Za branami (5 – 29. část)

Doprovod tvořený rytíři s bílou přezkou se otočil a vrátil se do připravovaného tábora. Mistr, Ješek a Tadeáš projeli branou Fialového kláštera za úklon bratří držících stráž a nechali se jinými bratry dovést každý do své cely.

Tadeáš byl zaskočen. Ačkoliv vstoupil do místnosti, která byla stejně velká jako cely v jiných klášterech, překvapilo ho její vybavení. Především pak velmi pohodlná postel a už od pohledu nákladná židle. Jen nejistě si začal vybaloval své věci, ale ještě než se zabydlel, rozhodl se vyhledat mistra.

Když vyšel na chodbu pokrytou tlustým kobercem, zaslechl odněkud jeho hlas. Ukázalo se, že také stojí nespokojeně ve dveřích a ukazuje na něco do své komnaty. Kromě zdejšího představeného Maxmiliána tu byl i Ješek a několik místních bratrů.

Když mistr zahlédl Tadeáše, zeptal se ho stroze: „Taky máš svou celu vybavenu jako královský pokoj?“

Zaražený rytíř jen přikývl a dál sledoval, jak mistr ukazuje na všechny věci, které z jeho komnaty musí zmizet. Pak rozkázal, aby byli Ješek s Tadeášem přestěhováni do nějaké cely, která bude zařízena obyčejněji.

Šlechtí vás, bratři, že jste ochotni snášet i nepohodlí, ale vaše těla si přece zaslouží něco lepšího,“ namítal Maxmilián a občas u toho pomrkával. Odpovědí mu však byl jen zvýšený hlas mistra.

Tadeáš si tedy šel přenést věci do nevytopené cely, kterou zde měli v záloze pro případ, že by se v klášteře rozrostly řady čekajících bratrů. Rytíř však byl po dlouhé jízdě tak unaven, že se jen zabalil do přikrývek, které si nechal přinést, a tvrdě usnul.

Ráno se probudil s prvními paprsky slunce. Po chvilce se tiše ozval jemný cinkot malého zvonu a Tadeáš pochopil, že je to nejspíše budíček. Opláchl se v připravené vodě, ustrojil se a vyšel na nádvoří. Potkal tam mistra s Ješkem a společně se vydali k hlavní kapli. Jaké překvapení však na ně čekalo, když zjistili, že je doposud zavřená. Dveře byly otevřeny dokořán pouze u vedlejší kaple a dovnitř jimi vcházeli čekající bratři odění v hnědá roucha.

Mistr semkl pevně rty a rozhodným krokem se vydal do malé kaple. Tam si i se svými společníky sedl do zadní řady a úmyslně se trochu skryl ve stínu jednoho sloupu.

Netrvalo dlouho a do kaple přišel i místní kněz.

Jen vytrvalá práce přináší ovoce,“ začal. „Zatím čekáte na povýšení mezi rytíře a je to doba těžká, pravda. Ale vytrvejte. Vidím, že některým z vás už nebude trvat dlouho a budete moci užívat všech výsad, které jsou s rytířstvím spojeny. Neumdlévejte a budete odměněni.“

Byl to jen začátek kázání, které pak pokračovalo ještě necelou půl hodinu, ale mistr po těchto slovech vstal a odešel. Na rozdíl od nenápadného příchodu však tentokrát odcházel veřejně a spousta bratrů se po něm ohlédla. Někteří se lekli, protože o přítomnosti mistra neměli ani tušení. Nečekali, že by se zabýval jimi, pouhými čekajícími bratry. A nejvíce se lekl kněz. „Udělal jsem něco špatně?“ tázal se sám sebe, ale navenek pokračoval v kázání tak, jak ho měl připraveno.

Ješek odešel s mistrem. Tadeáš však zůstal až do konce. I když se mu také zdálo, že kněz nepochopil, kdy se z čekajícího bratra může stát rytíř ani co to vlastně obnáší, přesto si vyslechl celou jeho řeč.

Jakmile pak vyšel ven, padl jeho pohled na dveře hlavní kaple. I nyní byly zavřené, ale tentokrát před nimi stál mistr s Ješkem. Kolem se už začali shromažďovat místní rytíři v bílých rouchách a tvářili se trochu zmateně. Nechtěli na mistra civět, ale pořád na něj kradmo pohlíželi a čekali, co se bude dít.

Jako poslední přišel představený Maxmilián. Když odpoutal oči od země, zarazil se. Očekával, že všichni bratři už budou tou dobou vevnitř.

Mistr dělal, že si ho nevšiml. Tadeáš však zpozoroval, že s proslovem čekal právě na něj.

Ranní kázání odkládám na večer. Všichni se vraťte do svých cel a připravte se na něj.“

To bylo vše, co řekl. Kdyby se nejednalo o mistra, asi by se odevšad ozvaly dotazy, nicméně takto bratři, ač neradi, uposlechli. Kromě Maxmiliána – ten nechal všechny odejít a pak přistoupil k mistrovi.

Můžeš mi říct, co se tady děje?“ zeptal se.

