V dalších dnech se bratrům začala návštěva u krále už trochu zajídat. Přibývalo drobných rozmíšek, v nichž byli rytíři většinou nevinně, a do těchto doutnajících sporů ze všech sil foukal, kdo mohl. Purkrabímu Zdislavovi nebyli hosté po chuti, protože pokládal za svou povinnost se postarat o jejich zábavu a pohodlí tak, jak byl u státních návštěv zvyklý, jenže bratři této snaze z větší části nerozuměli, a proto ji odmítali. Hrabě Krendl neopomínal snižovat význam řádu a stále dělal narážky na to, že takovéto zacházení přece přísluší pouze královským či šlechtickým návštěvám. A nikoho nepřekvapilo, že ty nejhorší útoky pocházely od arcibiskupa, jemuž byl mistr, řád a vůbec každé bílé roucho trnem v oku.

Jednoho rána se konala společná snídaně, které se účastnil téměř celý dvůr. Tato zvyklost se zde dodržovala každý týden už za dob předchozího panovníka a tentokrát na ni byl pozván i mistr s Tadeášem.

Když bylo ve velkém sále nejvíce dvořanů i služebnictva a všichni už měli pokrm na stole a to největší rachotění stoličkami a noži ustalo, prohlásil arcibiskup směrem ke králi: „S politováním zaznamenávám, jak ten věhlasný řád, který si tak zakládá na své zbožnosti, ve skutečnosti jen málo dbá na Boha!“

Ten tón, jakým arcibiskup promluvil, jako kdyby v místnosti neseděli také mistr a Tadeáš, všechny upoutal natolik, že bezděky přestali jíst. Někteří dokonce dlouho drželi ruku na půli cesty k ústům a napjatě hleděli na krále a na mistra, co na to asi řeknou.

„Mluvíš o našem řádu?“ zeptal se chladně mistr a pevně se podíval arcibiskupovi do očí.

„O kterém jiném? Nebo to snad chceš popřít? Jak si ale mám vysvětlit, že tví bratři jsou tady již déle než týden a ještě ani jednou nenavštívili hradní kapli nebo jiný kostel ve městě? Takové zapírání Boha je až do nebe volající, tím spíše od duchovního řádu, za který se vydáváte.“

„Skutečně si přikázal všem svým kněžím, aby ti ohlásili, kdyby se někdo z našich bratrů objevil u nich v kostele? Jinak bys přece nemohl vědět, že tam nebyli,“ odpověděl mistr.

„Nevykrucuj se z odpovědi, bratře Lukáši,“ přikázal arcibiskup a sám se tak vyhnul otázce.

„Pokud mí rytíři ještě nenavštívili vaše kostely, znamená to, že by tam asi nenašli to, co hledají, nemyslíš?“

„To mi chceš tady přede všemi říct, že vaši bratři skutečně nehledají Boha, ačkoliv to o sobě tvrdí?“

„Ne, nic takového jsem přece neřekl. Stejně jako překrucuješ jednání mých rytířů, tak překrucuješ i moje slova. Říkám ti pouze, že by ve vašich kostelích nenašli to, co hledají.“

„To je ale vrchol!“ zakřičel arcibiskup a vstal, opíraje se rukama o stůl. Pak se obrátil na panovníka: „Doufám, že po takovémto pohanění svaté církve nebudeš tyhle neznabohy dále trpět na našem hradě!“

„Bratři zůstávají na mém hradě mými hosty,“ řekl tiše, avšak pevně Richard a utřel si koutky úst ubrouskem.

„No jak myslíš,“ pronesl ledově arcibiskup a odešel od nedojedeného talíře. Zbytek snídaně proběhl v naprostém tichu, nikdo z dvořanů se neměl k hovoru. Někteří se styděli za trapnost celé situace a bylo jim bratrů vlastně i trochu líto. Někteří si řekli, že spory mezi církvemi tu byly vždycky a že si jeden nevybere. Ti zbylí se na mistra s Tadeášem dívali hodně svrchu a měli radost z toho, že jim to arcibiskup tak vytmavil. A na krále hleděli jako na hloupého ubožáka, jemuž trůn stejně nebude dlouho patřit.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.