Na ten týden dostal Tadeáš od mistra volno. Mohl si dělat, co chtěl, a být, kde chtěl. První den jen odpočíval, ale nechtěl nechat takto v nečinnosti uplynout všech sedm dní. V myšlenkách se pořád vracel k panu ze Ctibořic, který mu, aniž by věděl proč, učaroval.

Rozhodl se proto, že ho navštíví ještě jednou. Příští dopoledne tedy zaklepal na dveře Medvědí studánky. Otevřel mu sluha a hned ho uvedl dovnitř. Na nic se neptal, v obličeji se mu neobjevil výraz překvapení nad nečekaným hostem, jednoduše nic. Dělal svou práci a od toho ostatního tu byl Ctibor.

Mohutný muž zrovna něco spisoval a když spatřil Tadeáše, pohlédl na něho zvědavě. Když se však dozvěděl, že rytíř má volno a přišel na návštěvu, zaradoval se. Společnost prý uvítá, to ano, a co kdyby se spolu vydali příští dny na lov? Jídlo stejně dochází a Ctibor tak jako tak chtěl ještě mistrovi a jeho rytířům dát něco jako dar. Dvě nebo tři pěkné kůže se jim budou určitě hodit.

Tadeáše tento návrh nejprve zaskočil, nelovil už dlouho. V lesích řádu totiž lovili jen ti bratři, do jejichž pracovní náplně to spadalo, jen tak pro radost nikdo. Na druhou stranu však v sobě nechtěl vypěstovat změkčilost a přílišný strach z divokých zvířat, a tak nakonec souhlasil.

Další den ráno, když už bylo vše připraveno, se tedy vydali nahoru. Šli pěšky. Ctibor se opíral o mohutný oštěp, za pasem měl sekyru a tesák a na sobě svůj letitý kožich. Také Tadeáše donutil navléct se do nějakého náhradního oblečení, které v hájence našli, aby si nezničil své bílé roucho a aby nepoutal tolik pozornosti.

Kousek za nimi kráčel sluha vedoucí za uzdu nákladního koně. Na zvířeti byly naloženy věci potřebné k přespání a také spousta provazů a dalšího vybavení. Šli mlčky. Ctibor sice stál o společnost, ale to ještě neznamenalo, že bude mluvit. A Tadeáš ticho nenarušoval. Místo toho se rozhlížel kolem sebe a obdivoval divokou krajinu bez nejmenších stop po lidské činnosti. Viděl spoustu ptáků, které nespatřil už nějakou dobu, a když vystoupali ještě výše, zahlédl dokonce i dva skalní orly.

Ctibor šel jistě, jako by přesně věděl kam. Občas se díval po stopách na zemi i v křoví a podle toho rozhodoval o dalším směru. Tadeáš jen žasnul, protože on takto ve znameních lesa číst nedokázal.

Na území, kde už měli šanci něco ulovit, přišli pozdě odpoledne. Sluha dostal za úkol přichystat nocleh a Ctibor s Tadeášem se vypravili na obhlídku okolí. Zpočátku šli spolu a Ctibor rytíři stručně vysvětloval, čeho si má všímat. Ukazoval mu, co našel on a co z toho usoudil.

Ten den už ale neměli štěstí. Narazili sice na nějaké stopy vlků a snad i medvěda, ale zvíře se jim žádné neukázalo. A tak nazítří popošli ještě o kousek dále. To už se Tadeáš začínal v okolí trochu vyznávat. Na severní straně lesů se tyčily Tři sestry, podle kterých se dokázal vždy zorientovat.

„Tam,“ šeptl Ctibor a ukázal kamsi do křoví.

A skutečně, cosi se tam pohnulo. Muži se posunky domluvili, jak kořist, z něhož se vyklubal mladý vlk, obklíčí. Ctibor se jistým krokem vydal na svou stranu a Tadeáš trochu nervózněji na svou. Ale zakrátko se vzmužil a umínil si, že by měl takovéto výpravy přeci jen občas podniknout, aby nezměkl úplně.

Rytíř se pohyboval poněkud hlučněji a vlk si ho všiml dříve, než bylo záhodno. Byl však nezkušený, při útěku zapomněl na ostražitost a vběhl do cesty Ctiborovi, který ho přesným hodem oštěpem poranil. V mžiku pak stanul těsně u něj a tesákem ho usmrtil.

To byl první společný úspěch, po kterém následovalo ještě několik dalších. Takto strávili tři dny. V noci se u společného stanu střídali v držení hlídky a po večerech stahovali zvířata z kůže a porcovali maso.

Ctibor dělal všechno se samozřejmostí sobě vlastní, za což ho Tadeáš obdivoval. Když šel lovit, nepřemýšlel nad tím. Když si měl ustlat na nepohodlné zemi, jednoduše lehl a spal. A když Tadeáš svou neobratností vyplašil nějaké zvíře, které už měli téměř v pasti, nejen že nic neřekl, ale ani obličejem mu neproběhl žádný náznak nevole. Jen se sebral a šel ho vystopovat znovu.

Sluha, jehož jméno se rytíř vlastně za celou dobu nedozvěděl, také dělal jen to, co měl. Na noc připravil nocleh a jinak se věnoval masu a kůžím. Sám od sebe téměř nepromluvil a na Tadeášovy otázky položené u večerního ohně, odpovídal jen několika málo slovy.

A tak když se Tadeáš na konci tohoto dobrodružství loučil, vlastně ho překvapilo, jak srdečně mu Ctibor stiskl ruku.

„Moc rád jsem s tebou trávil čas, Tadeáši. Snad se ještě někdy uvidíme,“ řekl. Rytíř si přitom vzpomněl na všechny ty dny i večery, kdy seděli nebo chodili každý zabrán do svých myšlenek a nepromluvili na sebe ani slovo. Ale přesně tak mu to vlastně vyhovovalo, a tak Ctiborovi s úsměvem slíbil, že pokud ho cesta ještě někdy zavede do zdejšího okolí, pokusí se dát vědět.

„Tohle za mě předej mistrovi a pozdravuj ho,“ dodal ještě Ctibor a položil na Hroma všechny kůže.

„Nechceš jet se mnou a předat mu to sám?“ zeptal se rytíř.

„Zůstanu tady, tam dolů se mi nechce. Tví bratři… inu, moc v lásce mě nemají. Nemám jim to za zlé, protože v jejich očích jsem ten, kdo se tady roztahuje, ale příjemné mi to není. Jeď sám,“ odpověděl pan ze Ctibořic a naposledy si potřásli rukou a poplácali se po paži.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.