Za branami (5 – 30. část)

A tak se i stalo. Byla to nejkratší návštěva kláštera za celou cestu a všichni bratři z doprovodu se velice divili, že odjíždějí, sotva si zařídili tábor. Předtím však musel Deren vybrat dalších devět rytířů, kteří zde měli zůstat s ním. Volil tak, aby jich pět bylo z Bílého a i s ním pět ze Žlutého kláštera.

Cesta dále uběhla bez zvláštních událostí. Až když byli na pozemcích Modrého kláštera, stalo se něco, co donutilo celý průvod zastavit. Uprostřed úzké cesty totiž stál kůň a v jeho sedle starší, rozložitý muž navlečený v kožichu. Hleděl vstříc rytířům a nevypadalo to, že jim hodlá udělat místo.

Bratři tedy zastavili a jeden z nich se zeptal: „Čeho si přeješ?“

Mluvit s vaším představeným,“ odpověděl muž hlubokým, zvučným hlasem a pod hustými bělavými vousy se mu objevil úsměv.

To už však mistr vystupoval z kočáru, protože se chtěl podívat, proč všichni zastavili.

Ctibore!“ zvolal a překvapivě svěžím krokem se vydal dopředu. Oslovený se zasmál a sesedl.

Rád tě vidím. Vůbec ses nezměnil,“ halasil muž.

Ale jdi, ty lháři. Zestárl jsem. A ty taky. Ale co tady děláš?“ ptal se mistr.

Říkal jsem si, že vám pojedu kousek naproti.“

Kousek? Vždyť ze Ctibořic je to kus cesty.“

Ale ne, teď jsem se na nějaký čas uchýlil na Medvědí studánku. Tvůj posel přijel před několika dny ke mně domů, ale našel tam jen sluhu. A tak společně vyjeli sem nahoru a list mi doručili včera ráno. Právě tak akorát, abych vás tady mohl dneska čekat. Nechceš se tam zajet podívat?“ navrhl obr.

Mistr se na chvíli zamyslel a pak zavolal Ješka, Tadeáše a Vendelína, který převzal po Derenovi vedení tábora.

Tadeáš s Ješkem mě doprovodí nahoru na Medvědí studánku. Nemusíte se o nás bát, jsme v těch nejlepších rukou,“ řekl jim a kývl směrem k panu ze Ctibořic. „Vendelíne, vy jeďte s ostatními bratry napřed a zařiďte si tábor tak, jak bylo domluveno. Představenému Arnoštovi vzkažte, že se ještě zdržím a přijedu později. Ale neříkejte mu, s kým jsem.“

Po chvilce příprav čtveřice mužů vyskočila na koně naložené nejnutnějším vybavením a vydala se strmou stezkou do kopce. Mnoho nemluvili. Cesta byla namáhavá a Tadeáš si všiml, že ač se mohl na Hroma zatím ve všem spolehnout, toto stoupání v horském terénu zvládalo dlouhým putováním unavené zvíře jen s vypětím všech sil.

Po hodině jízdy se cesta konečně srovnala a po další hodině dorazili na místo. Tak to byla Medvědí studánka! Vlastně to byla taková poměrně malá roubená bouda, která se nijak zvlášť nelišila od stovek jiných. Jen obrovitý stůl v její blízkosti, na kterém se stahovala kůže a porcovalo maso, a pár kovových zařízení rozmístěných všude okolo dávaly tušit její někdejší slávu.

Vešli. Vnitřek stavení se skládal z jedné velké místnosti a z jednoho malého odkladiště, které bylo až po střechu plné všelijakého haraburdí. Panovalo tu příjemné teplo vycházející z praskajícího krbu.

Přines všem víno,“ rozkázal pan Ctibor sluhovi, který zde čekal na svého pána.

U pohárů se rozhovořili. Zejména mistr pookřál a pořád se na něco vyptával.

Co tady děláš?“

Píšu. Už několik měsíců mi v hlavě leží takové příběhy, a tak jsem doma všechno uspořádal tak, aby se to beze mě na pár týdnů obešlo, a odstěhoval jsem se s jedním sluhou sem. Nic mi tady nechybí. Můžu ti říct, že bych tu dokázal bydlet roky. A jestli někdy včas poznám, že se blíží má poslední hodinka, tak odjedu sem a v tichosti tu skonám,“ smál se Ctibor.

