Během odpoledne se snad všichni rytíři postupně vystřídali ve stájích. Dohlédli na to, že je o jejich koně dobře postaráno, a k velkému údivu zde pracujících přiložili ruku k dílu a svá zvířata očistili, nakrmili i napojili. Marně se je snažili podkoní odhánět, že to přece není práce pro pány.

Tadeáš se potichu smál, když viděl, jak jeden ze štolbů utíká za jakýmsi lépe oblečeným mužem – později se dozvěděl, že je to zdejší purkrabí – a zoufale ukazuje ke stáním. Purkrabí se přišel přesvědčit; vzmohl se však pouze na potřásání hlavou a znovu odešel.

Večerní hostiny na uvítanou se museli zúčastnit všichni. Ve velké síni bylo prostřeno několik stolů. U toho hlavního seděl král s mistrem a několik dvořanů. Byli to však samí muži.

Bratři seděli u tří větších stolů a působili mezi vším tím jídlem a nápoji trochu rozpačitým dojmem. Nenápadně se radili, co mají jíst nejprve, zda opravdu mají kosti jen tak házet psům ležícím v koutě sálu (jeden z bratrů se stejně zvedl a kosti ze své porce a z porcí svých sousedů psům zanesl) a zda si mají dát zdobené ubrousky na klín tak, jak to učinili někteří u králova stolu. Přišlo jim tak drahé látky škoda.

Ještě větší potíže ale rytířům dělalo služebnictvo. U každého stolu stálo ve střehu několik pážat, která jim neustále dolévala, přidávala nové pokrmy a všelijak posluhovala. Na to bratři nebyli zvyklí a pořád měli nutkání si sami nalévat a brát věci pážatům z ruky. Nejraději by je poslali pryč.

Uprostřed hostiny se k Tadeášovi přitočil králův panoš a nenápadně mu pošeptal do ucha: „Král si přeje, abyste se přesunul k jeho stolu, pane.“

Rytíř se překvapeně ohlédl na panovníka. Richard jeho pohled zachytil a zamával, aby přeci už šel. Pak pokynul jinému pážeti, aby přineslo židli navíc. Nezbylo tedy nic jiného, než poslechnout.

„Představuji vám muže, který mě v šermu vždy porazil. Nikdy se mi ho nepodařilo odzbrojit,“ pronesl vesele král ke svým dvořanům.

„Chochocho,“ ozval se ze všech míst povinný smích. Tadeáš se ale úplně zarazil, protože si všiml, jak se za obličeji, na nichž se poslušně objevil výraz značící, že porazit panovníka v šermu je přece nemožné, skrývá povýšený pohled, který jako by říkal: „Ty troubo jeden, vždyť tebe by porazilo každé pískle, kterému by někdo dal do ruky klacek.“

Zdálo se však, že Richard si ničeho nevšiml a dál se radoval z nové společnosti.

Tadeáš nevěděl, jestli má něco říkat nebo co se vlastně od něj očekává, a tak mlčky upřel zrak na svůj pohár vína a držel se jej jako jediné opory v jemu cizím prostředí.

„Jestli jste tak zdatný v šermu, jak Jeho výsost říká, tak už se nemohu dočkat, až vás uvidím v turnaji,“ pronesl zřetelně hrabě Krendl a se zájmem se zadíval na Tadeáše.

„V turnaji?“ zeptal se zaskočený rytíř.

„Ach, Jeho výsost vám jistě zapomněla říct, že na vaši počest, tedy na počest tak udatných a věhlasných rytířů, uspořádá turnaj,“ pokračoval hrabě.

„Ale my nešermujeme pro zábavu,“ namítl nejistě Tadeáš. Cítil, že ho až k uším zalilo horko a že se musí jistě hodně červenat. Nedovedl si představit, že by měl bojovat před publikem a riskovat život jen tak, pro nic za nic. Chvatně se podíval na představeného, ale s jeho pohledem se nesetkal.

„Své schopnosti nám musíte ukázat, jinak bychom si ještě mohli myslet, že Jeho výsost přeháněla,“ popichoval dál hrabě. Udržel však přitom běžný konverzační tón, a tak si Tadeáš nebyl jistý, zda mluví opravdu a upřímně, nebo zda si ho dobírá.

„Bojíte se snad?“ přidal se hrubým hlasem zavalitý muž s mohutnými kníry. Byl velitelem hradní posádky.

