Když Tadeáš ráno dojídal v jídelně ovesnou kaši, přistoupil k němu jeden z bratrů a vyřídil mu vzkaz od představeného, aby k němu po jídle přišel. Krátce na to tedy rytíř už klepal na dveře mistrovy pracovny.

„Tadeáši, jsem rád, že jdeš. Mám pro tebe úkol. Ale nejdříve ještě musíme společně vyřídit jinou záležitost. Pojď za mnou prosím,“ pokynul představený.

Dvojice mužů se vydala do zasněžené zahrady. Bratři, kteří ji měli na starosti, zrovna odhrnovali sníh z hlavních i vedlejších stezek. Chtěli, aby ostatní obyvatelé kláštera měli možnost procházet se krásnými zákoutími zahrady i v tomto počasí. Koneckonců i zima dokázala připravit nádhernou podívanou.

Tadeáš z počátku přemýšlel, kam asi jdou. Vždyť tímto směrem se nenacházelo nic zvláštního, snad jen hřbitov. A kdyby představený toužil pouze po nerušené rozmluvě, mohli tak přece učinit v jeho pracovně.

Pak si na cestičce naproti nim všiml jiné dvojice. Podle bílého oděvu poznal, že jeden z nich je rytíř, druhý však byl oblečen jinak. Na dálku ale nešlo odhadnout, kdo to je.

Až když se přiblížili, poznal Tadeáš v druhém muži vězně. A zároveň si uvědomil, že v tomto koutu zahrady přeci jen jedno malé stavení je. Místní věznice ale nebyla využita tak dlouho, že na ni málem zapomněl.

Také zajatec poznal, s kým má tu čest. Obličejem mu prolétl záchvěv nevole. Vzpomínka na cestu byla, jak se zdálo, ještě stále živá.

„Zdravím tě, Davide,“ pronesl na uvítanou mistr. „Jsem představený tohoto kláštera. Jak už asi víš, jsme v Bílém klášteře. Tvá osada sice patří pod Hnědý klášter, ale ten je podřízen nám. Proto jsem mohl nařídit, abys k nám byl převezen.“

„Co chcete?“ přerušil představeného vězeň, který neustále těkal pohledem k Tadeášovi, jako by se bál, že od něj znovu schytá ránu. Dokonce si podvědomě sáhl na přeražený nos, který mezitím sice srostl, ale na němž bylo patrné, že už nikdy nebude, co býval.

„Dozvěděl jsem se,“ pokračoval představený vlídně, přehlížeje nezdvořilost zajatce, „že s tebou bratři z Hnědého kláštera zacházeli nedůstojně. O tom jsem neměl tušení a za to se ti omlouvám.“

„Jestli si myslíte, že teď něco spravíte tím, že mě budete držet v příjemném pokoji, tak jste na omylu. Chci pryč!“

„Davide, mým úmyslem rozhodně není tě pustit na svobodu,“ odpověděl klidně mistr. Vězněm znovu škublo.

„Doufal jsem, že tyto týdny, po které jsi byl zavřen ve své místnosti, využiješ k tomu, aby sis uvědomil, jaké máš štěstí.“

„Štěstí? Štěstí?! Napřed mě hodí do nějaké kobky, zachází se mnou jak s kusem dobytka, potom mě vezme tady ten,“ – ukázal na Tadeáše – „přerazí mi pár kostí, přiváže mě ke koni tak, že mi málem upadnou ruce i nohy, a pak mě znovu zavřete do klece! Tomu mám říkat štěstí?“ rozčiloval se zajatec.

„Milý Davide, stále se na to díváš ze špatného pohledu. Nebo snad popíráš svou vinu na tom, co se stalo v Hnědém klášteře?“ zeptal se představený.

Vězeň upadl do rozpaků. To bylo poprvé, co ho Tadeáš viděl bez pohrdlivého nebo ublíženého výrazu ve tváři. Navíc, zdálo se, ztratil řeč.

„Tak vidíš,“ pokračoval mistr stále stejným tónem. „Představ si, že bys to samé provedl v nějakém královském městě. Ještě týž den bys visel na šibenici! A to nemluvím o tom, že bys možná ještě před tím okusil pohostinství jednoho ze žalářů, kde jsou ty nejzvrhlejší nástroje na znetvoření lidských těl.“

Představený se odmlčel. Bylo vidět, že vězňova představivost pracuje a že muž proti své vůli krotne.

„To, cos udělal, mohlo vyústit v takovou katastrofu, že bys ji do konce svého života nebyl schopen napravit,“ pokračoval mistr. „Toho si buď neustále vědom. My ti však dáme příležitost alespoň částečně odčinit škodu, kterou jsi našemu řádu napáchal. Od nynějška budeš zde v klášteře, a později možná i mimo něj, vlastními silami pracovat ve prospěch řádu.“

„A co mám jako dělat?“ otázal se zajatec. Snažil se dál hrát odbojného, ale nedalo se přehlédnout, že na něj mistrova řeč zapůsobila.

