Za branami (5 – 3. část)

Zastavili na mýtině nedaleko Oranžového kláštera. Bylo slunné dopoledne a země voněla probouzejícím se jarem. Představený vystoupil z kočáru a kývl na jednoho z bratrů, který mu přivedl koně.

Tady bude váš tábor,“ prohlásil mistr.

My nebudeme bydlet v Oranžovém klášteře?“ ozval se kdosi.

Ne,“ usmál se představený. „Nebudeme kláštery zatěžovat dalšími čtyřiceti nocležníky. Dovnitř se vydáme vždy jen já, Ješek a Tadeáš. Zbylí z vás budou tábořit poblíž kláštera. O doplnění zásob a všeho potřebného se bratři postarají, ale čtyřicet cel jim zabírat nebudeme.“

Jakmile toto dořekl, vyšvihl se, na svůj věk poměrně hbitě, do sedla. Pak se ještě rozhlédl po ostatních a dodal: „Tábor bude mít na starosti Deren. Věřím, že si poradí. Pokud by byly nějaké potíže, smí za mnou přijít. Jinak vás prosím, abyste kláštery nenavštěvovali.“

Deren při vyslovení svého jména nejprve překvapeně vzhlédl, ale trvalo to jen kratičký okamžik. Pak se na jeho tváři usadil obvyklý výraz a sotva představený domluvil, začal dávat ostatním rytířům pokyny k zařízení tábora. Na cestě sem nocovali jen v provizorních podmínkách, ale pro delší pobyt bylo potřeba zajistit více věcí.

V sedle zůstali pouze mistr, Ješek a Tadeáš. Povšimli si, s jakou jistotou si Deren vzal všechny na starosti, a chvilku ho se zájmem pozorovali. Tadeáš se pak rozhlédl i po ostatních bratrech. Na některých bylo vidět překvapení, že mistr nevolil nikoho z Bílého kláštera, ale Derenovy příkazy poslechli všichni.

Neměli bychom tě přeci jen doprovodit až k bráně?“ zvolal zničehonic Vendelín, když už trojice mužů obracela koně.

Dobrá,“ souhlasil mistr. „Tentokrát pojedou bratři z Bílého kláštera a ti ze Žlutého začnou s přípravami tábora. Příště to bude naopak.“

Do Oranžového kláštera to nebylo daleko. Tadeáš se nedivil, že mistr chce poslední část absolvovat v sedle – bylo pěkné dorazit mezi ostatní takto.

Sotva se brána otevřela, přišel jim vstříc představený Tomáš. Plnovous i vlasy měl čerstvě přistřiženy, to bylo to první, čeho si Tadeáš všiml. Mistra uvítal s náležitou úctou, Ješkovi pak pokynul hlavou. Na Tadeáše se ani nepodíval.

Krátce nato, když se převlékli z cestovních plášťů, usadili se všichni tři v pracovně představeného.

Nedávno mě navštívil správce Jiří z Doudlev,“ začal bez okolků mistr a Tadeáš okamžitě ztuhl. Ani ne tak pro větu samu, ale pro to, jakým tónem byla pronesena. Hned mu bylo jasné, že rozhovor se zřejmě neponese v tak přátelském duchu jako s Jakubem ze Žlutého kláštera.

Také Tomáš znejistěl. Rozpačitě zatěkal pohledem a pak se znovu podíval na představeného. Vyčkával.

Velice málo ses věnoval své vesnici, jen co je pravda,“ pokračoval mistr. „Řekl bych, že to hraničí až s trestuhodnou nedbalostí.“

Správce byl u tebe žalovat?“ ozval se Tomáš s mírnou nevolí.

Žalovat nebyl. Sám jsem si ho pozval, protože mě zajímal osud Doudlev. Částečně jsem o něm věděl už od Tadeáše, ale potřeboval jsem informace z první ruky.“

Při vyslovení rytířova jména se Tomáš nelibě podíval směrem, kde Tadeáš seděl, ale hned se znovu ovládl a zadíval se zpátky před sebe na stůl.

Ale nedivil bych se, kdyby přišel žalovat. Nečekal bych, že některý z představených může takto přehlížet problémy!“ pokračoval mistr.

Co ti navykládal?“ pohodil hlavou Tomáš.

Navykládal, říkáš? Chceš rovnou obvinit Jiřího ze lži? Važ slova!“ zvýšil mistr hlas. Tadeáš po jeho pravici ani nedutal a také sledoval předměty na Tomášově stole. Cítil se provinile i za káraného představeného.

Ješek se oproti tomu s pevným výrazem ve tváři střídavě díval z okna a střídavě na Tomáše.

Nebo snad není pravda, že se Doudlevy staly několikrát terčem přepadení?“ pokračoval mistr. „A jak jsi jim pomohl? Vyslal jsi rytíře, aby tvou vesnici chránili? Pomohl jsi jim napravit spáchané škody? Ne! Ponechal jsi je svému osudu a doufal jsi, že si poradí sami. Jak to podle tebe měli dokázat? A připadá ti v pořádku, chtít po Doudlevách povinné odvody, když jim na oplátku nic nedáváš? Vždyť jednou z tvých povinností je chránit své poddané!“

Tomáš se stále díval někam bokem. Kdyby to bylo vůbec jen trochu možné, Tadeáš by uvažoval, zda mistrova slova nepřeslechl. Vždyť nemůže jen tak mlčet.