Než ale stihl rytíř odpovědět, vmísil se do rozhovoru sám král: „Bratři se určitě nebojí. Jejich statečností jsem si naprosto jist. Musím uvést několik věcí na pravou míru, Tadeáši. Ano, uspořádal jsem na vaši počest turnaj, na který se sjede mnoho udatných bojovníků z celého království. Ale pokud je to proti vašemu přesvědčení, nemusíte se účastnit, i když by to byla škoda. Jak hrabě připomněl, vaše schopnosti jsem zde několikrát zmínil. Předpokládal jsem však, že se vám bude ostrý boj příčit, a proto jsem rozhodl, že se nebude bojovat skutečnými meči, ale jen dřevěnými. Cílem bude pouze odzbrojit či jinak zneškodnit soupeře.“

Radomil, kníratý velitel, si na to jen posměšně odfrkl. Richard pokračoval, jako by se nic nestalo: „Kromě toho jsem vypsal i jiné soutěže. Třeba lukostřelbu, jízdu na koni a jiné dovednostní úkoly, při kterých můžete prokázat zručnost, aniž by někomu šlo o zdraví či život.“

Tadeáš by rád něco odpověděl, ale ještě byl z toho výslechu celý nesvůj, a tak se nevzmohl ani na slovo.

„Nevěděl jsem, že si váš řád tak málo cení statečnosti,“ poznamenal jen tak mimochodem purkrabí a obrátil se přitom na mistra.

„Náš řád si naopak velmi cení statečnosti. Jen ji asi každý vidíme v něčem jiném, pane Zdislave,“ odpověděl mu představený.

„Podle mě se statečnost pozná jen s mečem v ruce, nejlépe v bitevní vřavě,“ zahlaholil výrazným, leč častým křikem ochraptělým hlasem vrchní lovčí. Tadeáš si ihned vybavil, jak kdysi chtěl po mistrovi, ať před králem klekne.

„A podle mě je statečnost, když si člověk dokáže upřímně přiznat vlastní chybu. Neřkuli ji přiznat i před ostatními,“ řekl mistr a dál se věnoval talíři.

Tadeášovi neuniklo, jak se král na tato slova pousmál. Pak ale, aby zahnal trapnost rozhovoru, přešel na jiné téma a všichni se postupně uklidnili.

Po dalších dvou chodech, když už si rytíři říkali, že více jídla nestráví, se otevřely velké dveře a do síně vstoupil arcibiskup. Důstojným krokem kráčel ve svém zlatavém, bohatě zdobeném rouchu k hlavnímu stolu. Letmým pohybem ruky pokynul pážatům a ta ihned pochopila, že mají okamžitě přistavit další židli a vrchovatě nalít pohár. Jedno z nich navíc hned odběhlo do kuchyně, aby arcibiskup nečekal na jídlo dlouho.

„Král promine, ale měl jsem důležitější… ehm, důležité věci na práci, a tak jsem se nemohl zúčastnit těchto… ehm, radovánek od začátku,“ pronesl do ticha, které nastalo, jakmile si přisedl.

„Nevadí, hlavně, že už jste s námi, milý arcibiskupe. Představil bych vás, ale s mistrem i tady s rytířem Tadeášem se už znáte,“ řekl na to Richard.

„Ano, už jsem měl tu… ehm, čest. Jsem si jist, že tady s bratrem Lukášem povedeme zajímavé hovory na téma víry.“

„Určitě,“ přikývl král a Tadeáš na něm zpozoroval, že je poprvé za celý večer nesvůj. Oproti tomu mistr se tvářil dosti nezúčastněně a rozvážně se napil vody.

Richard chtěl pokračovat v přerušeném rozhovoru, ale arcibiskup mu hned skočil do řeči: „Vlastně můžeme začít rovnou, že? Musím říct, že mně v hlavě vrtá pár věcí, bratře Lukáši. Tak třeba, jak je možné, že duchovní řád jako vy se tolik věnuje hospodaření. Neměli byste se spíše vzdát hmotných statků a žít v ústraní? Byl jsem nedávno na návštěvě v jednom vašem klášteře a promiň mi tu neomalenost, ale skoro mi připadalo, že obchod je to hlavní, co vás zajímá.“

Tadeášovi úplně vyschlo v hrdle. Nelíbil se mu nejen útočný, byť skrývaný podtón arcibiskupova hlasu, ale především také to, že se dotkl velmi bolavého místa.

