Zbytek dne už uplynul bez dalších příhod. Tadeáš ho strávil zčásti na hradě a zčásti toulkami po městě. Když už se vracel ztemnělou chodbou zpátky ke své komnatě a říkal si, že až na tu snídani to byl docela poklidný den, někdo ho zničehonic chytl za paži.

Tadeáš se s leknutím zastavil a ohlédl se. V přítmí kamenného výklenku se schovávala mladá služebná a ve tváři měla výraz naprostého zoufalství.

„Prosím vás, pomozte mi! Vám jediným můžu věřit,“ šeptla.

„Co se stalo?“ zeptal se Tadeáš.

„Pojďte se mnou, rychle, prosím!“ odpověděla služebná tiše a vydala se chodbou nazpět. Tadeáš běžel za ní a sotva vnímal, kudy ho vedla. K jeho překvapení však skončili na chodbě, na níž onehdy v noci potkal markýze Gilberta.

Služebná vpadla do dveří malé komůrky a když se za ní do místnůstky vsoukal i Tadeáš, znovu je zavřela. Bylo tu tak málo místa, že se ani nemohli postavit tak, aby se navzájem nedotýkali. Služebná se sehnula k lůžku a vzala z něj uzlíček, v němž se cosi pohnulo. Když opatrně odhalila jednu z plínek, vykouklo na Tadeáše malé děťátko.

Chvilku na něj zíral, ale protože se mu v hlavě stále nerozsvítilo, zeptal se: „To je vaše dítě?“

Služebná přikývla. Pak si však uvědomila, že Tadeáš vlastně nemůže nic chápat, a začala chvatně vysvětlovat: „Já… já… tohle není jen moje dítě. Hrabě Krendl… on se rád pobaví se služkami. Jednou přišel za mnou, zrovna jsem poklízela paní Kristýně v komnatě, a dožadoval se. Bránila jsem se, ale… marně. Všem jsem zatajila, že čekám. A poslední měsíc, když už jsem to déle nemohla zakrývat volným oblečením, jsem se naoko rozstonala. Naštěstí mě nechali na pokoji. Je tu jedna bába, která se o tyhle věci stará. Ta umí mlčet. Pomohla mi. Jenže jak se mám teď starat o dítě, když o něm nikdo nesmí vědět?“

„Proč o něm nikdo nesmí vědět?“

„Protože… protože hrabě Krendl, on… on všechny své děti… on je zabíjí!“ Poslední slova už skoro ani nedořekla, protože měla co dělat, aby nezačala zoufalstvím plakat.

„Ale vždyť nemůže vědět, že je jeho,“ zkusil namítnout Tadeáš na uklidněnou.

„On zabíjí všechny, u kterých má jenom podezření. Matyldě tak zabil syna, kterého měla se svým milým, jen proto, že si s ní kdysi taky užil. Až doteď o dcerce nikdo nevěděl, ale před chvílí sem vpadla jedna z dam a viděla mě, jak kojím. Za pár hodin už to bude vědět hrabě a on jedná hned! Musíte mi pomoct, prosím!“

„Jen klid, něco vymyslíme. Jak se vlastně jmenuješ?“

„Omlouvám se, pane. Cilka.“

„Nemusíš se omlouvat. A neříkej mi ‚pane‘. Jsem Tadeáš. Teď počkej tady, zkusím někoho sehnat,“ řekl rytíř a měl se k odchodu. Cilka ho však chytla za loket. „Nesmíte to nikomu říct! Tady se nedá věřit nikomu! Prosím!“ naléhala.

„Dobře, dobře,“ uklidňoval Tadeáš. „Ale sám to nezvládnu. Půjdu pro své bratry, ano?“

Na tato slova se Cilka uklidnila a po chvíli ho i pustila. Tadeáš vyklouzl ze dveří, ale sotva ušel pár kroků, střetl se s Kristýnou, královninou společnicí.

„Ale, copak copak?“ usmála se drobná plavovláska. „Tohle je křídlo vyhrazené pro dámy.“

Tadeáš chtěl v první okamžik namítnout něco v tom smyslu, že tu přece potkal markýze Gilberta, ale pak jen řekl: „Byl jsem jen o něco požádán. Teď se vracím do svého pokoje.“ A šel.

