V době, kterou popisuji, žilo na pevnině Země mnoho a mnoho různých kmenů.
Zvláště mě přitahovaly dva:

Jedni, „Děti slunce“, jak si říkali a druzí „Árizové“.
Děti slunce žili s úsměvy na tváři. Měli své sídlo v kotlině, která byla roubená pestrobarevnou přírodou a která byla po většinu dne opravdu zalita sluncem. Jejich činnost nebyla nikdy provázena zlobou a kde se střetly zájmy dvou členů kmene, oba svorně ustoupili. Potravu v tak obdařeném kraji získávali snadno a jejich počet pomalu rostl. Vypadali, jako by neměli žádných starostí. Scházeli se u ohně ráno, ale večer již ho jen udržovali a ve tmě déle neprodlévali. Chodili po západu slunce spát.
Árizové žili od Dětí slunce odděleni nižším horským hřebenem. Jejich život však, i přes podobné podmínky, byl odlišný. Kolovala v nich více horká krev. Ráno se sešli v kruhu u náčelníka a každý naznačil svůj plán na tento den. Potom náčelník určil vše tak, aby přitom byl zabezpečen nutný chod celku. Nedalo se říct, že jejich činnost byla neradostná, jen v ní bylo něco, co je stále pudilo k činnosti. Každý šel tam, kam ho to táhlo a večer u ohně si vzájemně sdělovali své dojmy a poznatky.
Nedalo se uchránit, aby neprožili i něco, co nahánělo hrůzu a nic dobrého nepřinášelo. Ale od toho tu plál večer oheň zapálený dobrým chtěním a jeho očistné plameny pohltily vše, co by chtělo tíživě ulpět na ostatních. Náčelník Árizů to podvědomě věděl, dovedl naslouchat svému vnitřnímu hlasu, svému vedení.
Árizové neznali strachu a i když se večer sešli u ohně v menším počtu, brali to jen jako pobídku k bdělosti, ne k obavám.
Všichni znali kmenovou historii Leviho, hledače vodopádů. Od narození byl přitahován vodou a tak se jeho činnost ve skupině ubírala tímto směrem. Nejraději pak prozkoumával vodopády, a bylo jich v okolí nemálo.
Jaké potěšení a jaká nespoutaná gestikulace rukou a těla byla provázena při jeho večerním předávání dojmů a poznatků. Jeho dětsky zářivé oči a rudě podbarvené stíny jeho předvádějících pohybů nadchly každého. Jakoby z něj ještě i večer, z jeho slovy, kapaly na zem třpytivé kapičky vody. A tak se den za dnem pomalu i ostatní seznamovali skrze něj s činností vody, s její silou a nebezpečností, ale i s její hravostí a pomocí.
Jednou se ale Levi nevrátil a jeho tělo bylo na druhý den nalezeno vyplavené pod jedním z největších vodopádů. Ten večer bylo v kruhu u ohně obzvlášť smutno. Smutek, ale strach to ne!
V přívalu dění se na Leviho pomalu zapomnělo.
Když za mnoho let poté, ale ne zase za tolik, aby nebylo ještě dobrých pamětníků, se objevil v kruhu u ohně mladíček s rozzářenýma dětskýma očima a rozevlátými pohyby, který vyprávěl vždy něco nového o vodě, ústy i očima letělo; „Levi se vrátil“!
Od té doby Árizové šli svou horkokrevnou cestou ještě více podníceni. Ničeho nadcházejícího se nebáli!
Tak je i zastihla doba, kdy se podmínky jejich části země začaly měnit a krajina pozvolna přecházela v písčitou poušť. Vzali to jako další přínos ke svým činnostem a začali se přesouvat do jižní části země. I když předem věděli, že to sebou ponese probojovávání se i přes nepřátelské a krvelačné kmeny. Náplň těchto zmiňovaných kmenů stála tak říkajíc na opačné straně, než u Dětí slunce a Árizů.
Děti slunce však přicházející písečné smrti čelili po svém. Jejich povaha již předem zavrhovala jakékoliv boje s jinými kmeny a tudíž nezbývalo než zůstat a přizpůsobit se.
To však znamenalo nevědomě krok zpět. A tak bezstarostnost pomalu nahrazovala jediná myšlenka na obstarávání si obživy. Tam, kde se nad hlavami veselých lidí vznášely jen samé prosluněné myšlenky, nyní se třepotala jen obava o hmotné zabezpečení.
Nakonec, neměřeno pojmem času, přišel zánik.
Árizové, byť ve velmi nízkém počtu, nalezli novou zemi pro svůj zavedený již život a zde se brzy zocelili a rozrostli.

Dříve Árizové s Dětmi slunce žili v přátelství. Stávalo se vyjímečně, že někdo většinou věkově mladší z jednoho kmene, pocítil se být přitahován způsobem života druhého kmene. V takovém případě, nikdo změně nebránil a nový člen byl v klidu přijat. Takové vzájemné poznávání různého stylu žití těchto dvou kmenů, bylo chtěné a přínosné. Na jedné straně tlumilo temperament Árizů a na druhé straně oživovalo klid Dětí slunce.

Sídlil zde nedaleko ještě i jeden národ, jehož vnitřní život však pro oba tyto kmeny nebylo přínosem poznat.
Žil proto obklopen vysokými, neprostupnými skalami, za jejichž val se nedostávaly ani přírodní katastrofy. Život tohoto národa byl svou čistotou a v pozemském měřítku dokonalostí ještě všem tak vzdálen, že by jeho poznání pro tyto dva kmeny vedlo k zbrzdění a ne k růstu. Mohl by vyvolat touhu žít také okamžitě tak, ale tím by se přeskočilo to, co u nich v té době mohlo nastat jen vlastním prožitím.
V tomto národě za skalami, hořely také ohně, ale nemusely nic očisťovat, plály v čistotě!