A to správci bezvýhradně věříš, aniž by ses napřed zeptal mě, jak se to všechno událo z mého pohledu?“ řekl nakonec Tomáš a Tadeáš si pomyslel, že představený měl přeci jen být raději zticha.

Mistrova reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Rysy ve tváři mu zcela ztvrdly, když se rozkřikl: „A máš snad něco, čím bys to mohl vyvrátit?! Neboj se, o tvém postoji jsem si udělal dobrou představu už podle toho, jak ses zachoval tady k Tadeášovi, když tu naposledy byl.“

Jestli se Tadeáš doteď snažil být nenápadný, nyní by se nejraději někam propadl. Věděl, že neprovedl nic špatného, ale přesto se styděl. A moc dobře zachytil Tomášův pohled, kterým ho bezděky obdařil. Jako kdyby za všechny jeho nepříjemnosti mohl on.

Ještě než tě zase něco napadne,“ pokračoval mistr, „tak ani Tadeáš si na tebe ani slůvkem nestěžoval. Všechno jsem z něho musel páčit a s hrůzou jsem zjistil, co všechno tu musel vytrpět.“

Vytrpět?“ neudržel se Tomáš.

Ano, vytrpět! Vždyť jsi s ním zacházel jako s někým, kdo tě svou vlezlostí obtěžuje. Místo, abys mu pomohl!“

Vždyť jsem mu poskytl všechno, co si žádal!“

To sice ano, ale jak! Neochotně a nevrle, že už neměl odvahu tě žádat o něco dalšího. Nevěděl, co jsem ti v listu napsal, a tak ani nevěděl, že tady může dočasně poroučet, jak uzná za vhodné. Netušil jsem totiž, že by ses mohl zachovat takto, proto mi přišlo zbytečné, abych mu dal nejprve pověřovací listinu přečíst. Jenže tys mu místo pomoci ještě kladl do cesty překážky. Přitom to byli bratři z Bílého kláštera, kteří tu za několik dní vykonali více práce než všichni tví rytíři dohromady!“

Chceš mi říct, že na potření těch lumpů mají zásluhu jen tvoji bratři? Že ti moji tam v rokli vlastně ani nebyli? Že pět z nich nepadlo?“ vzpouzel se Tomáš.

Ano, konečný souboj, tam byli všichni. Ale cos udělal do té doby? Pátral jsi po hordě, která tak zneuctila naše jméno? Ne. Když bylo potřeba rychle jednat, dal jsi přednost pohodlnému hlídkování namísto toho, abyste se pustili po stopě. Doufal jsi, že potíže zmizí samy tak rychle, jako se objevily.“

Skoro všichni rytíři byli tehdy venku a jezdili po okolí.“

Ano a na noc se znovu vraceli domů, aby náhodou někde nenastydli. Stejné jako u Doudlev, polovičaté řešení, které stojí co nejméně úsilí. Víš vůbec, co udělala Tadeášova skupina? Jak na vlastní pěst v pár mužích vypátrala vrahy? Jak stihla pomoct vdově po zavražděném, na kterou by sis ty ani nevzpomněl?“

A víš vůbec, co všechno jsme tady museli v tu dobu řešit? Že mě tak odsuzuješ?“ stoupal Tomášovi hlas.

Co jste mohli řešit tak důležitého?! Řekni! Co důležitějšího než to, že někdo naším jménem spáchal odpornou vraždu?“

Všichni vědí, že se za nás někdo jen vydával,“ odporoval představený podrážděně.

Všichni? Opravdu všichni?“ otázal se mistr a jeho hlas rázem zněl zcela klidně. „Skutečně si myslíš, že když se půjdeme zeptat do jakékoliv vesnice, tak všichni budou vědět, jak to tehdy bylo? Že se v nikom nenajde stín pochybnosti?“

A co jsem podle tebe měl dělat? Nemůžu přece za to, co se stalo.“

I když za něco nemůžeš, tak přece záleží na tom, jak se k tomu postavíš. To ti opravdu nepřišlo na mysl, že by ses měl jet přesvědčit, co se v Trutnavé doopravdy stalo a jestli je o vdovu a její děti postaráno? A vážně ti připadlo, že je adekvátním řešením vyslat hlídky a nařídit jim, aby byly co nejvíce vidět? Nevidíš v tom tu povrchnost?

Vždyť ty máš lidem ukazovat hodnoty, podle kterých mají žít! To přece nespočívá jen v tom, co si mohou poslechnout v našich kaplích. Skutky za tebe mají mluvit! Jenže tvůj postoj ti neslouží zrovna ke cti. Vždyť jsi lidem ukázal jen to, že podle tebe stačí, aby to navenek vypadalo, jako že problémy řešíš, a že vůbec není důležité, jak je to doopravdy!“

V místnosti na chvíli zavládlo ticho. Jen zvenku sem z nedaleké kovárny doléhal zvuk kladiva bušícího do kovadliny. Pak pod okny zaklapala kopyta nějakého koně.

Představený Tomáš nic neříkal. Občas se zahleděl z okna, jako by tam chtěl najít nějakou myšlenku, a pak se zase otočil na mistra. Vypadalo to, že čeká, jestli bude proslov pokračovat.

Mistr se však zvedl a odešel, následován Ješkem i Tadeášem.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.

Martin Kunetka, Za branami