Dáš mi přečíst něco, co už jsi napsal?“

Nevím,“ odpověděl obrovitý muž a poprvé na něm byly vidět rozpaky. „Je to jen takové povídání pro obyčejné lidi, nic učeného, na co jste zvyklí vy bratři. Jsou to příběhy, které jsem slyšel od různých lidí. Bylo by škoda, kdyby se na ně zapomenulo. V každé vsi se přece najde někdo, kdo umí aspoň trochu číst, tak si to může přelouskat a pak ostatním převyprávět.“

Ale když mistr pořád naléhal, nakonec se zvedl a začal se přehrabovat na stolcích a skříních rozestavěných kolem dřevěných zdí. Tadeáš se až nyní pořádně rozhlédl kolem sebe. Každou volnou plochu zabíraly popsané i ještě prázdné listy pergamenu a ohořelé svíčky. Různých svícnů tu byl přehršel a na každém zatuhla spousta vosku. Bylo vidět, že zdejší pán si potrpěl na dobré světlo a neváhal kvůli tomu utratit spoustu peněz. Ani pergamen rozhodně nebyl levný.

Tady,“ řekl muž a podal dva listy mistrovi. Ten si je v tichosti začal číst a občas se pro sebe pousmál. Nakonec řekl: „Smím si to vzít dolů do kláštera? Bratři mi pořídí opis a pak ti pergamen vrátí.“

A k čemu ti to bude?“ ptal se užaslý Ctibor.

Vždyť je to pěkné! A jak říkáš, je to pro obyčejné lidi. To přesně potřebujeme,“ řekl mistr a ještě drahnou dobu si se svým dlouholetým přítelem vyprávěl.

A co zdejší lesy?“ zeptal se nakonec.

Nechávám je trochu ladem, neměj mi to za zlé,“ odpověděl Ctibor. „Říkal jsem si, že když se tady budou šelmy cítit jako doma, nebude to vůbec na škodu. Za severními hranicemi je neklidná země. Sice už pár let spala, ale dostávají se ke mně zprávy, že se tam chystá něco velkého. Možná bude krutá vojna. A to pak jeden neví, jestli si vystačí s tím, že se budou řezat navzájem, nebo jestli se vypraví i na nás. Královský oddíl tu není a než by sem dorazil, my už bychom to možná pěkně schytali. Doufal jsem, že když horami povedou jen neudržované stezky a k tomu tam bude spousta šelem, tak se tamtudy vojsko nevypraví.“

Jak velké jsou vůbec tyto lesy?“ zeptal se Tadeáš. Pan ze Ctibořic zněl, jako by mohl svým rozhodnutím dokázat mnohé, ale rytíř měl za to, že se jedná jen o nějaký menší pozemek.

Na západ až po Skalní vrch. Na sever až po Tři sestry – ty kopce asi neznáš, ale pokud budeš chtít, nedaleko odsud je vyhlídka, odkud je můžeš spatřit. Jinak jsou odsud tak den jízdy. Na východ jen k Rysí řece a na jih… to ostatně víš sám, na jihu sousedí s vašimi pozemky.“

Uf,“ vydechl Tadeáš. Tohle tedy nečekal. Vždyť samotný les byl dobře pětkrát nebo šestkrát větší než celé panství Modrého kláštera! Proto tedy představený Arnošt tak toužil využít toto území.

Ale teď bychom mohli pojíst. Když jsem se včera ráno dozvěděl, že přijdete, šel jsem ulovit něco k jídlu, abych vás mohl pohostit. Trefil jsem mladého daňka, tak snad vám bude chutnat,“ řekl Ctibor.

Lovíš?“ zeptal se Ješek.

