme v Zeleném klášteře?“ zeptal se Tadeáš.

„Další návštěvu už bych nezvládl. Ale byla by škoda, kdybychom bratry ze Zeleného kláštera opomněli.“

„Jak to myslíš?“

„Já pojedu s průvodem domů do Bílého kláštera. Ale návštěvu v Zeleném klášteře můžeš vykonat ty s Ješkem.“

„Já s Ješkem?“ vyhrkl Tadeáš. „Vždyť ty jsi mistr. Co my bychom bratrům říkali?“

„To samé, co já bratrům z ostatních klášterů,“ zasmál se mistr. „Nic se neboj, určitě to zvládnete. Ješek se vrátí zítra, takže pozítří můžete vyrazit. Tak jako my. A můžete si s sebou vzít třeba ještě Mojmíra.“

Tadeáš byl na rozpacích ještě dva dny poté, kdy skutečně klusal doprovázen Mojmírem a Ješkem po cestě vedoucí do Zeleného kláštera. Poslání, kterým ho mistr pověřil, mu přišlo tak absurdní, že se v jednu chvíli zničehonic nahlas rozesmál. Nedbal přitom udivených pohledů svých přátel a pobídl Hroma, aby ještě zrychlil.

Čím více se však blížil k cíli své cesty, tím více na něj doléhala malomyslnost. Co on v Zeleném klášteře asi tak pozná? Vždyť od toho tu byl mistr, Tadeáš přece nemohl vědět, co by ostatním bratrům prospělo. Mistr si však zřejmě myslel něco jiného a rytíř musel uznat, že mu ještě nikdy nedal úkol, který by byl nad jeho síly. Koneckonců, vždycky se dá začít prověřením hospodářské stránky kláštera a další se uvidí. Ne že by Tadeáš čekal nějaké nesrovnalosti – podvodníci snad mezi bratry nežili –, ale mohl to být dobrý začátek.

Rytíř navíc doufal, že se úkolu zhostí spíše starší a zkušenější Ješek a on že mu bude jen pomáhat. Jenže když se otevřely brány Zeleného kláštera a bratři přišli hosty uvítat, Ješek mlčel a tvářil se úplně stejně, jako když doprovázel mistra.

„Nejprve se asi ubytujeme,“ pronesl tedy Tadeáš. „Povečeříme s vámi a zítra bychom si promluvili s představeným.“

Místní rytíři tedy trojici mužů zavedli do obytných budov. Na jednom rozcestí chodeb trochu zaváhali a jeden z bratrů se zeptal: „Nevěděli jsme, zda vám máme připravit pokoje pro hosty, nebo zda budete raději spát v celách jako ostatní bratři.“

„Kam nás zavedete, tam budeme spát,“ odpověděl Tadeáš.

„Jste bratři jako my, ale jste návštěva z Bílého kláštera. Nevíme tedy, co by se slušelo.“

„Budeme bydlet v celách,“ řekl mu Tadeáš a zpozoroval, že bratrovi se viditelně ulevilo, když někdo rozhodl za něj.

Když se o hodinu později všichni sešli u večeře, pozval představený Radim rytíře s bílou přezkou ke svému stolu. Ten stál na vyvýšeném místě, a tak na něho všichni viděli. Za chvíli přinesli jídlo, bratři se pomodlili, ale ani jeden z nich nezačal jíst. Místo toho se všichni dívali směrem k hlavnímu stolu.

„Čekáme ještě na někoho?“ zeptal se Tadeáš představeného. Na Ješkově tváři se objevil úsměv, ale toho si Tadeáš nevšiml.

„Bývá zvykem, že nejvyšší zástupce řádu pronese nějaký námět, nad kterým budou bratři během jídla a po něm uvažovat. Většinou to bývám já, ale když jste tu dnes vy, bylo by, myslím, vhodné, abyste nám podnět k zamyšlení dali vy. Koneckonců přijeli jste na kontrolu, i když mistr ještě nedorazil,“ vysvětlil mu Radim.

Tadeáš se chvíli snažil pochopit smysl takového zvyku a pak pronesl ke stolům rytířů i čekajících bratrů: „Každý nechť se zamyslí nad tím, co ho nejvíc trápí.“

Při jídle si pak všiml, že bratři skutečně usilovně přemýšlejí a občas u toho dokonce zapomínají i jíst.

