Za branami (5 – 6. část)

Další putování se proměnilo v útrapy. Pršelo takřka neustále a ačkoliv Tadeáš s Janem loni vybrali cesty v dobrém stavu, s takovými přívaly vody bylo všude samé bláto. Koně se bořili a vozy čas od času zapadly tak, že je bylo nutné namáhavě vyprošťovat.

Stany, které na každou noc bratři rozestavovali, nestíhaly uschnout a byly celé od bahna. A jelikož cesta trvala o několik dní déle, než předpokládali, museli se ještě zastavit v jednom městě na trhu a doplnit zásoby. Ty z Červeného kláštera nevystačily.

Déšť nenápadně ustal až jedno dopoledne. To už vyjeli z temných lesů a ocitli se v rybářské krajině. Tadeáš si okamžitě vzpomněl na muže, u něhož minule nocovali. Zdalipak se drží při zdraví? A daří se mu už s panstvem lépe?

Když projížděli po cestě mezi staveními, z nichž jedno patřilo rybáři, pozorně se rozhlížel, zda ho někde nezahlédne. Chtěl mu aspoň zamávat, zastavit nemohl. Přesto ho to, co zahlédl, zastavit přinutilo.

Tam, kde kdysi stávala chatrč starého rybáře, byla nyní jen hromada sesunutého dřeva a sem tam nějakého kamene. Tadeáš pomalu přijel k troskám a nevěřícně na ně zíral.

Co se stalo s rybářem?“ zeptal se, když si všiml, že se kolem něj seskupil hlouček lidí. Ostatní rytíři už byli dávno pryč.

Spadl do vody a utopil se,“ odpověděla nahrbená žena s nakřáplým hlasem.

Spíš byl spadnut,“ utrousil kdosi, ale ostatní se na něho rychle otočili a gesty ho napomínali. Někteří se rozhlíželi, jestli opovážlivcova slova mohl zaslechnout někdo, kdo neměl.

Kdy se to stalo?“ vydechl Tadeáš.

Noo,“ začala táhle žena. „Už loni, končil zrovna podzim. Nikdy nebyl s těmi z hradu zadobře,“ chvatně ukázala směrem, kde se za městskými hradbami tyčilo sídlo pánů.

Já to viděl,“ ozval se znovu mladík mající na sobě jen šedý, záplatovaný pytel převázaný kusem provazu. Chyběly mu přední zuby a oči mu šilhaly každé jiným směrem. „Přišel k němu někdo z panstva. Na hrázi ho chytl takhle pod krkem a držel ho nad vodou. Cosi mu řekl do ucha a pak ho strčil. A žbluňk.“

Urozený pán ho znal, že se tak po rybáři ptá?“ zeptala se zvědavě žena.

Nejsem urozený pán,“ procedil Tadeáš mezi zuby a pobídl koně. Čas se pro něho úplně zastavil. Ani se nezeptal, kdy přesně na konci podzimu se to stalo. Měl totiž hrozné tušení. Tušení, že ať přijde kamkoliv, přihodí se jeho blízkým něco strašného.

Jako ve snách popohnal Hroma. Ostatní však dohnal mnohem rychleji, než předpokládal. Celý průvod totiž několik zatáček za městem zastavil na rozcestí, protože nevěděl, kudy dál. Kdyby byl Tadeáš jen trochu více při smyslech, viděl by, že se na něj všichni překvapeně ohlédli. Nebylo zvykem, aby se někdo z doprovodu svévolně odpojoval a ostatní na něho museli čekat. Mistr už dokonce stihl vystoupit z kočáru.

Co tě zdrželo?“ zeptal se s výtkou v hlase. Ale hněv ho velmi rychle přešel, když mu Tadeáš povyprávěl, co právě zjistil. I všichni ostatní ztichli a poslouchali. Když rytíř domluvil, bylo úplné ticho. Jen ptáci na okolních stromech prozpěvovali radostnou píseň, jich se to netýkalo.

Pak se průvod rozjel dále. Postupně se znovu rozpršelo, takže když mistr s Ješkem a Tadeášem shrbení projížděli branou Okrového kláštera, hned seskočili z koní a nechali bratry, aby zvířata odvedli. Temné nádvoří osvětlovaly louče, z nichž některé v tom větru a dešti zhasly.

Pojďte dovnitř!“ volal na ně představený Řehoř a nadzdvihával si u toho kápi, aby na hosty viděl.

Ten večer už byl čas pouze na pořádnou teplou koupel. Tadeášovi udělala po tom několikadenním strádání dobře. Sotva se ráno vzbudil, vyřídil mu jeden z místních bratrů, že se má připravit na cestu po okolí.

Řehoř totiž mistrovi nabídl, že mu ukáže pozemky kláštera. Nebe bylo ten den najednou, jakoby zázrakem, úplně bez mráčku, a tak se čtveřici mužů jelo příjemně. O hovor se starali především mistr s představeným, Tadeáš i Ješek se jen rozhlíželi a poslouchali.

