Za branami (2 – 1. část)

II.

Na nádvoří bylo bílo. Z hustých mraků padal stále nový a nový sníh, takže bratři, kteří měli zrovna službu, sotva stačili odklízet. Koně ve stájích klidně stáli s pokrývkami přes hřbet a jen sem tam se ozvalo nějaké to odfrknutí či podupání kopytem.

Byl čas odpočívat.

V těchto dnech více bratrů zamířilo do knihovny a přilehlých prostor. I když se v hlavní místnosti neopovážil nikdo pracující bratry vyrušovat, zvýšená přítomnost mužů s sebou nesla jistý ruch. Nakonec musel knihovník navštívit představeného s dotazem, zda by nešlo pro rozjímající bratry vyhradit ještě jednu místnost.

A tak Tadeáš zrovna s dalšími třemi rytíři přenášel těžkou skříň. I on do knihovny rád zavítal, ale sám cítil, že větší počet čtenářů působí na ostatní rušivě. Když mistr souhlasil se zřízením další místnosti, byl mezi prvními, kteří se nabídli, že pomohou.

Jakmile čtveřice mužů opatrně prošla dveřmi do domu, ovanulo je příjemné teplo. U kamen klečel jeden z bratrů a přikládal do ohně další polena. Na již rozestavěném nábytku se postupně kupila hromada knih, kterou bratři hbitým krokem neustále doplňovali.

Většina spisů měla dle nařízení knihovníka stále zůstat v hlavní knihovně, ale do vedlejšího stavení si mohli bratři knihy odnášet. Některé, které byly k dispozici ve více exemplářích, se sem mohly dokonce přestěhovat nastálo.

Než bylo všechno hotovo, uplynul skoro celý den. Tma padla na klášter brzy a nádvoří a chodby osvětloval jen třepotavý plamen loučí.

Tadeáš zamířil do stájí. Chtěl se podívat na Hroma i ostatní koně. U jednoho stání našel Jana, jak právě hladí Jiskru nad nozdrami a dává jí kousek mrkve. Když spatřil Tadeáše, usmál se, ale v očích měl smutek.

Tak se zdá, že naše poslední dobrodružství bylo na naši Jiskru moc,“ pronesl zdánlivě normálně, ale Tadeáš věděl, že se k veselosti jen nutí.

Nějaks nám holka zestárla, viď?“ obrátil se pak ke svému koni. Klisna se o něj otřela hlavou.

Tadeáš nevěděl, co by Janovi řekl. Lépe řečeno věděl, že není co říct. Sám měl ke svým koním vřelý vztah, takže si dovedl představit, jak nyní příteli je. Položil mu ruku na rameno na srozuměnou a na podporu, ale říct neměl co.

Jan to chápal. Ještě jednou poplácal Jiskru, urovnal jí přikrývku a vydal se společně s Tadeášem dovnitř.

Mám takový pocit, že se jara už nedožije. Jako by ji opustily poslední zbytky síly a chuti do života,“ pronesl Jan, když poodešli. I když si uvědomoval, že zvíře o přicházející smrti moc dobře ví, stejně o tom nechtěl mluvit před ním. Připadalo by mu to jako urážka dobrého přátelství.

Byli jsme dlouho na cestě. Ty vlastně ještě o něco déle než já, protože ses vracel z domova. A to několikadenní nahánění vězně bylo náročné,“ reagoval Tadeáš.

Chvíli kráčeli oba mlčky. Pak Jan pravil: „Ale pojďme mluvit o něčem jiném. Jsem zvědavý, co přinese naší zemi nový král. Slyšel jsem, že o našem řádu ví a že by se o něm dokonce rád dozvěděl více.“

Opravdu?“ zeptal se Tadeáš. Po tom všem, co zažil při vyjednávání o budoucí hlavě království, mu přišlo nepravděpodobné, že by se mohl někdo z tohoto okruhu cítit osloven něčím, jako je Řád černé růže.

Ano, bratři si o tom povídali. Prý to slyšeli od představeného. Ale sám ti k tomu nemohu říct víc a znáš to – čím více bratři o něčem mluví, tím méně se to postupně zakládá na pravdě,“ pousmál se Jan.

Uvidíme. Nic bych si nepřál tolik, než aby na trůn konečně usedl někdo, kdo tuto zemi nebude brát jen jako zdroj svých příjmů a kdo skutečně ví, co to znamená ‚vládnout‘.“

Budeme doufat spolu, Tadeáši. Kdoví, třeba si nás pan král najde a budeme si s ním moct promluvit osobně,“ zasmál se Jan.

Na chodbě se bratři rozešli každý do své cely.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.

Martin Kunetka, Za branami