„Tak požádán!“ ozval se za ním smích. „Však se nestyďte, vždyť je to normální.“

Za jiných okolností by Tadeáše polil ruměnec, jenže teď měl jiné starosti. Co nejrychleji doběhl do křídla pro hosty. Jako na zavolanou potkal na chodbě Vendelína.

„Pojď se mnou,“ chytl ho za ruku a vtáhl do svého pokoje. Překvapený Mojmír vstal z postele a nechápavě se rozhlížel.

„Co se děje?“ ptal se Vendelín. A tak mu Tadeáš vylíčil všechno, co věděl. Když domluvil, rozhostilo se na chvíli ticho. Všichni dumali nad tím, co dělat.

„Potřebujeme Derena,“ rozhodl najednou Vendelín a odběhl. Za nějakou dobu se do místnosti vrátil i s tím, jehož sháněl, a čtveřice se radila, co dál.

„To dítě musí zmizet odsud tajně,“ řekl Deren. „S ženou by to bylo moc nápadné. Všichni by věděli, že jsme pomáhali. Samotné dítě vyneseme snáze.“

„Já ale nevím, jestli se nechá od dítěte odtrhnout. Byla hodně zoufalá,“ připomněl Tadeáš.

„Musí. Ženu odsud dostaneme později, když dítě bude v bezpečí. To zařídí třeba král, toho snad poslechnou. Dítě však musí zmizet hned, ještě tuto noc.“

„Jak?“ zeptal se Vendelín.

„Vezmu ho já. Schovám ho pod plášť a odvezu do Šedého kláštera.“

„Jak to chceš dokázat? Brány jsou zavřeny. A i kdybys dokázal stráže uplatit, tak bílé roucho si zapamatuje každý. Budou vědět, že někdo z nás v noci odjel.“

„Vím o jednom místě, kde by se dalo z města vyjít a nikdo o tom nevěděl. Ale jeden z vás musí se mnou jet. U hradeb budu muset nechat koně a nechci ho ztratit. Přelezu hradby a půjdu pěšky tak dlouho, dokud nenajdu někoho, kdo mi prodá koně. Ráno bych mohl být ve vesnicích okolo města, tam už se někdo najde. A pokud neprobudí stráže hned, budu mít dostatek náskoku. Hlavně se nesmíme s dítětem ukázat tady v našich pokojích. Ti panáci na chodbě mlčet nebudou.“

„Ani tak se mi nezdá, abys prchal s dítětem v našem rouchu. Nemáš tady aspoň černé? To je méně nápadné,“ řekl Vendelín.

„Nemám, jen bílé. Ale vím, u koho ve městě se můžu převléct. Něco mi snad půjčí. Ty pojedeš se mnou. Půjdeme si teď připravit koně. Tadeáši, ty se mezitím postarej o to dítě. Přines nám ho přímo ke stájím. Touhle dobou tam jsou nejvíce dva lidé a ti oba spí.“

„A jak se dostanete z hradu?“ zeptal se Tadeáš.

„Jsme královi hosté, snad se můžeme projet, kdy chceme.“

Tadeáše jímala až závrať z toho všeho, co se na tomto plánu nemuselo podařit. Ale bylo mu taky jasné, že musí zakročit hned, jinak bude život nemluvněte ohrožen.

Obezřetně se tedy vrátil za Cilkou. Tentokrát si dával dobrý pozor na to, aby ho nikdo nespatřil. Jakmile vklouzl do dveří, služebná rychle ukryla něco za svými zády. Když ale zjistila, že je to on, ulevilo se jí. Jako kdyby nevěřila, že se ještě vrátí.

Tadeáš jí stručně vysvětlil plán. Byl připraven na to, že se Cilka nenechá oddělit od své dcerky, a proto ho překvapilo, když jen kývla hlavou a pak maličkou dlouze políbila. Potom ji pečlivě zabalila a s vážností a vyzrálostí, jakou by od této mladé ženy nečekal, mu celý ten uzlíček podala. K tomu přidala i nějaké dvě mince, což byly pravděpodobně všechny její úspory.

„To si nech, budeš to ještě potřebovat,“ řekl jí Tadeáš. Pak si sáhl za pás a vytáhl měšec, který mu před pár dny dal král jako odměnu za vítězství v turnaji. Konečně se budou ty peníze hodit!

