V jednom tichém a klidném údolí ležel malý, nenápadný statek. Zvířátka, která na něm žila, byla hodná, vůbec se nehádala a ráda přiložila kopýtko či pařátek ke společné práci.

Bylo by to vlastně takové normální hospodářství, kdyby se na kopci nad ním netyčil velmi starobylý hrad. Nyní už dlouhou dobu zel prázdnotou, ale podle vyprávění, které si zvířátka předávala z generace na generaci, zde kdysi panoval krásný jednorožec. Jemu patřil statek i celá země okolo.

Jednou ho ale tehdejší zvířátka přestala poslouchat, a tak musel odejít. Království od té doby chátralo a až na pár hospodářství se téměř rozpadlo. Proč tehdy dávno zvířátka jednorožce vyhnala, to už nikdo nevěděl. Dnes už se dochovalo jen vyprávění o tom, jak krásné to bylo za jeho vlády, a také příslib, že přijde den, kdy se jednorožec vrátí. Všichni si vzpomínali na starého krocana, který jim legendu vyprávěl. A nikdy neopomněl dodat: „Ale musí mít svůj hrad připraven!“

Od doby, co krocan už nebyl mezi živými, zvířátka na vyprávění téměř zapomněla. Měla dost starostí se svým statkem a na hrad si skoro nevzpomněla.

Až jednou. To se na nebi objevil majestátní orel. Kroužil nad statkem a postupně klesal dolů. Už zdálky bylo vidět, že něco ohlašuje. Zvířátka si na něj ukazovala a říkala si, co asi nese za novinu.

„Jednorožec přichází,“ zaslechla konečně. A pak, stejně rychle jako se orel objevil, zase i zmizel.

Zvířátka se hodně divila, chvíli se i radovala, ale pak se opět vrátila ke svým starostem. Jen pejsek s kočičkou se vydali nahoru. Narychlo opravili rozpadenou a vrzající bránu a pak spokojeně sešli dolů. „Tak, aspoň jednorožce uvítáme u pěkných dveří,“ řekl pejsek.

Měsíc se nic nedělo. Potom ale údolím najednou projel zvláštní zvuk. Všichni se nejprve polekali. Co to mohlo být? A pak jim to došlo! Takový zvuk může vydat jedině obrovská trouba, která je na vrcholku nejvyšší věže hradu. To ale znamená, že jednorožec skutečně přišel!

Tak, jak byli, všichni utíkali nahoru, aby se přesvědčili na vlastní oči. Mnozí si přitom vzpomněli, že měli hrad uklidit a připravit. Ó jé, to jim asi jednorožec vyhubuje. Nahoře zjistili, že hrad zvenku vypadá ještě zachovale. Sem tam se sice drolila nějaká zeď, ale to nebylo nic, co by nezvládli dát do pořádku. Oddechli si. Jakmile však vstoupili na nádvoří, úleva byla ta tam. Všude totiž leželo plno haraburdí, vysklené zbytky oken a ztrouchnivělé trámy. Tím vším navíc prorůstalo bujné býlí.

Zvířátka si musela namáhavě proklestit cestu až do hlavní síně. Tam se zděsila nanovo – tolik prachu a špíny snad ještě neviděla. Tak hrozné to nebylo ani u čuníka ve vepříně. Uprostřed všeho toho zmatku stál jednorožec a díval se kolem sebe svýma hlubokýma očima.

„Vždyť jste věděli, že přijdu, tak proč jste neuklidili?“ ptal se nechápavě.

Zahanbená zvířátka jen svěsila hlavu a neodpověděla. Legendu znali všichni a teď svorně litovali toho, že hrad přesto nepřipravili.

Když tento zármutek viděl jednorožec, k překvapení všech se usmál a řekl: „Teď už se nedá nic dělat. Tak dejme hrad do pořádku společně.“ Oblékl si kalhoty a bundu, aby si neumazal svou nádhernou bílou srst, a pustil se s ostatními do práce.

Byl to krásný den. Práce všechny bavila a málem by i zapomněli, že ji měli mít dávno hotovou. V poledne se spokojeně rozhlédli po síni a radovali se z toho, jak prokoukla.

„Ale tyhle šlápoty tady ještě ráno nebyly,“ ukázala najednou kravička. A opravdu! V rohu bylo sice krásně zameteno, ale zato tam byla spousta blátivých stop. Všichni se podívali čuníkovi na nohy a ten se s ukvíknutím zastyděl.

Ještě než stihl cokoliv říct, ukázala husička na protější stěnu: „A ty otisky podkov jsou taky čerstvé.“ A koník v tu ránu věděl, že stěnu umýval on a přitom si nevšiml, že má kopyta od bahna.

„Vidíte, tak moc jste chtěli uklízet, že jste zapomněli, že kolem vás nebude čisto, dokud budete vy špinaví. Tak a teď honem na statek a umýt,“ řekl jim jednorožec.

Zvířátka se hnala dolů ještě rychleji, než ráno spěchala nahoru. Sotva doběhli k malému jezírku, všichni do něj naskákali. Kachna, která se na hladině chystala k odpolednímu spánku, jen vyděšeně zakejhala a uletěla.

A tak si koník umýval kopýtka, koza si pečlivě čistila svou dlouhou bradku a čuník se raději ponořil do vody celý. Kočička mezitím seděla na břehu a olizovala se – o svůj bílý kožíšek se vždy pečlivě starala. A nebyla sama, kdo se nešel koupat. Slepička se na vodu zatvářila rozmrzele, řekla: „Tam mě nikdo nedostane,“ a odešla do kurníku.

