Druhý den ráno už všichni věděli, že z hradu zmizelo dítě a že za tím asi vězí rytíři řádu. Noční řádění hraběte Krendla, který se cítil podveden tím, že se teď bude někde po světě potulovat jeho potomek, probudilo téměř všechny obyvatele hradu, a mezi ty ostatní se to rozneslo velmi rychle.

Tadeáše brzy ráno vzbudilo jedno páže a vyřídilo mu vzkaz, že má jít do komnaty za mistrem. Rychle se tedy ustrojil a šel.

„Tadeáši, jak to bylo?“ zeptal se mistr s vážnou tváří, sotva se za rytířem zavřely dveře.

Tadeáš se na krátký okamžik lekl, že skutečně udělali něco špatně; vnitřně však přesto cítil, že se zachovali správně. Navíc v tom nebyl sám – pomáhali mu další tři bratři, kterým důvěřoval, a ti by přece řekli, kdyby se jim něco nezdálo. Povyprávěl tedy mistrovi celou noční příhodu od samého začátku tak, jak se doopravdy udála.

„Aha,“ pokýval mistr hlavou. „Slyšel jsem to úplně jinak, ale tohle už dává větší smysl,“ dodal na vysvětlenou a už klidnější si sedl na lůžko.

„Museli jsme jí přece pomoct,“ dodal ještě Tadeáš. „Vždyť by to dítě zavraždili. Nemohli jsme jen tak přihlížet, to bychom také měli krev na svých rukou.“

Mistr si promnul dlaněmi obličej, ale neodpověděl. Působil velmi unaveně. Dlouho jen tak seděl a díval se kamsi do neurčita.

Tadeáše napadlo, že poslední dobou toho muselo být na mistra hodně. Všechno to osočování od arcibiskupa, jízlivé poznámky od kohokoliv na dvoře… Jemu, Tadeášovi, bylo hej – odbyl si účast v turnaji a audienci u královny a tím to končilo. Mistr však trávil velkou část dne v přítomnosti dvořanů. A nejen to. Už na cestě sem se musel vypořádat s tím, co mu uchystaly ostatní kláštery a jejich představení. Tadeáš si pojednou uvědomil, že se mistr musí cítit skoro jako Richard – taky sám na své starosti. Nemusí sice každodenně žít mezi nepřáteli a neustále se přetvařovat, ale i jemu asi chybí rovnocenní přátelé, o které by se mohl opřít, když je toho na něho moc.

„Samozřejmě jste učinili správnou věc,“ pronesl nakonec mistr. „Jen… jen mě trochu mrzí to, že naše zdejší návštěva skončila takto. Možná se to nezdá, ale doopravdy se tady povedl kus práce. A nejenom co se týká Richarda. Nemysli si, spousta lidí vás pozorovala při tom, co děláte, a ať už chtěli nebo nechtěli, zanechalo to v nich nějaký dojem. Vím, že se tady proti nám zvedla i vlna nepřátelství, ale neživili ji všichni. A právě pro ty ostatní lidi mě mrzí, že to všechno skončilo takovou rozmíškou, která snadno přehluší všechno krásné.“

Tadeáš už na to nic neřekl, a tak se zakrátko rozloučili. Mistr pak během dne seznal, že další protahování návštěvy by napáchalo více škody než užitku, a proto dostali všichni bratři pokyn, aby se sbalili a ráno za úsvitu byli připraveni vyjet.

Večer se k Tadeášovi dostavil králův panoš se vzkazem, že Jeho výsost ho zve k sobě do soukromého pokoje. Rytíře toto pozvání potěšilo. Myslel si, že král bude chtít poslední večer strávit s mistrem, ale s tím si už zřejmě řekl vše potřebné a teď se chtěl rozloučit s druhým přítelem.

„Budete mi chybět,“ řekl Richard, ale usmíval se přitom. Smutný nebyl.

„Však se zase uvidíme. Jestli spravíš Dálavy, tak můžeš příští rok bydlet v našem sousedství.“

Pak chvíli mlčeli, jen sem tam usrkli víno. Král jako by o něčem přemýšlel a rytíř se cítil tak trochu nesvůj.

„Tadeáši, jak to bylo s tím dítětem?“ zeptal se nakonec Richard.

Tadeáš se zhluboka nadechl. Sice se do toho pouštěl jen nerad, ale protože nechtěl kalit královu důvěru, povyprávěl celou příhodu ještě jednou. Nic z ní nezamlčel a doufal přitom, že to král pochopí.

A panovník vskutku pokýval hlavou. „A podařilo se?“ vyzvídal.