„Nevidím jediný důvod, proč bychom se měli vzdávat hmotných statků,“ odpověděl mu mistr a zachoval přitom obdivuhodný klid. „Vždyť jak jinak bychom se mohli starat o naše vesnice? Není přece nutné žít v chudobě, jen se člověk nesmí na svůj majetek upnout, to je vše. Takže k naší činnosti patří i hospodaření a obchod. Přiznávám, že z Černého kláštera, který jsi navštívil, jsem občas smutný, ale to je naše vnitřní záležitost, která, myslím, nemá zde u stolu místo.“

„Přesto, s majetkem přichází moc. A vy máte majetek a tedy i moc. Podle toho, jak se tvůj řád rozrůstá, by se zdálo, že o ni dokonce usilujete,“ pokračoval arcibiskup.

„Neusilujeme o moc. Pokud se ti zdá, že se našemu řádu daří, tak je to asi proto, že hospodaříme správně. Když ale mluvíš o majetku, tak přece zrovna vaše církev rozhodně nemá hluboko do kapsy. A po svých kněžích také přeci nechceš, aby všechen majetek rozdali.“

„Srovnávat naši církev, která je prostředníkem mezi Bohem a lidmi, a váš malý řád mi připadá poněkud nevhodné,“ ozval se podrážděně arcibiskup.

Než ale mohl spustit útok nanovo, zasáhl Richard a tentokrát už rázněji. Zbytek večera už arcibiskup nepromluvil a při první příležitosti se opět vytratil.

Tadeáš nevěděl, zda by se mohl také vzdálit, a tak se zabavil alespoň tím, že si prohlížel muže sedící u stolu. Ignác, vrchní lovčí, na něj působil dojmem přímočaře smýšlejícího člověka. V drsném obličeji byla vetkána touha po boji a nezdálo se, že by tam bylo ještě něco jiného, snad kromě náklonnosti k vínu.

Purkrabí Zdislav byl hůře čitelný. Tadeášovi se nezdál ani vyloženě sympatický ani vyloženě nesympatický. Hřejivé teplo z něho rozhodně nevycházelo a ke služebnictvu se choval jako k podřadným tvorům, ale v dalších dnech ho často vídával chodit po hradě, který zřejmě spravoval s láskou.

Radomil, velitel stráže, byl voják každým coulem. Naléval do sebe jeden pohár vína za druhým, ale kromě trochu opocenějšího čela to na něm nebylo znát. I tady u slavnostní tabule seděl v drátěné košili a po boku měl připásaný meč.

Pak tu seděl nenápadný muž s trochu cizím vzhledem. Byl vysoký, štíhlý a choval se odměřeně. Nechával si přinášet jen malé porce a některé chody dokonce vynechával. Rozhovoru u stolu zřejmě naslouchal, ale zatím nepocítil potřebu promluvit. Nyní si však všiml Tadeášova pohledu a promluvil na něj. Když ale viděl rytířův zaskočený výraz, přešel ze své mateřštiny do jazyka učenců.

„Jak se vám líbí na hradě?“ zeptal se a snažil se přitom nedat najevo, že ho Tadeášova neznalost jeho řeči rozladila.

„Je velmi pěkný. Ubytovali jste nás ve velmi honosných pokojích. To snad nebylo ani nutné,“ soukal ze sebe rytíř. Ne že by měl potíže s jazykem učenců, ale nezávaznou konverzaci příliš neovládal.

„Já jsem jen rádce,“ pozvedl dlaně markýz Gilbert. „Jsem k dispozici, když si mě Jeho výsost zavolá. O ubytování se však panovník staral sám.“

„Neberte to tak, že bych byl nespokojen,“ snažil se rychle dodat Tadeáš, protože se bál, že byl špatně pochopen. „Chtěl jsem jen říct, že si král nemusel dělat takové starosti.“

Markýz se na to už jen usmál a začal se opět věnovat talíři. Rytíř si oproti tomu v hlavě přemítal celý ten krátký rozhovor a peskoval se, že říkal takové hlouposti.

Proto pro něj bylo úlevou, když Richard večeři ukončil. „Milý Tadeáši,“ řekl ještě na odchodu a důvěrně ho objal kolem ramen. Tadeáš na něm viděl, že alkohol už udělal své. „Tebe i ostatní rytíře bude zítra chtít přijmout má žena. Bude na vás čekat po obědě společně s ostatními dámami. Velmi se na vás těšily, však je na vás radost pohledět.“

Pak Tadeáše pustil a v doprovodu svého panoše odešel. Rytíř několika kroky dohnal mistra.