„Na, to si vezmi. Nevím, jestli se nám podaří dostat odsud taky tebe. Kdyby ne, tohle budeš potřebovat, abys to zkusila na vlastní pěst. Dítě odvezeme do našeho Šedého kláštera. Tam o něho bude postaráno, nemusíš se bát. Počká tam na tebe, ano?“

Cilka přikývla a Tadeáš věděl, že je nejvyšší čas pustit se do toho.

Opatrně vyšel ze dveří a propletl se chodbami až na nádvoří. Potkal jen jedno páže, které však na své stoličce podřimovalo a dost možná ani nevědělo, že kolem něho někdo prošel.

Na nádvoří se podél zdi vydal ke stájím. Hlídky se z hradeb dívaly směrem ven, takže mu zatím nikdo nevěnoval pozornost. U stájí už na něj čekali Vendelín s Derenem. Koně měli osedlané. Deren schoval uzlíček pod plášť a pokynul koni. Dítě mohlo každou chvílí zaplakat, a tak bylo nutné opustit hrad co nejdříve.

Tadeáš zůstal ve stájích a napjatě poslouchal. Po chvíli se od brány ozvaly hlasy. Rytíř jim nerozuměl, ale pochopil, že hlídka mluví s Vendelínem. Bratr je svým vemlouvavým hlasem zřejmě přesvědčil o čistotě svých úmyslů, protože po chvíli se ozval rachot brány a rytíři odjeli pryč.

Ještě nějakou dobu zůstal Tadeáš schovaný a rozdýchával sled událostí. Pak se opatrně vplížil zpět do hradního paláce a tiše došel až do svého pokoje. Chtěl Mojmírovi radostně oznámit první úspěch, ale když na něj pohlédl, vylekal se. Přítel měl totiž na celém obličeji rudé skvrny.

„To nic, Tadeáši,“ zasmál se však Mojmír. „To byl Vendelínův nápad. Když se jich bude někdo ptát, proč tak narychlo opouštěli v noci hrad, řeknou mu, že jeden z jejich bratrů onemocněl, a tak utíkali do města za mastičkářem pro nějaké léky. Hynek mi mezitím půjčil barvy, tak se můžu zkrášlit tak, že se ke mně nebude chtít nikdo přiblížit.“

Na Tadeáše už bylo těch úleků až příliš. Sice se také zasmál, ale pak se svalil do postele.

Usnout se mu však nepodařilo. Uplynulo pár hodin, když začal mít pocit, že na hradě zavládl nějaký rozruch. Vzhledem k tomu, že rámus neutichal, zvedl se a opatrně nakoukl na chodbu. Nikdo na ní nebyl, a tak se odvážil popojít pár kroků dále.

Nejvýraznější, nevybíravě klející hlas poznal bezpečně. Patřil hraběti Krendlovi, který podle všeho už zahájil pátrání po svém dítěti a vůbec se mu nelíbilo, jaký mělo průběh.

Když se hluk přesunul jinam, pokračoval Tadeáš chodbami až do dámského křídla. Opatrně nakoukl za roh a když nikoho neviděl, přeběhl těch pár kroků ke dveřím Cilčiny komůrky a zaklepal. Nikdo se však zevnitř neozval, a tak zaklepal ještě jednou, trochu hlasitěji. Když ani to nepomohlo, pootevřel dvířka a nahlédl dovnitř. Cilka ležela na lůžku a těžce dýchala.

„Smím?“ zašeptal a vklouzl do místnůstky.

Cilka se namáhavě zvedla a otočila se k němu. Dnes už podruhé se Tadeáš lekl něčího obličeje. Ten Cilčin byl plný šrámů a zasychající krve.

„Zbil mě, když jsem mu nechtěla nic říct,“ odpověděla tiše na nevyřčenou otázku a ztěžka se posadila. „Ale to nic. To se brzy zahojí. Jak je Verunce?“

Veronika! Tadeáš si až teď uvědomil, že se v tom spěchu ani nezeptal na jméno dítěte.

„Bratři ji odvezli z hradu. Nemusíš se bát. Ten, kdo ji opatruje, je ten nejvěrnější bratr řádu, jakého znám. Postará se o ni,“ řekl. Derena si za tu chvíli, co ho znal, začal hodně vážit a slova na jeho adresu z něj vyklouzla tak nějak sama od sebe. Sám vlastně ani nevěděl, jak na ně přišel. Cilka se ale uklidnila a to bylo to hlavní. Teď zbývalo jen doufat, že se Derenovi podaří i zbytek plánu.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.