Jen co sám spotřebuji, takže tak jednou týdně, někdy ani to ne. Ale mám trochu větší plány. Přeci jen jsou to velké lesy, tak bych chtěl zaměstnat tři až čtyři šikovné lidi a nějaké pomocníky jim k ruce. Znám pár mužů, co lesům opravdu rozumí. Pracují porůznu. Jeden je lovčí ve vévodských lesích, jeden se stará o psy na hradě nedaleko Ctibořic a tak. Nekácí ani nechodí na lov jen tak bez rozmyslu, ale snaží se o lesy i trochu starat. To se mi líbí, a tak pokud budou souhlasit, zkusil bych je vykoupit a přivést je sem. Budu sice rád, když budou hory sousedům trochu nahánět strach, ale nesmíme se v nich bát i my, že… Proto bych tady zřídil tři nebo čtyři lovecké boudy, ve kterých by byl vždy někdo, kdo by dohlížel, aby se šelmy neodvažovaly přicházet až příliš blízko k lidem a aby lidi nechodili pytlačit. Sem tam by se něco ulovilo, ať je z čeho žít, nějaké cesty budeme asi taky potřebovat, ale výše v horách bych to nechal zpustnout a zchátrat. Pokud se král nerozhodne postavit tam nějaký hrádek se stálou posádkou, tak bude nejlepší, když se tamtudy nebude dát přejít,“ vysvětloval Ctibor a přikusoval přitom dančí kýtu. Když se napil z poháru, zarazil se a obrátil se k mistrovi: „Vlastně jsem se tě ale nezeptal, jestli s tím souhlasíš? Koneckonců jsou to tvé lesy.“

Mistr se však usmál a odpověděl: „Nikoho lepšího si tyto lesy přát nemohly. Jen dělej, co uznáš za vhodné.“

Odpoledne a večer strávili příjemnou vyjížďkou po okolí a dalším rozhovorem u stolu. Tadeáš pana ze Ctibořic pozoroval a viděl, že mu skutečně nic nechybí. Potuloval se tady v horách ve svém obrovitém kožichu, ačkoliv nebyla ještě zima, občas lovil, občas psal a o ostatní věci se mu staral sluha.

Když přišel čas zalehnout, řekl Ctibor mistrovi: „Mám tu jen jednu postel. Jsi starší, byť jen o rok, ale já jsem horal, takže něco vydržím. Lehni si do ní a my ostatní se vyspíme na zemi na kožešinách.“

Mistr přijal, a tak všichni ulehli na vykázaných místech. Sluha ještě naposledy přiložil do ohně a pak už si popřáli dobrou noc.

Když ráno vyjížděli, musel se Tadeáš pečlivě zachumlat do pláště. Léto se blížilo ke svému konci a tady v horách už bývala rána velmi chladná. Rytíři se dokonce občas zakouřilo od pusy.

Volným krokem sjížděli dolů. Vydali se však jinou cestou, než kterou sem přijeli, a tak jim pan Ctibor ještě ukazoval zajímavá zákoutí a vyprávěl historky, které se k těmto místům vážou. Nakonec ale na jednom rozcestí u potoka zastavil koně a řekl: „Tady se s vámi rozloučím. Když pojedete tudy pořád dolů a u mostku přes říčku se dáte doprava, přijedete ke klášteru.“

A kdybychom tam neodbočili?“ zeptal se mistr.

To byste dojeli do Brholce.“

Dobrá,“ pokýval hlavou mistr a rozloučil se.

Dále jeli v naprostém tichu, a tak se svažujícím se údolíčkem ozývalo jen šumění hustých lesů, bublání potoka a klapot koňských kopyt. Nikde nebylo ani živáčka.

Když dojeli k mostku, přejel mistr odbočku a pokračoval rovně.

Neměli jsme tady zahnout?“ zeptal se Tadeáš.

Ještě si uděláme takový malý výlet,“ usmál se mistr a opět jeli mlčky.

To už však začali potkávat nějaká stavení. Občas jich sice stálo několik pohromadě, ale nedalo se to nazvat ani vískou. Jedna osada, dokonce trochu větší, se ale nakonec před nimi přeci jen vynořila.

Brholec?“ nadhodil trochu tázavě Ješek, ale podle hlasu bylo znát, že pochopil, oč mistrovi jde. Odpovědí mu bylo jen kývnutí hlavy.