„Pojď se mnou, jestli se ti ještě nechce spát,“ řekl představený. A tak oba následovali další páže, které před nimi neslo pochodeň. Mistr měl komnatu v jiné části než zbylí rytíři. A pokud měl Tadeáš pocit, že ta, kterou sdílí s Mojmírem, je honosná, mistrova místnost ji po všech stránkách ještě předčila.

„Pane, ty jsi věděl o tom turnaji?“ zeptal se, sotva se usadili.

„Nevěděl, Tadeáši,“ dostalo se mu klidné odpovědi.

„A musíme se účastnit?“

„Tadeáši, nikdy nemusíš dělat nic, co by bylo v rozporu s tvým svědomím.“

To rytíře uklidnilo. Představa, že se bude jen tak pro ukrácení chvíle šermovat s kdejakými muži, kteří chápali slovo „rytíř“ úplně jinak než on, se mu pranic nelíbila. Pak si ale vzpomněl na úkol, který zde u krále mají.

„A ty bys chtěl, abychom se účastnili?“ řekl nakonec.

„Jak se můžeš takto ptát? Řekl jsem ti, že nemusíš dělat nic, za co by ses sám před sebou musel stydět. Na tom by nemělo nic změnit jakékoliv mé přání,“ odpověděl mistr.

„Richarda by to ale mrzelo, že?“

„Ani toto by na tom nemělo nic měnit,“ pokračoval představený.

„Když já bych ale nerad ohrozil naše poslání tím, že králi nevyhovíme,“ vyhrkl Tadeáš po chvíli mlčení.

„Tadeáši, když cvičíš šerm s ostatními bratry, připadá ti na tom něco špatného?“

„Ne. Musíme být vycvičeni v boji, protože se musíme umět bránit.“

„Turnaj je ale něco jiného…“ nadhodil mistr.

„Samozřejmě. Vždyť tam každý bojuje jen proto, aby vyhrál a aby se tím mohl pyšnit.“

„Takže v čem je rozdíl?“

„V tom, proč to děláme,“ odpověděl Tadeáš a náhle se mu rozsvítilo. „Takže mi říkáš, že když se do turnaje přihlásíme ne z toho důvodu, abychom se předvedli, ale abychom navázali dobré vztahy s králem, tak to není tak špatné. Jenže říkal jsi nám taky, že účel nesmí světit prostředky!“

„To samozřejmě platí pořád. Proto bych vám nikdy nedovolil, abyste se turnaje zúčastnili, pokud by to měly být souboje na život a na smrt. Takové hrátky by neospravedlnilo nic na světě,“ vysvětloval mistr. „Krom toho, jak sám Richard říkal, bude vypsáno více soutěží. Pokud je ti šerm s ostatními proti mysli, zkus třeba lukostřelbu. Tam se střílí na neživý terč.“

To rytíře nenapadlo. Najednou ho smutná nálada přešla, bylo po problému! Pořádně se napil vody a už s úsměvem se zeptal: „A proč jsi to neřekl i ostatním bratrům?“

„Tadeáši, každý si to musí ujasnit sám za sebe. I tobě jsem to neřekl, jen jsem tě k tomu navedl. Zítra můžeš pomoct ostatním,“ řekl na závěr představený a popřál dobrou noc.

Tadeáš se tedy vypravil ke své ložnici. Na chodbě, z níž vedly dveře do komnat rytířů, pořád stála pážata, i když jich tu bylo v noci méně. Z jedněch dveří zrovna vykoukla Vendelínova hlava.

„Kam bych si tady mohl dojít pro vodu?“ oslovil nejbližší páže.

„Jestli si urozený pán přeje vodu, donesu mu ji,“ odpověděl nejistě mladík.

„Pán není urozený a přeje si vědět, kam by si mohl zajít pro vodu. Nechci vás volat pokaždé, když budu mít žízeň.“

„Neurozený pán nemusí mít strach. Naší povinností je splnit každé jeho přání,“ pokračovalo čím dál tím nejistěji páže.

„Výborně,“ zajásal Vendelín. „Pak si tedy přeji vědět, kam si tady mohu chodit pro vodu.“

Mladík naprázdno polkl a letmo pohlédl po svém druhovi, který stál o troje dveře dále. Ten se však díval přímo na sebe a dělal, že si zoufalého pohledu nevšiml.

„Nechť mě pán ráčí následovat,“ řeklo nakonec páže přiškrceným hlasem a vydalo se chodbou. Když dvojice míjela Tadeáše, Vendelín na něj šibalsky mrkl.

Rytíř vešel do své komnaty a měl co dělat, aby smíchem neprobudil Mojmíra.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.