Odpoledne se všichni kromě slepičky nahrnuli zase zpátky na hrad. Tentokrát v síni nikoho nenašli, a tak se rozhodli, že budou v úklidu pokračovat sami. Jak tak odnášeli spadené trámy a rozbité vázy, vstoupil do síně jednorožec a zhrozil se. Ze zvířátek ještě po koupání v jezírku kapala voda a většina se ani neumyla pořádně, takže podlahu zaneřádili nanovo. Jednorožec se už už chtěl rozkřiknout, ale pak si všiml, s jakou pílí zvířátka uklízí – trámy mizely jeden za druhým. Opět se mu jich zželelo, a tak jim s láskou řekl: „Zvířátka, podívejte se, jaký nepořádek tu zase děláte. Musíte se umýt pečlivě. Vidíš, koníku, kopýtka sis opucoval rychle, abys byl hned zpátky, ale za podkovami ti ještě zůstala špína. A ty, kravičko, sis sice pořádně umyla nohy, ale vždyť ti z ocasu padá sláma.“

„Jé, ale když já si tam nedosáhnu,“ odmlouvala kravička.

Jednorožec jí však odpověděl už trochu přísněji: „Pak budeme dále uklízet bez tebe.“

A tak zvířátka šla znovu k vodě, tentokrát však s trochu menším nadšením. První koupání bylo vlastně veselé, ale teď všichni věděli, že se budou muset více snažit. Houserovi nebyla voda moc po chuti a reptal, kde se dalo.

„Nech toho,“ řekl mu nakonec koník. „Když se neumyješ, nebudeš moct na hrad.“

„Však já mám dost starostí i bez toho,“ odpověděl houser a odkolébal se pryč.

Zvířátka trochu posmutněla, ale pak se s plnou vervou vrhla do koupání a splín byl rázem pryč. Pejsek pomáhal čuníkovi, čuník koze a koza zase pejskovi. Když už byli umytí, jak to jen zvládli, lehli si na stráň a nechali sluníčko, ať je pěkně vysuší. Nahoru se vydali až nazítří.

A tak plynul den za dnem a hrad se pomalu vracel do svého dřívějšího lesku. Kočička dokonce směla začít s úklidem obrazárny. Do té jednorožec nepustil nikoho, kdo by mohl zašpinit obrazy. Ó, jak ostatní kočičce záviděli. A té se líbilo, že může jako jediná tam, kam nikdo jiný nesmí. Dokonce se začala trochu naparovat a všem připomínat, že ona si vždy pečlivě myla kožíšek a ostatní se jí občas i smáli. Jak tak ale začala nosit nos navrch, přestala se dívat na zem. Jednoho dne prošla blátivou louží a ani si toho nevšimla. To bylo křiku, když ji jednorožec hnal z obrazárny poté, co mu tam našlapala!

A zase plynul čas. Jedno krásné letní ráno zvířátka, tak jako každý den, kráčela nahoru na hrad. Jakmile vešla do síně, zůstala úžasem stát. Jednorožec už neměl svůj pracovní oděv, ale stál u trůnu zahalen jen v průsvitném závoji, skrz něhož zářila jeho oslnivá srst. Zvířátka málem zapomněla, jak je nádherně bílý. A jestli se jim až doteď zdála velká síň vycíděná, najednou jim zase připadala neuvěřitelně špinavá.

„Zvířátka,“ řekl jim jednorožec. „Nejhorší nepořádek jste už uklidila. Ale vidíte tu spoustu chlupů na zemi za vámi? Umytá už jste, ale jestli chcete přicházet sem na hrad, musíte si také pořádně vykartáčovat srst.“

„To je pořád něco,“ brumlala kravička, když odcházela z hradu. „Příště si snad budu muset naleštit i rohy. Jdu domů.“

„Ale no tak, kravičko. Vždyť už máme tolik práce za sebou,“ zkusil ji přesvědčit pejsek, ale marně. Kravička za sebou zabouchla dveře od kravína a nechtěla s nikým mluvit. Zbylá zvířátka si však opatřila kartáče a začala se usilovně česat. Když si koník myslel, že už je pořádně vykartáčovaný, přišel za kozou a ta mu řekla: „Ještě jsi zapomněl na hřívu.“

A tak si navzájem pomáhali, až se konečně odhodlali jít zpátky na hrad. V síni tiše čekali a přemýšleli, co budou muset udělat dále. Do toho ticha vstoupil jednorožec a pronikavě se na ani nedutající zvířátka podíval. Pak v úsměvu odhalil své krásné zuby, které byly snad ještě bělejší než jeho srst, usedl na trůn a sundal si závoj. Celou síň naplnila oslnivá záře.

„Zvířátka, teď jste skutečně tak čistá, jak se sluší a patří. Nyní se můžete nastěhovat ke mně na hrad a pomoct mi vybudovat mé království znovu.“

Zvířátka nevěřícně naslouchala. Jakže? Ona že se mohou nastěhovat sem na hrad? To bylo radosti a dojetí! Když se všichni trochu uklidnili, jednorožec každému přidělil úkol.

„Ty, pejsku, budeš hlídat hrad, aby do něj nepřišel nikdo, kdo zde nemá co dělat. Ty, koníku, mě budeš doprovázet na cestách. A ty, čuníku, budeš mít na starosti kuchyni. Však já moc dobře vím, jak rád jíš,“ usmál se jednorožec a čuník chrochtavě přitakal.

Od té doby měl hrad znovu svého pána a království svého vládce. Zvířátka mu pomáhala, co jim síly stačily. A vždycky, když se někde nedopatřením zablátila nebo jinak zaneřádila, hned utíkala k vodě, aby se pořádně umyla. Tak krásný hrad přece už nemohla znovu zašpinit!

– – –

Z knihy „O kouzelné skříňce“. Ilustrace: Hana Kunetková.