Za branami (5 – 20. část)

Slavnostní průvod se proplétal ulicemi města a všichni se za ním ohlíželi. Rytíři, od včerejška převlečení do čistých, zářivě bílých rouch, už nebyli sami. Hned u brány na ně totiž čekal desetičlenný doprovod oděný v králových barvách.

Tito muži jeli napřed a proráželi mezi lidmi cestu. Většinou k tomu stačili samotní koně, ale někdy si pomohli i dlouhou tyčí. Tadeášovi se takovéto hrubé zacházení nelíbilo, ale zdálo se, že všichni jsou na něj zvyklí. Sami už ustupovali a i když někdo sem tam schytal ránu, stejně se pak ohlížel za jezdci a natahoval krk, dokud nezmizeli. A jakmile zajeli za roh, obrátil se ke svým sousedům a začal horečně vykládat své teorie o tom, kdo tito hosté asi jsou. Občas někdo symbol černé růže poznával, zejména pokud do hlavního města přijel z jihu.

Je to mocný řád. Znamenití obchodníci. Tvrdí, ale drží slovo,“ pokyvoval hlavou jeden kupec a užíval si chvíle, kdy mu celý hlouček lidí visí na rtech. Vyprávěl dál a co nevěděl, to si přimyslil.

Rytíři se mezitím už pomalu blížili k panovníkovu paláci a ani netušili, že se o nich po městě rychlostí blesku rozšiřují všelijaké pověsti.

Konečně stanuli na dlážděném prostranství, které ze tří stran obklopovalo třípatrové sídlo krále. Velká část nádvoří byla zaplněna nastoupeným služebnictvem. Přijít museli všichni, od pážat a služebných až po kuchaře a podkoní. Všichni dostali pokyn, aby se pečlivě upravili a královské hosty uvítali jaksepatří.

Ve středu tohoto zástupu už čekal Richard se svou manželkou Annou Marií. Shromáždil se také celý dvůr, a tak se rytířům dostalo přehlídky nejnovější módy. Hedvábím a saténem všech barev se to zde jen hemžilo.

Vítejte, vítejte!“ rozpřáhl ruce Richard a vyšel vstříc mistrovi, který právě vystoupil z kočáru. Král působil šťastným dojmem a vypadalo to, že se návštěvy nemohl dočkat. To však neplatilo o ostatních. Královna stála na svém místě nehnutě a jen dvě bystré oči pozorovaly skupinku příchozích. Po chvíli nepatrně natočila hlavu směrem ke své společnici a něco jí zašeptala.

Tadeáš měl zkraje oči jen pro krále, ale brzy se rozhlédl také po okolí.

Dobře si prohlédni dvořany,“ zahučel mu do ucha Ješek a sám se zpod hustého černého obočí díval za králova záda.

Tadeáš poslechl a nenápadně po lidech přejel pohledem. Zprvu nevěděl, čeho si má podle Ješka všímat, ale pak zahlédl prvního člověka, který rozhovor mistra s panovníkem sledoval s velkou nelibostí. Stál až ve třetí řadě a zakrátko se mu podařilo nasadit masku neutrálního výrazu.

Pak Tadeášovy oči sklouzly na královnu, nebo spíše na její společnici. Stála půl kroku za svou paní a upírala ledový pohled do hloučku jezdců. A pak najednou pohlédla přímo na Tadeáše. Ten se lekl a ucukl pohledem, ale její výraz se mu zapsal do paměti.

Celé to trvalo jen pár chvil. Pak už museli všichni sesednout a vydat se do paláce pěšky. Tadeáš pochopil, jak cennou radu mu ostražitý Ješek dal. Každý totiž předpokládá, že v první chvíli se bude pozornost soustředit na krále nebo na mistra, a tak si nedá až tak záležet na tom, aby udržel takový výraz ve tváři, jaký obvykle nosí. Hodně tím na sebe prozradí a Tadeášovi bylo jasné, že Ješek chce hned od začátku vědět, kdo jsou jeho nepřátelé.

Nemusel jsi nás vítat se vší parádou. Víš, že by nám něco prostějšího bylo milejší,“ zaslechl Tadeáš tichý hlas mistra, který kráčel před ním.

Ale musel,“ odpověděl mu taktéž potichu panovník. „Však si to zasloužíte. Krom toho, je to pro vaše dobro.“

Pak mistra někam odvedl. Rytířů se ujal jiný muž a vedl je do jednoho z křídel. Na chodbě stála v pozoru v pravidelných rozestupech pážata, připravena hostům jakkoliv posloužit.

Pokoje měli vyhrazeny po dvou. Tadeáš tedy do jednoho z nich vešel společně s Mojmírem a zavřel za sebou dveře.

Pfff,“ neudržel se Mojmír a trochu rozpačitě se rozhlédl kolem sebe.

Tadeáš věděl, jak se asi cítí. Takto se také cítil, když byl poprvé ubytovaný v nějakém honosnějším sídle, a ne ve své klášterní cele. Pokoj však předčil všechno, co až doposud znal. Král zřejmě nešetřil a vykázal jim místnosti, ve kterých běžně přebývají státní návštěvy zvyklé na to největší pohodlí.

Obrovská měkká postel, po stranách stolky se zdobenými mísami s vodou, pod stropem ozdobný lustr se svícemi, na zemi spousta kožešin. Rytíři se na sebe podívali a uvědomovali si, jak nepatřičně musí v prostém řádovém rouchu uprostřed vší té nádhery působit.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.

Martin Kunetka, Za branami