V jedné z širších uliček zastavili. Tadeáše překvapilo, že zrovna tady, protože tu stál kostel svaté církve. Mistr se na stavbu upřeně díval a pak pronesl: „Chtěl bych se podívat dovnitř.“

Nemůžeš navštívit jejich kostel dříve než náš klášter. To už by bylo moc,“ ozval se Ješek.

Mistr na to jen semkl rty, ale dovnitř se nevydal. Když už tak stáli nějakou dobu, vynořil se zpoza rohu farář. Jezdců si nevšiml, ale zato mistr seskočil a řekl: „Počkejte tady.“

Farář byl překvapen, když spatřil blížícího se bratra řádu. Jestli poznal, s kým má tu čest, to na dálku nebylo vidět. Tadeáš ale pozoroval, že je velmi ostražitý a na mistrovy dotazy odpovídá jen úsečně. Když už to vypadalo, že se oba muži rozejdou, farář ukázal na jednoduchou lavičku u kostelní zdi. Po cestě k ní ještě zavolal na někoho dovnitř a nechal si donést džbán vody pro oba.

A tak tam spolu na sluníčku seděli a povídali si. Ješka s Tadeášem už omrzelo sedět v sedle, a tak seskočili, uvázali všechny tři koně a sedli si do trávy. Místní kolem nich chodili, aniž by jim věnovali jediný pohled.

Tadeáš přemýšlel, co má mistr asi za lubem. Takto zdálky vypadal docela spokojeně a i buclatější farář se začal usmívat. Velmi často se stávalo, že když jeden z nich mluvil, druhý přikyvoval, takže si asi dobře rozuměli.

Najednou Tadeášovi padl pohled do strany. Na cestě stál bratr v bílém rouchu a vypadalo to, že i on už delší dobu pozoruje rozmlouvající dvojici. Zakrátko ale trhl opratěmi a odklusal pryč.

Mistr se rozloučil s farářem a vrátil se k čekajícímu doprovodu. Beze slova vysvětlení se vyšvihl do sedla a vydal se cestou na západ. Že ještě stále nejedou do kláštera, to si Tadeáš domyslel.

V sousední vísce, která byla o poznání menší než Brholec, si všichni tři našli pěkné místo pod stromem u chátrající zídky. Protože původně s celodenním výletem nepočítali, vydal se Tadeáš sehnat něco k jídlu. Už v Brholci mu bylo trochu divné, že si jich nikdo vůbec nevšímá, a tady to bylo to stejné. Ne že by mu šlo o pozornost, ale ať už byli doma, nebo přijeli na pozemky kteréhokoliv kláštera řádu, vždy na ně lidé nějak reagovali. Mohl to být úsměv, úcta, odstup, v Hnědém klášteře se setkal třeba i se strachem, ale nikde to nebyla taková lhostejnost.

Po jídle zůstali sedět pod stromem. Tadeáš neměl nejmenší tušení, co mistr sleduje, ale protože se pozorně rozhlížel po okolí, nechtěl ho rušit.

Když už se chystali k odjezdu, přeci jen k nim někdo přistoupil. Byl to rytíř z Modrého kláštera. Uctivě pozdravil mistra a řekl: „Představený tě vítá na svých pozemcích a ptá se, kdy má očekávat tvou návštěvu.“

Ještě nevím,“ odpověděl mistr a koutek úst se mu neznatelně stáhl nespokojeností.

Ani přibližně?“ otázal se nejistě bratr.

Možná dnes večer, možná za tři dny, ještě uvidím,“ řekl mistr.

Když už to vypadalo, že se rytíř zeptá ještě na něco, zahoukl na něho Ješek: „Mistr ti odpověděl!“

Bratr tedy poslušně sklapl ústa, mírně kývl hlavou a odjel pryč.

Nemůže za to, má nařízeno vrátit se s určitou zprávou,“ prohodil mistr směrem k Ješkovi, ale ten si z této poznámky nic nedělal.

