Probudil se v nějaké světlem zalité místnosti. Zprvu vnímal jen hřejivé sluneční paprsky dopadající na protější stěnu a především blažený klid. Místnost byla naplněna nepopsatelným mírem, který působil jako balzám na rytířovu duši. Všechna nenávist, všechna zloba byla ta tam. Jako by se najednou probral z nějakého hrozného snu a všechno byla jen minulost.

Po chvíli si uvědomil, že leží na měkké posteli. Chtěl se posadit, ale bylo to nad jeho síly, a tak se jen vzepřel na loktech a rozhlédl se kolem sebe. Pokoj to nebyl velký. Stála tu jen jeho postel a stolek, na kterém byly položeny dva džbány. Místnost končila malými dveřmi z tmavého dřeva. Proti nim zelo ve zdi zamřížované okno, jímž bylo vidět na oblohu. Ta zářila jasnou modří, venku zřejmě byl nádherný letní den.

Žízeň. Najednou si Tadeáš uvědomil, že nepil mnoho hodin, možná i několik dní. Ač sláb, podařilo se mu dostat ke stolku a popraskanými rty do sebe vpravit několik doušků životadárné tekutiny. V druhém džbánu bylo víno. Tadeáš věděl, že po něm bude mít ještě větší žízeň, ale potřeboval něco na utlumení bolestí, a tak se napil i červeného moku. Džbán však málem neudržel a třískl s ním o stolek. Naštěstí se nerozbil, ale zvuk dolehl až k někomu, kdo držel stráž, protože se krátce nato otevřely dveře. Do místnosti jimi nahlédl nějaký zbrojnoš. Prohlédl si Tadeáše, spíše jen pro sebe kývl hlavou a znovu za sebou zavřel.

Rytíř ulehl zpět do postele. Když už se o něj opět pokoušel spánek, otevřely se dveře ještě jednou. Tentokrát za zbrojnošem vstoupil vyšší muž oděný do přepychových šatů. Měl upravené vlasy i knír a celkově působil dojmem někoho urozeného.

Pokynul strážci a ten poslušně zmizel. Pak pružným krokem přešel až k Tadeášovi a prohlédl si ho. Promluvil, až když poodstoupil a opřel se o stolek.

„Vidím, že s tebou nebylo zacházeno šetrně,“ řekl, ale v jeho hlase nebylo ani památky po nějaké lítosti. „No nevadí, poslal jsem pro svého ranhojiče, ten tě z toho dostane.“

Tadeáš na něho hleděl s nedůvěrou. Nemohl pochopit tak náhlý obrat a krom toho na něj muž neudělal dobrý dojem. Jen zadoufal, že si ho nehodlají vyléčit, aby toho ve sklepení více vydržel.

„Mé jméno ti asi nic neřekne, ale přesto se představím. Jsem hrabě Zavadský a pokud budeš rozumný, nic se ti nestane.“

Zavadský! To jméno přece už slyšel. Vždyť o něm to Jiří z Doudlev mluvil jako o krutovládci na svém území. V Tadeášovi začala pohasínat nově nabytá naděje. Ale neřekl snad Zavadský, že se mu nic nestane? Určitě tu však bude nějaký háček.

Vtom do místnosti vstoupil někdo další. V ošuntělém hnědém plášti s kapucí a v ruce s koženou brašnou přistoupil nově příchozí k rytíři a… Tadeáš poznal další známou tvář! Jen krátký okamžik mu trvalo, než si ji zařadil k muži, kterému kdysi pomáhal s rozbitým vozem. Ano, on mu přece tehdy říkal, že je lékařem hraběte Zavadského.

Lékař začal rytíři prohlížet rány. Jestli ho poznal, nedal to na sobě znát. Mručel si pro sebe něco nesrozumitelného a rázně prohmatával Tadeášovo tělo. Ten jen sykal bolestí.

„Tak co, bude žít?“ zeptal se příkře Zavadský.

„Rány jsou rozsáhlé,“ odpověděl mrzutě lékař.

„Je velmi důležité, aby žil!“ připomněl hrabě výhružně.

„Pokud budete lidi, na kterých vám záleží, předhazovat tomu svému pohanovi, tak moc nepochodíte.“

„Ohař je můj věrný služebník. Štěká a kouše jen toho, na koho ukážu.“

„Tak si dejte pozor, aby ten pes nepokousal i svého pána,“ řekl lékař a narovnal se. Pak ukázal na Tadeáše: „Budu sem muset chodit každý den, zpočátku i dvakrát. Čeká mě spousta práce.“

„Když se uzdraví, odměna tě nemine,“ řekl hrabě a pohladil si knír.

„No jistě,“ zamručel lékař.

Zavadský ještě jednou pohlédl na Tadeáše a odešel. Ani když osaměli, nedal na sobě muž nijak znát, že se s rytířem už setkal. Tadeáše napadlo, že ho vlastně možná ani nepoznal. Koneckonců musel teď být ve zbědovaném stavu a neměl na sobě ani roucho či plášť řádu.

Až teď si vlastně uvědomil, že ho převlékli do nějakých jiných šatů. Ačkoliv jeho původní oděv musel být zakrvavený, stejně se Zavadskému nebo tomu jeho Ohařovi musel hodit. Další plášť, díky němuž se budou moci vydávat za někoho z řádu!

„Ležet, pít a jíst. Všeho co nejvíc,“ pronesl lékař, když dokončil obvazování. Stolek se džbány přisunul co nejblíže k posteli a ještě dodal: „Poručím jim, aby donesli nějaké jídlo.“

„Děkuji,“ zašeptal Tadeáš za odcházejícími zády, ale nebyl si jistý, zda byl jeho neposlušný hlas dost zřetelný na to, aby ho muž zaslechl.