Když sklízeli ze stolu, objevil se u Tadeáše první bratr v bílém rouchu. Představený Radim na vysvětlenou dodal: „Bratři se smějí po večeři chodit ptát na věci, které jsou jim nejasné. Námět jsi předložil ty, takže se budou ptát tebe.“

„Bratře, myslím si, že nejvíce mě trápí svědomí. Před nedávnem jsem zhřešil, ale doposud jsem to zatajoval. Chtěl bych se ti vyzpovídat,“ pronesl rytíř s ustaraným výrazem ve tváři a jen letmo pohlédl na svého představeného.

Tadeáš si až nyní uvědomil, že jeho slova mohla mít i jiný smysl. Původně chtěl bratrům jenom říct, ať každý přemýšlí nad tím, co mu už dlouho není jasné a co by rád rozlousknul.

Pohled na dojemně zkrušenou tvář bratra ho však vrátil do reality. Už dlouho nebyl něčím zpovědníkem – tato praxe totiž vlastně ani nebyla v řádu zavedena. Bratři věděli, že žádná zpověď je nemůže oprostit od jejich hříchů, dokud jich nebudou sami litovat a nepokusí se je napravit. Každý si mohl s ostatními bratry a přáteli promluvit dle libosti a společně se pokusit pochopit to, v čem chybovali, a najít správné řešení. Když se někdo chtěl vyzpovídat, obyčejně ho opravdu tížilo něco velmi důležitého, a tak oslovil někoho, koho si vážil, ale s kým neměl vybudován důvěrnější vztah.

„Přijď za mnou večer do cely,“ řekl mu Tadeáš. Oslovenému rytíři se ulevilo. Teď, když už nebylo návratu a když věděl, že pravda vyjde najevo, byl klidnější.

Poté co se takto osmělil první z bratrů, začali za Tadeášem chodit další. „Mě nejvíce trápí, že jsem ještě pořád čekající bratr. Přitom by mě asi měly více trápit chyby, které mám. Je to zlé?“ ptal se jeden muž v hnědém rouchu. Držení těla měl velmi sebejisté, ale zároveň působil trochu bezradným dojmem, jako by v životě ztratil oporu.

„Je to zlé,“ odpověděl mu Tadeáš. „Protože pokud tě doopravdy nejvíce trápí to, že nejsi rytířem, tak to znamená, že ti záleží hlavně na sobě. To ale není správné. Máš se přece dávat ostatním a nepřemýšlet nad tím, jestli jsi čekající bratr, rytíř, představený nebo já nevím co. Dělej s radostí každou práci a mysli na to, jak bys pomohl ostatním. Pak ti bude úplně jedno, jaké roucho na sobě máš.“

„Ale netrvá to nějak dlouho? Už jsem v klášteře deset let. Někteří bratři čekali mnohem kratší dobu,“ nadhodil bratr a Tadeáš poznal, že se i trochu stydí.

„Nezáleží na tom, jak dlouho už to trvá. Důležité je, že to bude trvat přinejmenším ještě tak dlouho, dokud se nezměníš v tom, co jsem ti teď řekl. Až toto překonáš, pak se ukáže, jestli je ještě něco, co ti brání stát se rytířem.“

Tazatel přikývl a nejistě odešel od stolu.

„Bratr David k nám přišel jako syn kdysi bohatého, ale posléze zchudlého šlechtice,“ zmínil se potichu Radim. „Celé mládí žil v přepychu a byl vychováván k tomu, aby se na panské poddané díval hodně svrchu. Ještě stále se nezbavil tohoto pohledu na některé práce, a proto ho neustále přiřazujeme jako výpomoc těžce pracujícím bratrům. Jako třicetiletý, to k nám zrovna přišel, byl samý neduh. Teď už zesílil alespoň tělesně. Snad brzy pochopí i to ostatní. Jinak je to v jádru dobrý člověk.“

U stolu představeného se Tadeáš zdržel pozdě do noci. Ješek ho už dávno opustil, zato Mojmír překvapeně sledoval, jaký zástup bratrů čeká na to, až si bude moci promluvit o svých starostech.

„Vidím, že svěží vítr bratry povzbudil,“ usmíval se Radim.

Když Tadeáš odcházel z jídelny, všiml si rytíře, který k němu přišel jako první. Seděl na lavici a podle výrazu ve tváři bojoval s touhou se Tadeášovi připomenout a s ohledem na to, že si jeho zpovědník bude chtít takhle pozdě v noci spíše už odpočinout.

„Pojď se mnou do cely, tam budeme mít klid,“ řekl mu Tadeáš a oslovený rytíř viditelně pookřál.