„Pro začátek tě přidělím k jednomu z bratrů, který se stará o vodu. Máme zde v klášteře několik studen, z nichž nosíme vodu do kuchyně, do koupelí a všude tam, kde ji potřebujeme. Ty mu budeš pomáhat.“

„Chcete po mně, abych tady nosil vodu?!“ zvolal vězeň nevěřícně.

„Davide, nechápu tvé rozhořčení. Vždyť je to jeden z nejdůležitějších úkolů, jaké ti mohu svěřit. Vodu přece potřebujeme všichni ke svému životu. A kdo se o vodu stará, ten se k ní musí chovat s náležitou úctou. Krom toho, milý příteli, nezlob se na mě, ale vypadáš poněkud vetše. Nošením vody zesílíš a to ti prospěje.“

„Komu říkáte ‚milý příteli‘? Takhle se nakládá s přítelem?“ protestoval David.

„Navzdory tomu, jak se chováš, ti stále dávám jen to, co ti prospěje. Tohle by pro tebe neudělal ani tvůj nejlepší přítel!“ pronesl představený a poprvé zvýšil hlas. Pak se otočil a vydal se zpět k budovám. Tadeáš jej následoval.

„Pane, ty ho hodláš ponechat tady v klášteře?“ zeptal se rytíř po krátkém uvažování.

„Ano, Tadeáši. Vím, že to není běžné a trochu se mi to i příčí, protože je dost dobře možné, že zkraje bude rušit zdejší soulad, nicméně je to jediná možnost. Bratr Filip na něj dá pozor.“

Mlčky se vrátili k pracovně představeného. Před dveřmi již čekal jiný bratr.

„Jdeš právě včas, Filipe,“ zvolal mistr potěšeně. „Právě jsme mluvili s Davidem. Obávám se, že ti s tímto úkolem předávám trochu větší břímě, než jsem měl v úmyslu, ale nedá se nic dělat. Nakázal jsem Davidovi, aby ti pomáhal při tvé práci. Cokoliv běžně děláš, dělejte nyní spolu. Byl bych rád, kdyby David již nebyl považován za vězně, ačkoliv pro něj platí zákaz vycházení z bran kláštera. Věznici mu zařídíme jako skromnou celu a pracovat bude stejnou dobu jako ty. Musím tě upozornit, že se z práce bude chtít vymluvit. Nedbej toho a pokud neuvidíš, že by skutečně fyzicky trpěl, donuť jej, aby odvedl stejný kus práce jako ty. Zároveň se však střež toho, abys s ním zacházel jako s otrokem. Musí si zde odpracovat svůj díl, ale stále je to člověk jako my. Ano?“

Bratr Filip přitakal. Už se měl k odchodu, když ho představený ještě zastavil.

„David je malíř. Až se ti bude zdát, že překonal počáteční odpor a začne svou práci brát jako samozřejmost, zkus mu obstarat nějaké štětce, barvy a plátno. Třeba pak pozná, že to s ním myslíme dobře. Ale nejprve si to musí zasloužit.“

Tentokrát už Filip skutečně odešel a Tadeáš s mistrem vstoupili do pracovny.

„Tak Tadeáši, nyní už víš, koho jsi doprovázel.“

„Přiznám se, pane, že ne zcela úplně. Co vlastně David udělal a proč ho chceš mít zrovna tady?“

Představený se usmál. „Tadeáši, zatím není vhodná chvíle, abych ti na tyto otázky odpověděl. Ale věz alespoň to, že jeho přičiněním vznikla Hnědému klášteru značná újma a nechybělo mnoho a byla ještě větší. Proto je zcela v pořádku, že zde nyní musí pracovat.“

Rytíř přikývl.

„Tak, sliboval jsem ti úkol. Pošlu tě do osady Milotín, která leží na severních hranicích pozemků spadajících pod náš klášter. Ale to určitě víš,“ řekl představený.

Tadeáš opět zakýval hlavou. V Milotíně na své nedávné vyjížďce nocoval u statkáře. Tehdy netušil, že se tam tak brzy vrátí.