Dny ubíhaly. Tadeáš jich většinu prospal. Probouzel se jen příchodem lékaře, který mu dával pít různé odvary a pečlivě převazoval rány na hlavě i na těle. Po celou tu dobu nepromluvil. Vždy přišel zahalen v hnědém plášti a kapuci si sundával, až když se za ním zavřely dveře. Než odešel, opět si ji nasadil.

Stále nedával najevo, zda nemocného poznal. Tadeáš si pomyslel, že se muž stydí za to, že mu kdysi pomohl, kdežto on teď musí držet se svým pánem. Proto sám lékaře neoslovil ani mu událost nijak nepřipomínal. Nechtěl ho vystavit tomu, že by jejich dřívější setkání zapřel a tím jen přitížil svému svědomí.

Po zhruba dvou týdnech se v místnosti znovu ukázal hrabě. Přeptával se na pacientovo zdraví a kladl i jiné otázky, z nichž Tadeáš pochopil, že Zavadský čeká na slova chvály a díku za vykonané dobrodiní. Když se mu však dostávalo jen strohých odpovědí, mračil se čím dál tím více a tím častěji si přejížděl prsty po navoskovaném kníru.

„Nejste zrovna z těch, kteří oplývají vděčností,“ řekl pak pojednou.

„Těžko být vděčen za něco, co mě přivedlo do tohoto stavu,“ odpověděl mu Tadeáš.

„Nebyl jsem to já, kdo dal rozkaz k tvému polapení. Ale proč nevyužít příležitosti, která se mi sama snesla do klína. K čemu bys mi byl mrtvý? Ohař by se možná pobavil, ale co z toho? Podle toho, co jsem vyrozuměl, si tě ten tvůj řád velmi cení. No uvidíme, kolik budou ochotni tví bratři zaplatit za tvůj život.“

Tak tomuhle tedy Tadeáš vděčil za svou záchranu! Když se Zavadský dozvěděl, koho mu jeho pochop přivlekl na hrad, vycítil šanci obohatit se. Na vlastní oči viděl, jak řád prospívá, vždyť s jedním z jeho klášterů sousedil. Tušil, že v nitru pokladnic řádu se skrývá nejedno bohatství.

„Strava ti vyhovuje? Lékař se o tebe dostatečně stará? Nepřeji si přece, aby si ten váš mistr stěžoval, že jsme s tebou zacházeli nedůstojně,“ vrátil se hrabě k ležérnímu tónu.

„Mám vše, čeho si může zajatec přát.“

„Zajatec? To je takové ošklivé slovo. Byl bych rád, kdyby ses zde cítil jako můj host.“

„Host? Smím tedy odejít?“ zeptal se vyzývavě Tadeáš. Když však Zavadský udělal jen nelibý posunek, pokračoval: „Ale máte pravdu, pane hrabě, zajatec není vhodné slovo. Spíše rukojmí. Zajatec bývá zajat v čestné bitvě, kdežto já jsem byl zbaběle přepaden zezadu a ještě mě je využíváno k sebeobohacení.“

Na tato slova hrabě zrudl a přiblížil se až k Tadeášovi. „Dalo mi spoustu práce, vyrvat svému Ohařovi kořist z huby. Kořist, na kterou se tak těšil a o kterou tolik stál. Tak si dej pozor, ať mu tě zase nepředhodím. Věř mi, že by si na tobě dlouho pochutnával a ještě měsíce olizoval kosti od posledního kousku masa!“

S těmito slovy odešel.

Vše se vrátilo do starých kolejí. Tadeáše pravidelně navštěvoval lékař, zamlklý jako vždy. Rytíř cítil, že je den ode dne silnější. Už jen neležel, ale spoustu času trávil u malého okýnka, které představovalo jeho jediné spojení se světem.

Měl z něho dobrý výhled, protože místnost, do které ho zavřeli, se podle všeho nacházela v nějaké věži. Tadeáš z ní viděl na sever. Po pravé straně se tyčily kopce porostlé temným lesem. Po levé straně se zřejmě táhlo údolí, kterým kdysi projížděl z Doudlev do Zlovína. A přímo před sebou viděl také část nádvoří a hradeb. Věž však byla dost vysoká, a tak nepřehlédl moc velkou část hradu.

Jednou zahlédl lékaře. Musel to být on. Vešel malou brankou, na kterou Tadeáš viděl. Okamžitě poznal postavu zahalenou ve známém plášti s kápí a chvíli ji pozoroval. Jak nemluvný byl lékař tady ve věži, takový byl podle všeho také dole. Na nádvoří se s nikým nebratříčkoval a vzhledem k tomu, že měl při chůzi hlavu skloněnu, asi se na nikoho ani nepodíval. Pak rytíři zmizel z dohledu. O něco později se dveře otevřely a lékař vstoupil. Ošetřil ho jako obvykle a znovu odešel.

Tadeáš rychle přiskočil k okénku a vyhlížel hnědý plášť. Po nějaké době ho skutečně zahlédl. Stejnou cestou, jakou přišel, i odešel. Zastavil se jen krátce před brankou, když čekal, než ji stráž odemkne. Pak zmizel.

Kromě lékaře do věže nechodil nikdo. Rytíř tedy trávil čas tím, že bedlivě pozoroval vše, co by se mu mohlo hodit při útěku. Zatím si nedovedl představit, že by k němu měl nějakou příležitost, ale možná se někdy najde.

Našla se dříve, než se nadál.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.