Tak procestovali některé z osad a také místní lesy. Ty byly tak hluboké a neprostupné, že jejich hradba na polední straně vzbuzovala úctu.

Tady zrovna těžíme dřevo,“ ukazoval živě Řehoř. „Plavíme ho pak po říčce dolů, ale teď po zimě je velmi prudká. Za měsíc, až všechen sníh v horách roztaje, se však ustálí a do té doby už budeme mít připravenu spoustu klád.“

Jeden muž ze skupinky pracujících, v níž byli také dva řádoví bratři, se ohlédl a představený mu přátelsky pokynul.

Dole dřevo zpracováváme dál,“ pokračoval Řehoř.

A co je tamto?“ zeptal se zničehonic Ješek. Když se na něj všichni ohlédli, ukázalo se, že se dívá kamsi do dáli na nějaký svah, ve kterém stála jednoduchá kamenná tvrz.

To je starý hrádek. Koupili jsme tuto část lesů poměrně nedávno. Panstvo dlouho nechávalo své sídlo chátrat. Jezdili sem neradi, prý je tu smutno. Tak je to teď naše. Bratři na hrádek čas od času něco přivezou, máme tam takové nouzové zásoby. Kdyby se něco přihodilo, mohli bychom se tam uchýlit.“

Jestli vás někdo přepadne, tak bude obléhat klášter. Jak se chcete dostat tam nahoru?“ ptal se nevěřícně Ješek.

Ale to ne. Klášter je dobře opevněn, několik dní bychom se ubránili. A do té doby byste nás přece přijeli zachránit,“ zasmál se Řehoř. „To spíše pro případ, že by se blížilo nějaké větší vojsko a my o něm věděli včas. Jenže to se asi nestane. Co by tady taky dělalo, že? Hory musí stejně objet, pokud chtějí někam táhnout. A jediné, co tu pořádně roste, jsou stromy a těch se nikdo nenají. Kdyby tady chtěli plenit pole a zásoby, asi by jen stěží uživili regiment. Kdosi ze starých mi vyprávěl o poslední válce. Za celých pět let tu viděli armádu jen jednou. Nějaký rozprášený pěší oddíl sem zabloudil a domáhal se proviantu. Hrozili, pravda, ale nikdo se jich nebál. Byli v tak ubohém stavu, že sotva udrželi zbraně. Naši jim prý něco dali, jen tak, aby neumřeli hlady.“

Takto putovali po lesích celý den. Představený jim všude něco ukazoval. Vesnic tu však moc nebylo. Do nehostinné krajiny se nikomu příliš nechtělo a kdo tu žil, ten byl spíše samotář.

Tadeáš se rozhlížel, zda mu některá z osad nepřipomene tu, kterou znal z Janova vyprávění jako jeho rodnou.

Jak se má Jan?“ zeptal se Řehoř najednou mistra, jako by se to jméno vznášelo ve vzduchu. „Chybí mi tady, kluk jedna veselá. Trochu zbrklý, ale v srdci dobrák. Jak dlouho už je vlastně u vás?“

Třináct let,“ odpověděl mistr. A protože moc dobře vycítil tu shovívavou otcovskou lásku, kterou očividně Řehoř k Janovi choval, dodal ještě: „Po dobu mé nepřítomnosti spravuje Bílý klášter.“

Na to představený jen povytáhl obočí. Pak si pro sebe zamumlal něco, co znělo jako: „Neuvěřitelné, takový hoch a už tak dospěl.“

Třináct let, připomněl si Tadeáš. Dodnes si vzpomínal, jak se Jan tehdy objevil v jejich bráně. Mladý, trochu nesmělý rytíř, s očima obdivujícíma všechno v Bílém klášteře. Okamžitě se spřátelili. I Tadeáš se tehdy s úlohou rytíře teprve sžíval. Ale jak byli přesto mladí! Teď už mu bylo čtyřicet let a Jan měl přibližně o dva roky méně.

S hlavou plnou vzpomínek se k večeru vrátil do Okrového kláštera.

Co si o dnešním výletu myslíš?“ zeptal se ho mistr, když osaměli v místnosti.

Že tu bratr Řehoř velmi dobře hospodaří. Má to tady opravdu rád – to nadšení, s jakým nám všechno ukazoval! Když jsem ho viděl u nás poprvé, připadal mi takový nerozhodný, ale tady je ve svém živlu,“ řekl Tadeáš. Jedním dechem ale ještě doplnil: „Ty ale asi řekneš, že se moc stará o hospodaření a málo o řád, že?“

Mistr se však zasmál. „Řád přece neznamená, že se zavřeme ve svých klášterech a budeme se přehrabovat v knihách. Naopak, velmi se mi líbí, jak tady bratr Řehoř působí. Bylo krásné dívat se na krajinu spravovanou citlivýma rukama. Ale uvidíme, jestli nám radost vydrží i po další dny.“

Jak tuto poznámku mistr myslel, to Tadeáš pochopil až následující ráno, když se všichni usadili v prostorné pracovně představeného. Řehoř najednou působil velmi rozpačitým dojmem a za svým těžkým stolem se doslova ztrácel. Mistr si s ním začal přátelsky povídat, ale Řehoř odpovídal jen krátce. Čas od času se ohlédl doprava na svého pobočníka, jako by v něm hledal podporu.