Na chodbě však kráčející dvojici doběhl ještě někdo. Vyšlo najevo, že je to zdejší kněz. Překotnými slovy se ptal, zda si má na zítřejší kázání připravit něco zvláštního.

„Běžně si kázání připravuji sám, ale říkal jsem si, že když jste tady, bude vhodné něco konkrétního,“ vysvětloval kněz a v rukách rozpačitě žmoulal záhyby svého roucha.

„Připrav si, co uznáš za vhodné,“ odpověděl mu zaskočený Tadeáš. Začínal být z podivných dotazů místních bratrů poněkud vyveden z míry. Ještě se mu nestalo, aby se někdo ptal na takové podrobnosti.

Když konečně došel společně s druhým rytířem do cely a zavřel za sebou dveře, oddechl si.

„Bratře, posaď se. Vůbec se neznáme, řekni mi, prosím, alespoň své jméno.“

„Hyacint,“ odpověděl muž. Teď když měl promluvit, se začal trochu zdráhat, ale nakonec pokračoval: „Zhřešil jsem, bratře. Kradl jsem. A kdyby jenom to, kradl jsem dokonce ze zásob kláštera.“

To bylo vážné. Takovéto zločiny se obvykle trestaly velmi tvrdě a pokud dotyčný provinilec byl dokonce už rytířem řádu, bylo s ním zacházeno obzvláště bez slitování. Tadeášovi však vůbec nepřišlo, že by ustaraná tvář, kterou měl před sebou, byla tváří zloděje. Naopak, muž měl ušlechtilé rysy a pohled jeho očí vzbuzoval důvěru.

„Pověz mi, jak to bylo,“ řekl mu tedy.

„Před měsícem jsem ležel ve své cele. Trápily mě bolesti. Občas dostávám křeče do žaludku. Bratr lékař se mi vždy snaží pomoct nějakými mastmi a obklady, ale pomáhá to jen někdy. Ten večer byly bolesti velmi silné. Vzpomněl jsem si, že se mi občas uvolnilo, když jsem vypil trochu piva. Jenže to už v kuchyni neměli, jen víno. Já už však svůj pohár vypil – u nás v klášteře totiž platí pravidlo, že každý bratr smí večer vypít jen jeden pohár. Jenže bolesti nepřecházely a já už nevěděl, co bych udělal. Bratr lékař mi nařídil klid a řekl, že to musím do rána nějak přečkat. On sám nechtěl porušovat žádné zákazy. Uprostřed noci už jsem to ale nemohl vydržet. Tajně jsem se odebral do kuchyně a nalil si vína připraveného na další den. Vypil jsem celý pohár a další jsem si vzal s sebou do cely. Když jsem dopil i ten, byl jsem, přiznávám, malátnější. Ale alkohol jako by bolest utišil a já za chvíli usnul. Ráno mi už bylo mnohem lépe,“ dodal rytíř rozpačitě.

Tadeáš měl co dělat, aby se nerozesmál. Čekal kdovíjak závažný přečin a tento bratr přitom nespáchal vůbec žádný. To spíše lékař, když mu odmítl dát něco na utišení jen kvůli nějakým nařízením kláštera.

„Ale vždyť to není žádný zločin! Na tvém místě bych jednal úplně stejně. Nikdo by přece neměl přihlížet tomu, jak ostatní trpí,“ řekl.

„Bratr lékař však občas říká, že někdy někomu nesmí pomoct, protože jen bolest může být pro daného člověka ponaučením,“ namítal Hyacint.

„To má sice pravdu, ale nejsem si jistý, jestli se to týká zrovna tvých žaludečních potíží. Přejídáš se snad? Nebo jíš něco, co ti bratr lékař zakázal?“ ptal se Tadeáš.

„Ne, to ne. Dám na jeho rady. Ptal jsem se ho, jestli ví, co mi ty bolesti způsobuje, ale nedokázal mi odpovědět.“

„Tak vidíš. Já ti sice v tomto také neporadím, ale co se týká vína, tak na to zapomeň. To přece není žádná krádež.“

Rytíři si pak ještě nějakou dobu povídali a když se loučili, měl Hyacint mnohem lepší náladu. Ve dveřích se ještě zeptal: „Jak se ti mohu odvděčit?“

„Řekni někomu, kdo má noční službu, aby mě ráno vzbudil. Protože jinak budu spát až do poledne,“ zasmál se Tadeáš a oba si popřáli klidného, i když krátkého spánku.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.