S podobnými trudnými úvahami opouštěl Šedý klášter. Průvod se dal znovu na cestu a netrvalo dlouho a mistr si Tadeáše zavolal k sobě do kočáru. Už se z toho stal zvyk. Tentokrát ho však propustil velmi brzy, po několika neurčitých větách. Rytíř si až po chvíli v sedle uvědomil, že představený na něm musel vidět jeho nesoustředění, a tak odložil rozhovor na jindy.

Tadeáš se zastyděl. Při první příležitosti, kdy průvod zastavil v lese u studánky, aby si všichni doplnili zásoby vody, proto přišel za mistrem a omluvil se mu. A tak když se karavana dala znovu do pohybu, mohl opět usednout do kočáru.

„Asi víš, proč s tebou chci mluvit,“ nadhodil mistr.

„O Šedém klášteře,“ dostalo se mu odpovědi.

„Před rokem a půl jsi v něm nějakou dobu pobýval, takže na rozdíl od jiných klášterů můžeš srovnávat. Co se podle tebe nejvíce změnilo?“

„Překvapil mě představený Eduard,“ řekl hned Tadeáš.

„A čímpak?“ usmál se mistr. Bylo vidět, že ho rytířova odpověď pobavila, i když ji zároveň tak trochu očekával.

„Tím, jak se ke mně choval. Mluvil se mnou úplně stejně jako třeba s Ješkem, kterého si podle mě velmi váží. Přitom když jsme s Mojmírem pobývali v jeho klášteře jako bratři, několikrát mi vyhuboval a jednou mi i řekl, jak se ve mně zklamal.“

„Co myslíš, že to změnilo?“ ptal se mistr.

„Nevím. Říkal jsi, že se mu líbily práce, které jsem napsal. Ale ty už přece měl, když jsem v klášteře žil.“

Mistr se na chvíli odmlčel. Až po chvíli odpověděl: „Tadeáši, Eduard ti asi bude svým založením velmi cizí, proto bych ti rád vysvětlil, proč se chová tak, jak se chová. Už jsme o tom jednou mluvili, ale bude lépe, když začnu od začátku.

Že v Šedém klášteře pobývají povětšinou bratři, kteří potřebují tvrdší ruku, to víš. Jsou jako kov, hodně nepoddajní. Pokud se jich však ujme správný kovář, dokáže z nich udělat nástroje, které budou vynikat svou pevností. Takovým kovářem je i Eduard. Je na bratry velmi přísný a na každé pochybení upozorňuje velmi tvrdě. Bratrům by jemné poukázání nepomohlo, jsou již takoví. Ty sám jsi na vlastní kůži zažil, že tě tvrdě pokáral i za něco, co jsi udělal v dobré víře a co vlastně ani nebylo chybou – jen se to vymykalo zvyklostem Šedého kláštera. Jenže takhle to tam chodí. Eduard raději vyplísní jednou neprávem, než aby jednou vyplísnit zapomněl. Neříkám, že je správné činit někomu bezpráví, to rozhodně ne, ale pro bratry z Šedého kláštera je skutečně lépe, když se to občas malinko přežene, než aby se nějaké chyby tolerovaly. Potřebují být upozorňováni důrazněji, jinak by o ničem nevěděli a pořád kráčeli stejnou cestou.“

Následovala další odmlka. Mistr během ní zkoumal Tadeášův výraz a snažil se odhadnout, zda ho rytíř chápe. Když seznal, že ano, pokračoval:

„A protože tamní bratři potřebují přísné vedení, platí v klášteře spousta pravidel, která upravují téměř celý jejich život. Každé z nich by však mělo mít hluboký význam – důvod, proč bylo zavedeno. Zmiňoval jsi například, že po večeři je v Šedém klášteře zakázán jakýkoliv hovor. Toto nařízení pravděpodobně vzniklo tak, že bratři ve chvílích odpočinku moc mluvili, zejména o zbytečnostech. Nové pravidlo je mělo donutit zbavit se toho nešvaru a využít čas účelněji.

