Judita a jejích dvanáct komnat (I. – 11. časť)

Judita se probudila do reality. Seděla u ní, na pelesti postele, nešťastná unavená Gábi. Po celou dobu kněžnina blouznění a těžkém zdravotním stavu se o ni starala. Dělala jí zábaly kvůli teplotám a nutila ji pít odvary z bylinek, které Gábi pro kněžnu dostala od Mariany.
Když Judita ztěžka otevřela oči, Gábi zalitá slzami zajíkavým hlasem spustila: „Paní kněžno, chvála pánu Bohu, že jste zase zpátky. Už jsem skoro nedoufala. Já neumím léčit jako vy, tak jsem běžela pro bylinky a rady k paní Marianě. A teď vidím, že to pomohlo.“
Kněžna se s pomocí Gábi cítila lépe, ale také zjistila, že je těhotná. Byl srpen roku 1418. Svému těhotenství ale nevěnovala žádnou pozornost, chodila stále léčit a v noci se vždy zamykala. V polovině února roku 1419 se jí předčasně narodil chlapec. Byl nedonošený, maličký a slabý. Toto dítě uložili do plachetky nad ohniště, do takové výšky, aby mělo teplo, jaké potřeboval.
Děťátko, jmenovalo se Vilém, se houževnatě drželo života.
Judita na porod už nebyla nejmladší, ztratila mléko a nějakou dobu se zotavovala z vyčerpání.
Břetislav od oné noci, byl jako vyměněný. Přestal popíjet s kumpány. Často navštěvoval kapli a začal se více věnovat chodu celého knížectví. Napravoval pohromu, kterou svým nezájmem způsobil. Vyměnil všechny správce a lidi, kteří jen zneužívali svých postavení, a lidé v jejich područí trpěli.
Když se Břetislav dozvěděl, že se mu narodil syn Vilém, jakoby znovu omládl. Najal kojnou a chůvu jen pro Viléma. Toto rozhodnutí však vypadalo nesmyslně, sám totiž trávil všechen volný čas u plachetky nedonošence, dlouhé hodiny ho držel v náruči a zahříval ho vlastním tělem a uspával ho monotónním pobrukováním.
Měl teď spoustu času, rekapituloval svůj dosavadní způsob života a chyby, které si uvědomoval, ho tak bolely, až k zoufání.
Lítost, která ho teď provázela ve dne v noci, byla jeho můrou. Chtěl napravit, co způsobil, ale rozbité už nešlo slepit.
Začal tedy tím, že se snažil pochopit, poznat, jaké má jeho žena léčitelské schopnosti. Chtěl tomu rozumět, i on vnímal vyléčení různých lidských i zvířecích neduhů jako zázrak. A toho je schopna jeho žena? A v těch skromných šatech šatech, prostě učesána, je tak krásná, jako by plula v zářivém oblaku. Bolestně si uvědomoval, že svou ženu miluje, miluje ji ale jinak než dosud. Tenkrát viděl jen postavu, tělo, obal, ale její vnitřní krásu, sílu, osobnost, to vnímá až teď. Znovu vidí její nádherné, velké, hnědé nevinné oči, jako oči laně. Vzpomíná si, že byli spolu a dlouhé hodiny jen mlčeli, přesto si toho řekli mnoho. A teď o to vše přišel, vlastní hloupou nerozvážností. Svého syna každý den držel dlouho v náruči a když se mu zadíval do obličeje, viděl Juditu, až na oči, ty měl modré po něm. Bolest toho pohledu, mu probodávala srdce znovu a znovu. Jak ale vše napravit, jak by mu mohla znovu uvěřit? A tak se začal modlit, prosit Boha o odpuštění, prosil ho o očištění lásky mezi jím a Juditou. Prosil o vedení po správné cestě vzhůru a o sílu na té cestě vytrvat. Takto se modlil, přemýšlel a s největší opatrností a něhou se staral o Viléma. Každý den několikahodinové modlení a starání se o syna, to ho uklidňovalo.

Pokračovanie o týždeň.