Samotného Tadeáše zajímalo, co má mistr za lubem. Během dvou dní příprav jim neprozradil ani slovo a jen dohlížel na to, zda Jeroným skutečně sehnal správné oblečení.

A pak se jedno odpoledne vydali na cestu. Ze stájí vyvedli co nejnenápadnější koně a rozjeli se směrem na Ctirády. Po třech hodinách jízdy už byli hluboko na území patřícímu královskému městu. Těžko říct, zda větší údiv skrýval Tadeáš nebo Jeroným. A překvapení se ještě zvětšilo, když mistr v jedné z vesnic seskočil z koně a bezelstně řekl:

„Když už nemůžeme navštívit naši kapli, mohli bychom se stavit tady v kostele, co říkáte?“

A tak uvázali koně a vešli do malého, tmavého kostelíka. Trochu tady pofukovalo, dřevěné lavice byly rozpadené a mozaika zdobila jen jedno z oken. Čekalo tu asi deset lidí a skoro všichni se zvědavě ohlédli po čtyřech zámožnějších příchozích. Mistr se ale skromně usadil do jedné z lavic a jeho společníci ho následovali. V tichosti počkali, až přijde kněz.

Dvířka kazatelny cvakla a z temné chodbičky se vynořil obtloustlejší farář středního věku. Na první pohled vypadal dobrácky. Usmál se na staré známé a chvíli si prohlížel i nezvyklou návštěvu.

Pak přečetl nějaký příběh. Vyprávěl o tom, jak na bohatou zem udeřila bída a jak se král, který měl plnou pokladnici zlata a plnou sýpku obilí, zdráhal lidu pomoct. Vše, co do té doby rozkvétalo, začalo chátrat a rozpadat se. Na králově dvoře zdánlivě nic nepozorovali, protože měli všeho dostatek. Ale záhy i tam začaly být patrné první následky neúrody a živelných pohrom. Hrnčíři přestali vyrábět, protože všichni museli na pole, aby měli alespoň něco do úst. Švadleny přestaly šít a tkát a staraly se o kopy hladových dětí. Král se hněval, protože nerad trpěl nedostatkem. Otevřel svou pokladnici, ale ne aby zemi pomohl, ale protože byl v nouzi ochoten zaplatit si za kvalitní zboží více. Jeho poslové se však vrátili na hrad s nepořízenou. Lidé nad nabízeným zlatem a šperky jen pokrčili rameny. „Co budu dělat se zlatým prstýnkem? Jídlo mi tady za něj nikdo nedá. A já mám hlad,“ řekl prý hrnčíř. Na to se prý král tak rozzlobil, že zavedl taková opatření, která už tak zbídačený lid ještě dorazila. Rozmohly se nemoci a království skoro celé vymřelo. A král nakonec zjistil, že nemá komu vládnout a že pokud bude chtít na oběd pečeného ptáčka, bude si ho muset jít ulovit sám.

„Proč vám to celé vyprávím?“ prohlásil nakonec kněz a vzhlédl od knihy, z níž četl. „Před měsícem se naší vesnicí prohnala velká voda. Byli jsme ale včas varováni, a tak jste měli všichni dost času vyklidit svá obydlí a i s věcmi na nějaký čas odejít za příbuznými a známými z okolních vsí. Ale mysleli jste přitom vůbec na někoho jiného než na sebe? Vzpomněli jste si na vdovu po dráteníkovi dříve, než jsme našli její tělo? A kdo z vás si vzpomněl na starého učitele a jeho ženu, kteří žijí nejblíže u řeky? Zašli jste se za nimi zeptat, jestli nepotřebují pomoc? Asi ne, protože já s nimi byl celou dobu a nikoho z vás jsem neviděl. Ani já už ale nejsem nejmladší, takže jsme na mou faru nestihli odnést všechny jejich věci. Byli jsme rádi, že jsme odtamtud včas odešli a že nás nestrhl proud. A viděli jste, jak dopadl jejich dům? Vždyť je úplně zničený, bude se muset zbourat. Přitom jsem mnohé z vás slyšel poté, co voda opadla, říkat, že to zas tak hrozné nebylo. Ještě pořád tedy máte radost z toho svého, co jste zachránili? Tak si na to vzpomeňte, až budeme někdy příště znovu v ohrožení.“

Poslední slova pronesl farář velmi vážně, ale Tadeáš si přesto všiml, že v jeho očích je velká dobrota.

Když farář odešel, začli se lidé zvedat a zaraženě se trousili ven. Mistr také nelenil a následoval je. Šel několik kroků za manželskou dvojicí, která potichu rozmlouvala.

„Měli bychom jim jít pomoct, alespoň s opravami, co říkáš?“ řekla žena.

„Určitě. A víš co? Máme doma jednu peřinu navíc, tu po bábě. Šetřili jsme si ji, ale co kdybychom jim ji dali? Voda jim tu jejich určitě vzala nebo aspoň zničila peří,“ odpověděl na to muž. Pak se oba na sebe usmáli, jako že se dohodli, a vydali se pryč.

Mistr mrkl na Tadeáše a ten se dovtípil. Takhle tedy účinkuje správné kázání. Žádná okázalá gesta, ale konkrétní poukázání na to, co lidé udělali zrovna špatně. Jak je vidět, někteří si to hned vzali k srdci.

Jako poslední vyšel z kostela farář. Zamkl za sebou dveře a letmo se podíval na čtveřici hostů. Už už chtěl odejít, když ho mistr oslovil.