Stejného bratra potkali ještě jednou, a to na druhý den v jiné vesnici. Bylo na něm vidět, že se blíží jen nerad a že vevnitř bojuje mezi tím, zda má promluvit či mlčet. Nakonec se ale, jako by z donucení, odhodlal: „Představený Arnošt by se na tvůj příjezd rád připravil, proto ho zajímá, kdy dorazíš.“

Rytíř zněl tak trochu omluvně a mistr se na něho za tuto opovážlivost nezlobil. Proto mu odpověděl příjemným, byť rozhodným hlasem: „Vyřiď představenému Arnoštovi, že nejlépe se na můj příjezd připraví tak, že si v knihovně vyhledá zakládací listinu řádu a tu si důkladně přečte. Vyřiď mu to přesně takto.“

Když si rytíř v duchu přeříkal tato slova a pusou přitom hýbal jen naprázdno, přikývl a znovu odjel. Mistr ale ještě nějakou dobu stál zachmuřen a hleděl do neurčita.

Ješku, jeď do kláštera. Když se tak nemůžou dočkat kontroly, začni s ní. Nech si přinést všechny záznamy o hospodaření kláštera a prohlédni je. Nečekám, že bychom odhalili něco nekalého, ale jinak se asi tohoto sledování nezbavíme,“ řekl nakonec. Černovlasý bratr uposlechl a odjel stejnou cestou, jakou se před chvílí vydal rytíř z Modrého kláštera.

Dále tedy pokračovali jen dva. Tadeáš si musel přiznat, že je to ta nejpodivnější cesta, jakou kdy s mistrem podnikl. Tři dny jezdili po vesnicích Modrého kláštera a v každé se zastavovali. Mistr mluvil s mnoha lidmi všech stavů a povolání. Na některých místech jen pozoroval. Vydržel tak sedávat celé hodiny a zdánlivě pozorovat pořád tu samou věc. Na noc se vracívali do tábora bratrů, pohostinství Modrého kláštera ještě nevyužili.

Tadeáš se stále ještě nedopídil toho, jaké má celé toto putování smysl. Málem by byl rezignoval a jen dělal mistrovi doprovod a posluhoval mu, ale moc dobře věděl, že mistr se bude za nějakou dobu ptát. Kromě toho je vždycky nabádal, ať všechno, s čím se setkají, berou jako příležitost, naučit se něco nového.

Jednoho večera si mistr Tadeáše skutečně pozval do svého stanu. Chvíli jen tak seděli, až starší z obou mužů promluvil: „Co si o tom všem myslíš?“

Nevím,“ přiznal bez obalu Tadeáš. „Vidím, že ti něco dělá velké starosti, ale nepřišel jsem na to, co.“

Mistr se na rytíře podíval a trochu tvrději řekl: „Tadeáši, už jsem ti to říkal několikrát a teď ti to zopakuji naposledy. Když se tě ptám, zajímá mě tvůj názor. Ne to, co si myslíš, že já si myslím.“

Tadeášovi zahořely tváře, a tak se pokusil nějak zformulovat své neurčité pocity.

Je mi tu trochu úzko,“ vzdychl nakonec. Připadal si hloupě, že říká něco tak… prostoduchého. „Poprvé jsem si toho všiml, když jsme tehdy sjížděli dolů k Brholci. Nahoře na Medvědí studánce bylo krásně, ale když se s námi pan Ctibor rozloučil a my se vydali dolů, jako by mi něco trochu sevřelo srdce. Pak už jsem to tak nějak přestal vnímat, ale když se nad tím zamyslím, tak se ta úzkost vlastně vracela pořád. Nevím, jak bych to popsal lépe.“

Mistr pokýval hlavou, ale odpověděl až po chvíli ticha. „Nedivím se ti, že nedokážeš říct nic bližšího. I já mám jen takové nejasné tušení. Mohl bych sice zmínit jednu, dvě věci, ale asi by na nich nebyla vidět pravá podstata problému. Sám ho totiž zatím nedokážu pojmenovat.“

Tadeášovou jedinou odpovědí byl pouze zamyšlený výraz. Rád by k tomu něco dodal, ale neměl co, a tak si připadal poněkud méněcenně.

Nejlepší bude, když zítra konečně navštívíme Arnošta,“ zakončil mistr a už byl veselejší.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.

Martin Kunetka, Za branami