I.

Do velkého pokoje vystavěného do kruhu, vstoupila žena. Oděna byla do nádherně zdobených šatů. Byly vyšity zlatou nití a zdobeny drahokamy. Vlasy měla učesány do složitého účesu. Věkem ještě v plné síle, asi 35 let, ale vypadala mladší.
Sedla si do pohodlného křesla k zrcadlu, které stálo uprostřed místnosti. Spoustu času dovedla před tímto zrcadlem prosedět, ale to bylo dřív. Dokola pokoje bylo dvanáct oblouků, vchodů se stáhnutými sametovými závěsy. Tento pokoj vidět ale nebyl, byl schován v jemném, neviditelném oparu. Ve skutečnosti žena vešla do svého pokoje s běžným vybavením pro ženy, včetně zrcadla.
Byla zamyšlená, nespokojená s tím, co žije, něco hledá… Chvíli seděla v křesle a pohled do zrcadla už ji nepřitahoval. Vzpomíná, jak se těšila na muže a bohatství, které ji bude obklopovat. Myslela si, že láska, kterou ke svému muži cítila, jí vydrží věčně.
Dnes už ví, že ne. Lidé, kteří se pohybují v její blízkosti, se nechovají upřímně. Manžela bohatství svedlo k prostopášnostem a její děti vychovává cizí žena. Bohatství a okázalost, která ji obklopuje, je falešné štěstí, jen hmota. Je sama, pořád sama se sebou a svými myšlenkami. Ale včera přece jasně slyšela, jak ji někdo volá, volal nahlas její jméno: „Judito!“ Ale kdo ji volá?
V místnosti byla sama, to už ztrácí rozum? I dnes ten hlas opět volal. Právě se vrátila z kaple, kde se vroucně modlila a prosila Boha o pomoc z této bezvýchodné situace. Nechce být jen ozdobou dvora a bezduchou loutkou v rukou manžela.
Cítí, že má a může ještě hodně dát, cítí to celou svou bytostí.
Když nedávno byla v kuchyni domluvit, co se bude připravovat k obědu, stalo se to znova. Uviděla v koutě u teplé pece na kožešinách dítě. Leželo v horečkách už dva dny. Jeho matka, pomocnice kuchaře, už ztrácela naději na uzdravení svého syna. Chlapeček ztěžka dýchal, měl rudé líce a skelný pohled modrých očí prozrazoval, jak vysokou má teplotu. Už nevnímal svět kolem sebe. Kněžna jím byla neodolatelně přitahována, ani neví, jestli to, co ji k dítěti přitahuje, je lítost nebo nedostatek vroucnosti a objetí s vlastními dětmi. Když ho vzala do náruče, sedla si v tichém koutě na židli, oběma rukama ho hladila a modlila se za jeho uzdravení. Jaké zvláštní teplo, brnění přitom v rukách cítila. A jak nádherný cit lásky k životu vůbec mohla vnímat. Po pár minutách se chlapec probral, teplota ustoupila a když dítě začalo plakat a projevovat zájem o jídlo, začali se všichni služebníci z kuchyně zajímat, co se stalo. Šeptalo se o Božím daru v rukách kněžny.
A kněžna? Byla překvapená, stejně jako služebníci. Chtěla si, už po několikáté, ověřit, co ve svých rukách vlastně má.
Už dříve si vyzkoušela dar na několika nemocných a pokaždé se stal zázrak.
Teď tu sedí, ve svém křesle a přemýšlí, jak bude zítra. Má navštívit paní, která má své stavení ve vesnici, stranou od ostatních.
Lidé k ní chodí pro rady o bylinkách a léčit si své neduhy, dokonce i domácímu zvířectvu dovede pomoci. „Pomůže i mně, bude vědět více o síle nebo jak nazvat to, co mám v rukou?“ Ani neví, jak dlouho seděla v křesle a přemýšlela, co dál.
Zadívala se za zrcadlo a najednou, v mléčném oparu vidí oblouky, vchody, přikryté sametovými závěsy. Vidí je kolem celé místnosti. „Co to má s očima, i na to se té paní musí zeptat. Přece není možné, aby za bdělého stavu, ve svém pokoji viděla pokoj ještě jeden, jiný?“ A přece ho vidí, zrak se vyostřuje a kněžna, i když její tělo stále pohodlně sedí v křesle, vstala a jde za zrcadlo.
Vstoupila do jiné reality, do jiné dimenze, do prostoru v prostoru. Vše je tady jiné. Barvy jsou tak syté, živější než jaké zná, cítí se lehká, nezatížena bolem, ani těžkými myšlenkami. Cítí, jak je celá její bytost šťastná, jak vše, co ji doteď stlačovalo až k rozdrcení, se rozplynulo. Je zbytečné a nepotřebné se zabývat falší lidí, nefungujícím manželstvím a dětmi, které dospějí a půjdou vlastní cestou, budou žít svůj život. Je o ně dobře a spravedlivě postaráno. Judita teď s každým nádechem cítí pořád více lásky, vše vnímá jinak, je povznesena nad myšlenkami o tom, co ti druzí, byť by se jednalo o rodinu. V klidu a beze strachu kráčí k první bráně zleva ode dveří a odhrnuje závěs.

Pokračovanie o týždeň.