„Z této vsi poslali poměrně nečekanou žádost o finanční výpomoc v tísni. Ani já ani bratr Pavel tomu nerozumíme. Vesnice by měla být soběstačná a nic nenasvědčovalo tomu, že by jí měly dojít prostředky. Avšak pokud se z jakéhokoliv nečekaného důvodu dostala do nesnází, rádi jí pomůžeme. Nejprve bychom ale chtěli přezkoumat, jak k tomu vůbec došlo. To bude tvůj úkol Tadeáši. Napřed zajdi za bratrem Pavlem, který ti předá všechny informace, které potřebuješ znát. Potom se vypravíš do Milotína a ověříš, že se správce nedopustil nějaké nedbalosti nebo snad dokonce nějakého podvodu, ano?“

„Ano.“

„A ještě jednu otázku ti položím, Tadeáši. Bratr Pavel mi říkal, že jste při cestě z Hnědého kláštera museli pustit jednoho koně. Prý jsi trval na tom, že ho Hnědému klášteru uhradíš ze svého…“

„Pane, vždyť to byla má chyba, že zajatec prchl. Koně jsme museli pustit, protože by nám překážel. A když bylo po všem, byl jsem tak unavený, že jsem si na něho vzpomněl až po dvou dnech. Samozřejmě že jsem ho musel uhradit já. Jen doufám, že se zatoulal někam, kde se ho někdo ujme,“ odpověděl Tadeáš. Mistr se na něj usmál.

„Tadeáši, touto otázkou jsem tě chtěl upozornit na jednu věc. Že takto smýšlíš ty, neznamená, že by podobného názoru byli i ostatní. Chci tě varovat, že i když se František Dubrovský stal správcem naší osady, nemusel si svou přímost smýšlení uchovat až doposud. Z ničeho jej neobviňuji – zjistit, zda se nějak prohřešil, bude tvým úkolem –, ale jenom měj na paměti, že všechno nemusí být tak, jak se ti bude snažit předvést. Nechci snad, abys tam jel s podezíravostí, to ne, ale buď připraven v případě potřeby jednat.“

„Dobrá, pane. Nedovedu si sice představit, že by se někdo v takové blízkosti kláštera mohl dopustit zločinu, ale vše důkladně prošetřím.“

Mistr krátce zalapal po dechu. Chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslel, a tak s úsměvem odpověděl: „Děkuji ti, Tadeáši. A ještě jedna věc. Rád bych, kdyby sis s sebou vzal společníka. Mezi čekajícími bratry se objevil mladý muž, který doplnil řady našich rytířů. Jmenován byl před týdnem a toto bude jeho první úkol. Budu rád, když se u tebe bude moci něco přiučit.“

„Ode mě? Pane, ale já nejsem učitel. Vždyť víš, že vysvětlování mi moc nejde. Navíc spoustu věcí dělám jen tak citem, aniž bych pořádně věděl proč. Jak by se ode mě mohl něco naučit?“

„Podceňuješ se, Tadeáši,“ řekl vlídně mistr. „Není přece nutné, abys mu něco vysvětloval. Buď sám sebou, jednej tak, jak jsi zvyklý, a uvidíš. Krom toho, i tobě určitě přijde pomocník vhod. Ať už přímo tam, nebo jako spojení se mnou. Kdybys potřeboval pomoc, napiš.“

Tadeáš přitakal a odebral se za bratrem Pavlem. V jeho pracovně nebyl už hodně dlouho. Když vstoupil, rozhlížel se, jako by zde stál poprvé.

„Ach, Tadeáš. Bratr představený říkal, že přijdeš,“ řekl Pavel a vstal. Mohl být přibližně stejně starý jako mistr, ale působil mnohem křehčím dojmem. Na něj se již hodilo slovo stařec, kdežto nikoho by ani nenapadlo označovat tímto slovem představeného.

Chůze Pavla však ještě působila čiperným dojmem. Chvíli přecházel po místnosti a něco hledal.

„A, tady to je. Požádal jsem bratry, ať zhotoví opisy z naší účetní knihy,“ sdělil a třesoucíma se rukama podal Tadeášovi listiny. „Bylo by dobré, kdyby sis je, než vyrazíš, aspoň pro představu nastudoval. Zbytek pak porovnáš na místě. Jak už ti bratr představený asi říkal, nechápeme, jak mohly Milotínu dojít peníze tak brzy po sklizni. Nevíme o tom, že by měli dluhy nebo nečekané výdaje, a proto chceme vše prošetřit, než prosbě vyhovíme. Pevně věřím, že ti správce všechno doloží. Posuď, s jakými úmysly jednal, a my se podle toho zařídíme. Je to na tobě, Tadeáši, co řekneš, to uděláme. Bratr představený v tebe má důvěru.“

Tadeáš si odnesl listiny do své cely a tam si je prohlédl. Byly to výpisy, které dokumentovaly díl úrody tamních polí, jenž vesnice klášteru odvedla, a také několik komodit a finančních částek, které za různými účely putovaly oběma směry. Na poslední listině pak stálo pár poznámek dopsaných rukou bratra Pavla – jednalo se převážně o vysvětlivky k některým záznamům, zejména těch, které se týkaly oprav krajské cesty.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.