Vzpomínání

Můj duch v mládí se vznášel, chtěl létat,
a také znát a vědět, co Kain a Ábel žili.
Ptala jsem se všech, koho jsem znala. A psala.
Co cítím, koho hledám, plná očekávání a oni to nepochopili.

Nikdo z blízkých mých neuměl, nechtěl žít tak,
jak srdce mé mladé toužilo a žít chtělo.
Ač hledala jsem, tak na špatných místech,
kde pusto, prázdno a zrádné bahno bylo.

Slunce jas, příroda, stromy a potůčku šepot jasný
mne volal, vábil, stále znova a znova. Ať hledám!
Nevzdávat, neprohrávat život mladý a tak krásný.
Ten přece do nepravých, špinavých a lačných rukou nedám!

Kdo z blízkých tenkrát měl chuť neumělé básně číst?
Pocit zvláštní opředl mě, drápem chytil a nechtěl pustit.
Rok k roku přidal se. Svatba, ale ne pravý Lásky Cit.
Děti, pracovat, nakupovat, vařit, uklízet a jíst.

Komu tento způsob žití, spíš přežívání, dává smysl?
Kdo v něm hledá moudrost, hloubku a vzletné výšiny?
Po dlouhých letech čtu své staré, kostrbaté veršování.
Hlas uvnitř, vlastně stále stejný Cit, slzu do oka vhání.

„Tak co babi? Našla jsi už, co hledala jsi v mládí?“
„Našla! Nezabředla jsem do hořkosti a nehledám, co mi vadí!
Není to jen věkem, ale v ničem kolem špatné nehledám.
Vše, co den přinese, žiji. Je takový, jaký je. ŽIVOT svůj ráda mám.“