Slyšel jsi. Kázání bude až večer a povedu ho já. Ale když už jsi tady zůstal, alespoň budeš moci něco zařídit. Máte nějaká náhradní hnědá roucha?“

Několik jich tady bude, kdyby se k řádu chtěli připojit noví bratři. Proč?“

Všem svým rytířům jedno hnědé roucho dáš. Pokud jich nemáš tolik náhradních, půjčíš si od čekajících bratrů – ti nějaké čisté navíc určitě budou mít. Je úplně jedno, jak komu roucho padne, večer přijdou všichni v hnědém.“

Když se Maxmilián otočil, aby vyplnil podivný příkaz, mistr ještě dodal: „Ty si smíš vybrat, zda přijdeš v rouchu představeného nebo také v hnědém.“

Večer, když už bylo vše připraveno tak, jak mistr žádal, se Tadeáš vydal znovu k hlavní kapli. Dveře už byly otevřeny. Každý bratr, který chtěl vstoupit, však musel nejprve projít kolem Ješka a Derena, jehož mistr zavolal z tábora.

Dovnitř tak vešli všichni kromě tří bratrů, které Ješek s Derenem zastavili. Jakmile se prostranství před kaplí vyprázdnilo, něco těmto třem bratrům řekli a ti se vydali zpět do obytných budov. Po chvilce se vrátili převlečeni do bílého rytířského roucha a společně s rytíři Bílého kláštera vstoupili do zaplněné kaple.

Zakrátko přišel i mistr a stoupnul si na místo, odkud běžně promlouval kněz. Tadeáš čekal, že zahřmí jako v kapli Hnědého kláštera, ale opak byl pravdou. Mistr promluvil tiše a v jeho hlase se odráželo zklamání a nepochopení toho, jak mohou bratři takto jednat. O to víc to na všechny přítomné zapůsobilo.

To si vážně myslíte, že být rytířem znamená užívat si pohodlných postelí, dobrého jídla a dlouhého spánku? To jste se opravdu jako čekající bratři učili jen proto, abyste z toho mohli později těžit výhody? Máte za to, že pro vás už neplatí pravidla?

Nařídil jsem vám, abyste nyní přišli v hnědých rouchách čekajících bratrů. Mezi ty se opět řadíte. Každý z vás si nechá na vlastní náklady ušít hnědá roucha, ve kterých strávíte další dva měsíce. Brány kláštera se na tuto dobu uzavřou a vy nebudete působit ve vesnicích, které jsou vám svěřeny. Využijte tohoto času odloučení co nejlépe a oživte v sobě znovu slovo rytíř. Pokud tak neučiníte, nebudete jimi moci být. Jak vidím, tak jen tři z vás si mohli ponechat bílá roucha – to berte jako tu nejpřísnější výstrahu. A vy tři se střezte, aby vás pýcha nestrhla dolů.

Protože však někdo musí i během dvou měsíců, které vám nyní dávám, dohlížet na pořádek na pozemcích kláštera, nechám vám tu deset svých rytířů, kteří za vás budou po tuto dobu vykonávat vaše povinnosti. Vy se nyní starejte jen sami o sebe. Víc vám nemám co říct,“ řekl mistr a odešel. Nenásledoval zpěv bratří, nenásledovala žádná hudba. Jen se otevřely dveře a bratři postupně vyšli.

Že to s bratry ještě není tak zlé, jak to na první pohled vypadalo, Tadeáš zjistil hned další den. V mnohých se cosi pohnulo, a tak sami dobrovolně začali odnášet některé přepychové věci ze svých cel a zařizovat si je opět účelně a prostě. Jiní si zase uložili půst nebo něco jiného – každý podle toho, čeho si přál se vzdát. Někteří sice zalezli do svých cel uraženě, ale Tadeáš doufal, že i v nich se časem probudí touha po něčem lepším.

Večer se dostavil k pracovně Maxmiliána a počkal před ní, dokud nepřišli mistr a Ješek. Pak všichni tři vešli a našli představeného s fialovým odznakem na hrudi hluboce zamyšleného.

Mistr se ujal slova: „Čekajícímu bratrovi je nakázáno, aby vstával za rozbřesku, protože se musí naučit, že vylehávání ve vyhřáté posteli je zahálka a že svůj čas takto hříšně promarňuje. Rytíř sám od sebe chce vstávat časně, aby se mohl chopit své práce. Zároveň také ví, že unavené tělo někdy potřebuje delší odpočinek, a proto si nic nedělá z toho, když se například po dlouhé a namáhavé cestě probudí až před polednem. Dokáže rozlišit, kdy je mu delší odpočinek ku prospěchu a kdy si v posteli jen hoví.

To je jen jeden příklad za všechny. Takto se musíte nyní zařídit ve všem, co děláte. Jak vidíš, ponechal jsem ti možnost přijít do kaple jako představený, a i když jsi nechal ve svém klášteře rozbujet nešvar, podle kterého jsou rytíři něčím více než ostatní lidé a mohou si užívat radovánek, můžeš nyní bratry vést svým příkladem. Tvým úkolem bude dohlédnout na to, aby v nich neutuchla touha polepšit se. Musím říct, že mě pro změnu příjemně překvapilo, kolik bratrů si vzalo má slova k srdci. Snad je tato touha neopustí.

Jak jsem řekl, ponechám ti zde deset svých rytířů a věř mi, že je budu velmi postrádat. Važ si toho. Nechám ti tu i Derena a bude to on, kdo za dva měsíce posoudí, který z tvých bratrů si bude moci opět obléci bílé roucho. Ty to očividně nedokážeš. Uč se tedy i ty.

Teď večer si ještě promluvím s těmi třemi bratry, kterých se má napomenutí netýkala. Pošlu je společně se svými rytíři do vesnic, aby jim tam pomáhali. Tady by navíc mohli snadno vzbudit závist nebo sami podlehnout pýše. Bude pro všechny lepší, když na ty dva měsíce opustí klášter. My odjedeme zítra.“

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.

Martin Kunetka, Za branami