„Snad ano. Vendelín se vrátil s tím, že Deren i s dítětem přelezl hradby a aniž by si toho kdo všiml, pokračoval dále. Takže vše, o čem zatím víme, vyšlo podle plánu.“

„Tak aspoň tak.“

„Myslíš, že by se ti podařilo dostat odsud i Cilku? Pokud možno nějak nepozorovaně. Kdybys ji jen propustil a poslal pryč, hrabě by ji dal možná sledovat. Neznám ho a nevím, jak odhodlaně by šel po stopě, ale nechci riskovat, že by si po tom všem na ženu i dítě počíhal,“ řekl Tadeáš.

„Šel by po stopě, to se vsaď. O to dítě by mu asi ani nešlo, mávl by nad tím pro tentokrát rukou, ale teď je tady přede všemi za poraženého. A jestli něco nesnese, tak jsou to prohry. Šel by se pomstít. Ale neboj, vynasnažím se té služebné pomoct, jak to jen půjde. Ještě nějakou dobu tu bude muset zůstat, ale pak ji pošlu třeba na Dálavy. To bude dobrá záminka. Tam byste jí mohli po čase předat dítě zpátky,“ plánoval Richard.

„A budeš ji tam moct poslat? Podle toho, co jsem pochopil, tak je služebná paní Kristýny.“

„Ale ano, nějak už si to zařídím. Uplatním svou umíněnost,“ ušklíbl se Richard a oba se zasmáli.

V přátelské shodě uplynul zbytek večera. Ani jednomu z mužů se nechtělo do loučení, ale nakonec už se oběma zavírala víčka, a tak si ještě potřásli pravicí a rozešli se.

Jak bylo ohlášeno, sotva se za úsvitu otevřely brány, vyjel průvod rytířů na další pouť. Až k hranicím města je na králův příkaz vyprovázela desítka jezdců, ale už to celé nepůsobilo tak slavnostně, jako když bratři přijížděli.

Cesta byla těžká. První den je trápilo neskutečné vedro, které rytíře donutilo jet jen v tom nejlehčím oblečení a ještě k tomu si po obědě udělat na tři hodiny přestávku. A pak začalo pršet. Nejprve se krajinou každý den proháněly letní bouřky, až se nakonec spustil ustavičný déšť.

Rytíři měli plné ruce práce. Vozy a mistrův kočár každou chvíli nemohly někudy projet, a tak museli tlačit nebo hledat objížďku, a ani každodenní rozestavování stanů v rozmoklé půdě nebylo nic snadného. K tomu všemu na ně pořád pršelo a jednou jim dokonce došlo i jídlo. Když se všechny tyto starosti sešly najednou, Tadeáš se tomu už jen smál. Bylo to, jako by je počasí chtělo přinutit, aby si rychle odvykli pohodlí králova paláce a lenivé nečinnosti, ke které byli na dvoře občas donuceni.

Než dorazili do Šedého kláštera, všichni už opět považovali takovéto podmínky za běžné, a tak jim i skromnější vybavení kláštera přišlo vhod. Na první noc po strastiplné cestě totiž směli všichni vejít dovnitř, aby si pořádně odpočinuli a prohřáli se. Až další den si měli zřídit tábořiště tak jako obvykle.

Představený Eduard zavedl mistra s Ješkem a Tadeášem do své pracovny a tam jim nalil vína na zahřátí.

„Už jsem se na vás těšil,“ řekl směrem k mistrovi a Ješkovi. „I tady na Tadeáše.“

Tadeáše to překvapilo, protože měl pocit, že mu tady s Mojmírem onu zimu spíše překážel.

„Povězte mi, co jste to poslali za předvoj?“ usmál se Eduard.

„To ti asi nejlépe popíše tady Tadeáš,“ vyzval mistr, a tak rytíř už poněkolikáté povyprávěl, co se na dvoře událo. Čím více tu historku opakoval, tím mu přišla fádnější, až se skoro styděl ji vyprávět. Ale byl rád, že Deren vše zvládl a nemluvně v pořádku dorazilo až sem.

„To mě nepřekvapuje,“ řekl pak Eduard. „Však si moc dobře pamatuju, jak jsi tehdy vykoupil toho mladíka. Ale teď si běžte odpočinout, však zítra je taky den.“

Pobyt v Šedém klášteře využili všichni k zotavení. Mistr sice občas sedával s Eduardem a o něčem si s ním povídal, ale jinak rád trávil čas sám. Obzvláště v jednom koutu kláštera pod statným platanem se mu líbilo. Tam býval i celé hodiny a kdyby mu bratři nepřinesli džbán vody a něco k jídlu, asi by se po tom ani nesháněl.