Tadeáš se zadíval na tohoto muže. Mohl být o něco mladší než on sám, měl úzkou hlavu s vysokým čelem, hákovitý nos a vystouplý horní ret. Plavé vlasy už ho rychle opouštěly a celkovému vzhledu nepřidala ani nezdravá pleť.

Bratr svýma supíma očima upřeně zíral na mistra. Pozorně vpíjel každé jeho slovo a když mistr poukázal na cokoliv, co se mu zde v Okrovém klášteře nezdálo, okamžitě ze sebe začal chrlit rázné obhajoby, že to přesně tak musí být.

Mistr ho odbýval jen několika slovy, někdy si vystačil pouze s pohledem. A pak se dál věnoval představenému. Ten však působil čím dál tím nervóznějším dojmem a na jednu mistrovu otázku dokonce odpověděl: „Možná by ti lépe odpověděl tady bratr Antonín, ten tomu rozumí lépe.“

Chci odpověď od tebe,“ trval na svém mistr.

Ale nedočkal se. Řehoř ze sebe začal soukat několik vět, které postupně ztrácely smysl. Tadeáš ho přestal poslouchat. Místo toho se zadíval na druhého rytíře, který seděl představenému po levici. Byl vysoký, ramenatý, ale seděl shrbeně a vůbec působil dojmem přerostlého dítěte, které zde sedí jenom proto, že mu to kdosi nakázal. Za celou tu dobu se skoro nepohnul a Tadeáše zajímalo, co se mu asi honí hlavou. Bratr se nepřítomně díval před sebe nebo na některý z předmětů na Řehořově stole a jen sem tam se rozhlédl po místnosti a prohlédl si její stěny, jako by je viděl poprvé v životě.

Tadeáš zbystřil, až když muži vedle něj začali zvyšovat hlasy. Antonín se ohrazoval proti nějakým slovům mistra a ten už začínal mít dotíravého rytíře dost. Řehoř se snažil atmosféru zklidnit, ale jeho pokusy o změnu tématu rozhovoru nebral nikdo vážně.

Tak strávili dopoledne. Po obědě, který mistr s Ješkem a Tadeášem snědli sami v koutku jídelny, si viditelně unavený mistr šel lehnout. Probral se až k večeru a nechal si od Tadeáše donést jídlo do komnaty pro hosty. Ta měla dvě místnosti – v té zadní byly u protějších stěn dvě dubové postele, na kterých spali mistr s Ješkem, a stůl, u kterého sedávali všichni i s Tadeášem.

Tak jaký pocit máš z představeného dnes?“ zeptal se mistr.

Tadeáš povzdychl. „Vůbec jsem ho nepoznával. Včera byl přitom tak živý a plný elánu a dneska jsem si nebyl chvíli jistý, jestli je tady představený on nebo Antonín.“

Jak to myslíš?“

Rytíř se opět zamyslel a pak pokračoval: „Asi to bude tím, že bratr Antonín představeného vůbec nerespektoval. Skákal mu do řeči a jednou ho málem i okřikl. Možná by to i udělal, kdybychom tam nebyli my. Vlastně jsem měl dojem, že se na představeného občas tak trochu zlobí. Nebo spíše jako by se za něho styděl. A Řehoř… ten mi připadal, že se tomu tak nějak podřizuje.“

Čím myslíš, že to je?“

To nevím. Je to takové zvláštní. Představený Řehoř je ve svém živlu, když může budovat něco pěkného a starat se o hmotné věci. Zdálo se mi ale, že to duchovní tady má na povel Antonín. A přitom by to mělo být naopak,“ odpověděl Tadeáš.

Takže myslíš, že kdybychom oba bratry prohodili a Antonín byl představený a Řehoř jeho blízký pobočník, tak by to bylo lepší?“ ptal se dál mistr.

To ne,“ vyhrkl hned rytíř, aniž sám věděl proč. Jelikož ale mistr čekal, tak ze sebe ještě vypravil: „Řehoř má dobré srdce, myslí to všechno dobře. Antonín, ten…“

„… ten dobré srdce nemá,“ dokončil mistr, když viděl, že se Tadeáš zdráhá. „Otázka je, co s  tím?“

Tadeáš pokrčil rameny a nic neříkal. A protože se Ješek už začal ukládat ke spánku a ani mistr se neměl k dalšímu rozhovoru, odebral se do vedlejší místnosti ke svému lůžku.

Zítra si s Antonínem promluvíme,“ řekl ještě mistr a pak už si popřáli dobrou noc.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.

Martin Kunetka, Za branami