Za branami (5 – 33. část)

Tohle všechno Tadeáš mistrovi povyprávěl, když spolu seděli v kočáru na cestě do Tyrkysového kláštera. Popsal mu, jak strávil týden volna a několikrát pochválil pana ze Ctibořic. Z krásných darů měl mistr radost, přesto však zůstal dlouho mlčky sedět a uvažoval. Rytíř se až trochu ulekl, že představeného nenadchl způsob, jakým volné dny strávil.

Ukázalo se však, že mistrovo srdce tíží něco úplně jiného. „Tadeáši, kam jsme to dospěli?“ zeptal se s bolestným povzdechnutím. Když si ale uvědomil, že rytíř nemůže vědět, o čem už dlouhou dobu přemýšlí, dodal na vysvětlenou: „Náš řád existuje už skoro dvě stovky let. Začátky byly těžké a ty dva, tři kláštery, které tehdy existovaly, měly několikrát namále. Ale řád přežil spoustu panovníků, přežil i nějaké války, přežil osočování od církví i jiných řádů a teď konečně přišla doba, kdy je na trůnu král, který nám je nakloněn a který s námi chce spolupracovat. A aby toho štěstí nebylo málo, tak v zemi platí svoboda vyznání – co více jsme si mohli přát?“

Tadeáš přikývl. Jestli někdy byla příhodná doba k tomu, aby něco zmohli, bylo to právě nyní.

Richard má sice ruce trochu svázané, ale s naší pomocí by mohl mnohé dokázat,“ pokračoval mistr. „Stačí mu předat inspiraci a on už si najde cestu, jak plán uskutečnit. Celou zemi by mohl přetvořit. Uspořádal by ji tak, aby na vlivných místech skutečně byli lidé, kterým jde o blaho národa, a ne jen o vlastní kapsy. Tak aby u každého šly ruku v ruce práva a povinnosti. Teď mají pánové sice spoustu práv, ale zato žádnou zodpovědnost. A poddaní mají naopak mnohdy spoustu povinností, ale namísto práv jsou vystavení rozmarům svého pána.“

Ale?“ nadhodil Tadeáš, když se mistr odmlčel.

Ale obávám se, že na to nejsme připraveni.“

Jak to myslíš?“ zkrabatěl rytíř čelo.

Země je veliká. Sice ne jako jiná království, ale i tak dost na to, aby král nemohl být pořád všude. V každé části země by musel být někdo, na koho by se bylo možné obrátit s prosbou o pomoc a kdo by také pomohl s prosazením novot. Ten někdo měly být naše kláštery a bratři v nich. Kláštery měly být zárukou, že jsou uvnitř uspořádané tak, jak to budou prosazovat navenek. Důkazem, že nechceme stavět vzdušné zámky, ale něco, co doopravdy může fungovat,“ řekl mistr a doprovodil tato slova mírným pohybem ruky.

Ale kromě několika výjimek to přece u nás nebylo tak hrozné,“ řekl Tadeáš.

Myslíš? V jednom klášteře se pachtí jen po hospodářském zisku, v druhém se všichni hrnou do války, ve třetím si o sobě myslí, že jsou něco víc než ostatní lidi, ve čtvrtém jsou líní až hanba a tak bych mohl pokračovat dále. Jen jedno mají společné – všichni jsou přesvědčeni o tom, že oni jsou ti dobří a že mají své místo v ráji jisté.

Však jsi to koneckonců viděl sám, když se u nás konalo zasedání před válkou. Řekni mi, kdo z bratrů, kteří se ho tehdy směli účastnit, se pokusil zamyslet nad tím, jaké řešení je opravdu správné? Myslím, že jich moc nebylo. Většina se snažila jen přijít na to, jaké řešení bude nejvýhodnější pro náš řád.“

Tadeáš se dlouze zamyslel. I jemu už nějakou dobu vrtalo hlavou, jaký to má důvod, že si například pana ze Ctibořic, který s řádem nemá vůbec nic společného, může vážit více než mnohých představených. A nejen Ctibora, ale třeba i mlynáře Víta, zavražděného rybáře, milotínského lovčího…

Ale teď jsi projel skoro všechny kláštery a opravil jsi, co bylo špatně,“ zkusil to ještě, jenže sám věděl, že se jen chytá stébla trávy.

Opravil není správné slovo, Tadeáši,“ odpověděl mu mistr. „Poukázal na to, co je špatně. Opravit to mohou jenom ti, kterých se to týká. Jenže bratři mají v sobě své zlozvyky tak zakořeněné, že budou muset vynaložit všechny síly na to, aby si vůbec poradili sami se sebou. O tom, že by byli oporou a zářivým vzorem pro někoho jiného, se nedá ani mluvit.“

A znovu jeli nějaký čas mlčky, každý zabrán do svých úvah. Tadeášovi bylo z toho všeho trochu smutno. Tolik věřil, že jako řád mohou mnohé dokázat a že mistr případně spraví to, co je nesprávné, jenže teď začal pomalu zjišťovat, že jsou věci, na které je každý člověk krátký.

Změnit můžete jenom sami sebe,“ tohle jim mistr často říkával a tato slova se nyní rytíři vybavila. Nezbývalo, než souhlasně pokývat hlavou.

Pak ale mistr změnil téma. Všiml si, že Tadeáš posmutněl, a protože nechtěl, aby s tímto pocitem opouštěl kočár, chvíli si s ním povídal i o něčem veselejším.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.

Martin Kunetka, Za branami