Tadeáš se mezitím zašel podívat za maličkou. Našel u ní jednoho z čekajících bratrů. Zrovna stál nad nemluvnětem a zavinoval mu plenu.

„Vidím, že je v těch nejlepších rukou,“ usmál se Tadeáš.

„Staráme se o ni, jak umíme. Je šikovná. Vidíš, jak už šátrá ručkama?“

Tadeáš přišel až k děvčátku a naklonil se na něj. Malá se na něj dívala se zaujetím, dokonce si na chvíli zapomněla dudlat prstík. A když k němu vztáhla drobné ručičky, zahřálo to rytíře u srdce. Jinak ale nevěděl, co se vlastně s takovými dětmi dělá, a tak mu jen na chvíli podal prst a pak se zase narovnal.

„Jste na ni sami?“ zeptal se bratra.

„Chodí sem mladá žena ze vsi. Pomáhá nám. Přeci jenom ví lépe, co s takovým drobečkem. A protože sama má teď dítě, dává jí napít. Říkala, že by si malou klidně vzala domů a postarala se o ni, ale vzhledem k tomu, za jakých okolností k nám přijela, jsme si říkali, že bude lepší, když ji necháme v bezpečí kláštera. Krom toho mi váš bratr říkal, že si pro ni matka jednou přijde. Naše pomocnice by si na ni mohla mezitím zvyknout a považovat ji za vlastní a to by nebylo dobré. Tak se o maličkou staráme my.“

„Jmenuje se Verunka,“ prohodil Tadeáš.

„Ha, to by nás nenapadlo. Chvíli jsme vymýšleli jména, ale pak jsme jí stejně říkali malá, maličká, to naše děťátko – každý po svém. Tak dobrá, bude to Verunka. To je pěkné jméno,“ přikývl na závěr bratr.

Ještě jednu návštěvu chtěl Tadeáš vykonat. Jak se však dozvěděl, vyžadovalo si to osedlání Hroma a jízdu do jedné z osad, protože právě tam nyní pobýval Marián. Tadeáš se divil, že bratra jmenovali správcem vesnice – přeci jen byl nově příchozí. Ale asi se za ty dva roky natolik zabydlel, že mu osadu svěřili.

Další překvapení na něho čekalo, když vyjel z lesa a stanul na úbočí svahu. Chvilku si dokonce myslel, že přijel někam jinam, protože zde stálo jen zhruba deset stavení. Před jedním z nich však Mariána skutečně našel. Ten se na Tadeáše na okamžik nechápavě zadíval, ale pak se mu tvář rozjasnila, když příchozího konečně poznal.

„Tadeáš! To je mi ale návštěva! Vítej,“ zvolal a v jeho hlase byla ještě stále znát náklonnost, kterou si bratři vybudovali během Tadeášova zimního pobytu v Šedém klášteře.

„Přijel jsem se podívat, jak se ti daří. A vidím, že vypadáš spokojeně. Takže tady teď bydlíš?“

„Ano. Tady i v klášteře. Ještě stále tam dojíždím a doufám, že tam budu vždycky dojíždět. Ale domov mám teď tady,“ řekl Marián.

„Je tu to pěkné zákoutí. Takové schované před ostatním světem,“ rozhlédl se Tadeáš.

„Ano. Proto to tu mám tak rád. Však mě znáš, vždycky jsem byl spíše na tu samotu. A taky,“ teď Marián ztišil hlas a trochu sklopil zrak, „jsem si tu našel milou.“

„To ti přeju!“ dostal ze sebe Tadeáš. Ta zpráva ho trochu zaskočila – nedovedl si představit Mariána s nějakou dívkou. Ale podle toho, jak šťastně bratr působil, mu skutečně nic nescházelo.

„Tak jsme se usadili tady, ona odsud totiž pochází. Představený mi to schválil a řekl, že když už tu budu, tak mám vystřídat starého správce, Rozárčina dědečka. Nebyl sice bratr, ale představený si ho velmi vážil. Byli to vrstevníci a dobře se znali.“

Ještě chvíli si dvojice mužů povídala, ale pak odněkud ze stráně přišla Rozárka. Tadeáš se s ní seznámil a pak mladý pár opustil. Zpátky do kláštera jel pomalu, pomaleji než musel. Už dlouho si při vší té práci nevzpomněl na Alenu, avšak o to bolestnější připomínka to pro něj teď byla. Nezáviděl Mariánovi, ale byl smutný z toho, že takto šťastně mohl také žít, jen kdyby nebyl tehdy tak nerozumný.

Tušil totiž, že svou dívku už asi nikdy neuvidí. A i kdyby, tak škoda už byla napáchána – čím delší doba uplynula, tím spíše si nedokázal představit, že by se k sobě ještě měli.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.