Pinďa byla veverka velice krásné barvy. Věděla to o sobě. Byla hodná, dobrosrdečná, ale přece jen svůj kožíšek měla nejraději ze všeho na světě. I při skákání byla velice opatrná, hlavně na svůj kožíšek, aby si jej neumazala, nebo ho jinak nepřipravila o jeho pěkný zářivý lesk.
Stále si jej čistila.
Zubík byl pak pravý opak Pindi. Chloupky kožichu věčně rozčepýřené, skákal, kam jen se dalo, čím více, čím dále, tím lépe…
Tak jako Zubík kroutil nad Pindinou opatrností hlavou, kroutila Pinďa nad Zubíkovou neupraveností a rozpustilostí hlavou i ocasem.
Tak se jednoho dne stalo, co se mělo stát, aby jeden druhého vzájemně pochopili a trochu se napravili.
Pinďa zrovna seděla pod velikým smrkem, loupala si opatrně šišku a vybírala z ní semínka. Zubík zrovna poskakoval rozdováděně vysoko v korunách stromů, když tu viděl, jak se k Pindě blíží liška. Zavolat už bylo pozdě. Zubík se tedy odvážně spustil dolů střemhlav; ještě že má ocásek jako kormidlo! A tak ve chvíli, když se liška chystala udělat chňap, dopadl Zubík na její hlavu.
Čelist tak sklapla na prázdno. Hop a hop, udělal ještě Zubík na liščině hlavě, než nakonec chytil Pinďu za tlapku a přiměl ji k rychlým skokům vysoko do koruny stromu. Tam pak vystrašenou Pinďu nechal a Pinďa tak neměla čas mu ani poděkovat.
Zubík skákal pryč a sám pro sebe si říkal „Teď jistě Pinďa začíná s čistěním svého kožíšku…“ Ale mýlil se. Pinďa, hned jak se vzpamatovala z úleku, skákala za Zubíkem. Chtěla mu poděkovat.
Tím se i stalo, že viděla, jak rozdováděný Zubík uklouzl při dlouhém skoku na mokré větvičce a padá dolů na zem. Jenže bylo po dešti a na místě, kam Zubík dopadal, byla hluboká louže. Zubík udělal šplouch, a už měl vodu v tlamičce. A tak Pinďa přiskočila k louži právě v čas, aby stačila Zubíka vytáhnout. Byl již napůl zalknutý. První, co Zubík udělal, když se probral a vykuckal vodu z tlamičky, bylo, že vytřeštil na Pinďu nevěřícně oči. Pinďa, a dokonce mě neváhala zachránit, přestože si přitom umazala kožíšek?! Nedokázal z překvapení ani promluvit.
Po chvilce ticha špitla, tentokrát udivená Pinďa: „Proč se mi nesměješ, když jsem teď celá zašpiněná?“
„Protože ty jsi i tak pořád hezká a sluníčko ti bláto osuší a větévky očešou a oklepají a ty budeš zase hezká jako dřív,“ odpověděl na to konečně Zubík.
A tak se i stalo, že se Pinďa už tolik nezajímala o ten svůj kožíšek a Zubík, ten zase začal skákat daleko opatrněji.
Došlo to tak daleko, že se začali oba mít moc rádi a měli dokonce spolu i malá veverčátka.
Představte si, jedno bylo takové až moc živé, pořád poskakovalo sem a tam, a když se na to díval dobrák datel, připadalo mu, že je tak trochu po Zubíkovi. Druhé, to zase byla malá veveruška, která si moc často prohlížela svůj kožíšek a raději tolik neskákala, aby se neumazala.
No, měli je Zubík s Pinďou ještě čemu co učit…

Ilustrácie: deti Zdenka Bartoša