Potíž je v tom, když se z pravidla stane strnulost a nedotknutelné dogma. Tys jednoho z tamních bratrů upozornil na kluzké schody a tím ses podle něj dopustil prohřešku. Kdybychom to dotáhli až do krajnosti, tak si zkus představit, že bys viděl, jak se k nějakému bratru blíží zezadu někdo s nožem. Zavolal bys na něj, i kdyby bylo zakázáno mluvit?“

„Pochopitelně,“ přikývl Tadeáš.

„Ano, je to pochopitelné. Ba dokonce jediné správné. Ale na příkladu se schody jsi sám viděl, že bratři jsou to schopni brát až příliš doslova. A Eduard si tohoto nevšiml, proto byl tak rád, že jsi mu svým pojednáním o trestech otevřel oči. Nemysli si, že si tě nevážil už předtím, ale on má na všechny bratry stejný metr, proto se k tobě choval jako ke svým.“

„To je správné. Ale neměl by se více snažit vcítit do bratrů?“ zeptal se rytíř.

„Měl by více sledovat, jak působí nařízení, která vydal, to ano. Co se týká toho vcítění, tak máš sice svým způsobem pravdu, ale zapomínáš na jedno – tamní bratři jsou úplně jiného založení a toto tvrdé vedení jim prospívá. Myslím si, že i ty bys v Šedém klášteře svým způsobem nalezl štěstí. Dokázal by sis totiž z každého nařízení vzít skutečně to, jaká je jeho podstata, a se zbytkem by ses vypořádal jako s nevyhnutelností. Oproti tomu třeba takový Vendelín by asi v pro něj příliš vážné atmosféře pociťoval stísněnost a nedokázal by se vnitřně radovat tak jako nyní,“ vysvětloval dále mistr.

„Myslím, že Mojmírovi to také příliš neprospívalo,“ řekl po krátkém zamyšlení Tadeáš.

„Samotnému ne, to máš pravdu. Mojmír si zatím příliš málo věří a hledá na sobě mouchy i tam, kde nejsou. Jemu neoprávněné vyhubování naopak velmi uškodí, protože po něm přestane dělat správně i ty věci, které už zvládal. Doufal jsem však, že když tam bude s tebou, bude se od tebe moci mnohé naučit, aby se nenechal vykolejit každým nepěkným pohledem, který na něho někdo vrhne. Asi to nevyšlo úplně tak, jak jsem si představoval, protože jste spolu nemohli trávit tolik času a mluvit spolu tak, jak by bylo potřeba. Ale i tak to pro něj byla dobrá škola, kterou ocení v budoucnu.

Tak a to by pro tuto chvíli stačilo,“ dodal ještě mistr a kočár na chvíli přibrzdil, aby mohl Tadeáš vystoupit.

Rytíř pak dlouho zpracovával slova, která nyní slyšel. Ale postupem času, ani nezpozoroval jak, mu myšlenky začaly zase odbíhat do Zlovína k Milířům. Alenin obličej se mu začal mimoděk vybavovat čím dál tím více, až se jej opět zmocnil neklid, s nímž opouštěl Šedý klášter.

Právě projížděli osídleným údolím. Hlavní cesta je zavedla přímo do nějakého menšího města. Bylo zde poměrně rušno, nejvíce na náměstí, kde se konal trh.

Jen pomalu si průvod klestil cestu davem a Tadeáš pociťoval stále větší neklid. Nerozuměl mu, i když ho přičítal tomu, že se až příliš zaobírá něčím, s čím se měl už dávno smířit. Nevěděl však, že Alena stojí zády k němu u stánku jen několik kroků od hlavní cesty a zrovna na něj také myslí. Jenže pak už k ní přistoupila nějaká stařena, a tak jí dívka začala pečlivě odvažovat prodávané koření. I když jí zaujal ruch na cestě, nakonec se neotočila.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.