„Máte velké nadání. Je až škoda, že vás tady poslouchá jen deset lidí,“ řekl mu.

„O počet nejde. Jsem tu doma a toto jsou lidé, na kterých mi záleží. Budu tady promlouvat, dokud bude chodit alespoň jeden z nich,“ odpověděl muž.

„Mohl bych vám věnovat něco na opravu kostela?“ zeptal se mistr a sáhl za opasek. K farářově překvapení vytáhl celý měšec a ten mu podal.

„Ale…“ koktal zaraženě, „kdo jste?“

„Na tom přece nezáleží. A nezdráhejte se dar přijmout. Vím, že ho použijete svědomitě.“

Po těchto slovech se mistr vyhoupl na koně a zavelel k další cestě. Protože už byl večer, dojeli jen nedaleko k menšímu hostinci. Tam zabušili na dveře a poprosili o nocleh. Hostinská jim ráda vyhověla. Svého muže poslala zatopit do pokojů pro hosty a sama šla vařit večeři.

Když si všichni čtyři cestovatelé odložili věci na pokojích a sešli zpátky dolů do krčmy, aby počkali na jídlo, vstoupila do výčepu postava zahalená ve zvláštním plášti a kápi. Do obličeje jí nebylo vůbec vidět. Tadeáš se na ni užasle zadíval a ještě více se divil, když mistr vstal, dotyčnou osobu pozdravil a vyzval ji, aby s ním šla nahoru do pokoje.

Rytíř se tázavě podíval na Ješka, ale ten podle všeho také nic netušil. Představený Jeroným si pro sebe cosi zamumlal a kroutil u toho hlavou.

Po půl hodině se dvojice vrátila. Zahalená postava opět beze slova prošla kolem a zmizela venku. Mistr usedl ke stolu, jako kdyby se právě stala ta nejběžnější věc na světě, a radostně se usmál, když mu hostinská přinesla talíř.

Když dojedli, řekl mistr Jeronýmovi: „Prosím tě, mohl bys za nás zaplatit jídlo i nocleh? Nechal jsem si váček nahoře v pokoji. Pak ti to vrátím.“

Tadeáš sedící vedle něj okamžitě sáhl po svém měšci, ale mistr mu v tom nenápadným pohybem ruky zabránil. Jeroným se tedy hostinské zeptal, kolik jsou dlužni, a když se dozvěděl částku, začal nenápadně smlouvat. Polévka prý byla trochu přesolená, pokoje jsou malé a ustájení koní přece nemůže tolik stát. Zaražená hostinská něco namítala, ale pak to vzdala a spokojila se s tím málem, co jí byl Jeroným ochoten zaplatit. Čtveřici mužů však věnovala nelibý pohled prozrazující, co si o nich myslí.

Jakmile se Tadeáš ocitl nahoře v pokoji s mistrem sám, zeptal se: „Proč jsi nezasáhl? Vždyť nám Jeroným udělal jenom ostudu! Hostinec je výborný. Chudý, ale dobrý. Měli bychom jim zaplatit, co si žádají!“

Mistr se usmál a řekl: „Tadeáši, věř mi, že mě netěšilo jen tak přihlížet. Pro hostinskou jsme teď další z těch bohatých pánů, kteří mají vše, ale nechtějí nic dát. Bylo to však důležité pro Jeronýma. Musel jsem ho nechat to udělat. A teď, pokud chceš, můžeš se vrátit dolů a hostinské dorovnat všechno, co ji dlužíme. Nebo jí ještě něco přidat.“

Už uvolněnější Tadeáš přikývl a otočil se.

„Ne ze svého, z mého,“ ozvalo se mu za zády a na stolku přistál měšec.

A tak rytíř sešel dolů. Hostinská ho nejprve odbyla, že si ničeho nežádá, ale když na ni naléhal a nakonec jí i trochu vysvětlil, proč nechali platit Jeronýma, usmířili se.

„Dobrá. Musím uznat, že jsem se ve vás spletla. Ne všichni čtyři jste mizerní prašivci,“ řekla na dobrou noc a odešla.

Druhý den ráno vyjeli zpátky. Jeli pomalu, trochu jinou cestou než sem. Krásný červnový den přímo vybízel k vyjížďce a mistr se rozhlížel po okolí. Ten pohled už Tadeáš znal. Jeho představený se radoval z krásných věcí a byl nerad, když na něj někdo mluvil. Jeronýmovi však už asi byla dlouhá chvíle, a tak se snažil vést hovor. A nevadilo mu, že je jen tak odbýván.

Ještě před hranicemi pozemků Černého kláštera potkali na poli skupinku lidí. Mistr zastavil u jednoho mladíka, který právě pil z hliněného džbánu, a zamával svou čutorou.

„Chtěl bych si doplnit vodu, ty určitě budeš vědět, kde je tady studánka,“ řekl.

„To vím, je támhle nahoře. Ale klidně vám naliju ode mě, já si tam zaběhnu,“ nabídl mu hoch živým hlasem.

„To bys byl hodný.“

Když mladík podával čutoru zpět, chtěl mu mistr dát minci.

„To si nechte, přece mi nebudete platit!“ řekl zvesela a pružným krokem odešel i se džbánem směrem ke studánce. Mistr ještě obdařil jeho záda širokým úsměvem a pak znovu pobídl koně.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.