Judita a jejích dvanáct komnat (I. – 15. časť)

A teď stojí v kruhové místnosti, s dvanácti oblouky, vchody, přikrytými sametovými závěsy. Odhrnula druhý vlevo ode dveří a vchází do Světla. Tam, ne vidí, ale vyciťuje, že se k ní někdo blíží. Manžel, přišel ji obejmout. Taky tu stojí duchovní pomocník, ten, který ji vedl při léčení. Je to taky on, který ji odvádí k oslepujícímu Světlu. Když pomyslí na manžela, ve stejném okamžiku ví, že nejde tam, kam ona. Ještě se ale setkají, na jiném místě, v jiném čase.
Píše se osmnáctého prosince roku 1425.
Vilémovi bylo necelých sedm let, když na podzim roku 1425 vtrhli do domu biřici. Vilém v domě tehdy nebyl.
Od narození byl slabší konstituce, tak ho rodiče od jeho tří let, pravidelně od podzimu do jara, posílali na jih, do Itálie, kde žila jeho teta Milena, mladší sestra Judity. Nebyla provdána a neměla vlastní děti. V mládí si vyhlédla Břetislava za svého nastávajícího, ale jak to bývá, jemu se zalíbila její sestra. Z odmítnutí, se Milena zmítala v různých citových náladách, od žárlivosti, vzteku, až k bezvýslednému soupeření a trýznivé sebelítosti.
Celá rodina byla těmito výlevy velmi otřesena. Milena vždy byla vzorem ve vystupování a důstojném chování pro ostatní sourozence.
Po nějakém čase někoho napadlo, že v Itálii mají letní rezidenci, a nešťastná žena by se tam mohla zotavit ze své nenaplněné lásky. A tak Milena odcestovala.
I když se horkokrevní Italové snažili jeden po druhém získat Mileninu náklonnost, její srdce stálou touhou po Bedřichovi již bylo tímto tak naplněno, že ani jednomu nemohla lásku opětovat. Zůstala sama. Když ji požádali, aby se šest měsíců v roce starala o Viléma, její bolavé srdce zaplesalo radostí. Když nemohla mít svého milovaného, bude mít na blízku jeho syna, jeho krev.
V momentě, kdy ho uviděla poprvé, si ho zamilovala. Byl mu tak podobný! No, spíš jen těma očima, nádhernýma šedomodrýma očima s dlouhými řasami, které u chlapců nejsou tak obvyklé.
Vilém, i když byl drobné postavy a vypadalo to tak, že bude jemného vystupování, byl pravý opak. Měl mnoho energie a svým temperamentem předčil i italskou horkokrevnost. Byl milován a hýčkán všemi, s kým přišel do styku. Přece jen svým zjevem budil pozornost.
A tímto způsobem výchovy se z něj stal sobecký, egocentrický uzurpátor. Jako dítě vždy dostal, co chtěl, tak proč by to v dospělosti mělo být jiné? Dívky od dvora se mu samy nabízely, předháněly se, která ho u sebe udrží déle, kterou tím pádem miluje více.
Vilémovi se tak snadná kořist brzy přejedla a obyčejná děvčata ze statků a malých vesnic se mu zamlouvala mnohem víc. Zvláště i proto, že překonával a rád přelstil nejednoho italského, žárlivě střežícího tatínka těchto děvčat.
Mimo to žádná nedokázala tomuto „andělsky nevinnému“ mladému muži odolat. I tento lov se ale Vilémovi, po určité době přejedl.
Začal si vyhlížet dívky ještě mladinké, nebyly ještě ženami, ale dětmi už také ne. Prostě dívky hodně mladé, většinou kolem dvanácti, třinácti let. Líbily se mu tyto zasněné, něžné, nedospělé, nezkažené, ale hlavně nevinné dívky.
Propadl této zhýralé vášni. Bavilo ho svým vychytralým způsobem tyto dívky dobývat a přitom se kochat jejich nevinností. Když potom takto utrženou, nerozvitou květinku opustil, bez jakýchkoliv výčitek, nezajímala ho pohroma, úplná zkáza, kterou za sebou nechával. Některé těhotné nepřežily porod, jiné prožívaly takovou hanbu, že si život vzaly samy. Další opustil zdravý rozum.
Mnoho času a mnoho řádků by bylo potřeba k popsání celé té zkázy. Bylo by to ale jen smutné a zbytečné.
Nakonec Vilém umírá ve svých třiceti třech letech na pohlavní nemoc.
Jen jeho teta Milena, i v jeho zdevastovaném vředy posetém těle, viděla svého andílka a až do konce se o něj starala.
Odešel šestého září roku 1452.