Jak se pštros Pepík učil létat

pohadky-pepik6Byla jednou jedna vesnička a ta se jmenovala Ptačí Lhota. Bydleli tu vrabci, špačci, datli, vlaštovky, ale i husy, slepice nebo vrány. Sotva se ráno ozvalo kohoutí kokrhání, všichni vyletěli ze svých domovů za prací. Jen pan a paní Pštrosovi zůstali dnes doma, protože se jim narodil malý pštrosík, kterému dali jméno Pepík.

Když Pepík ležel na zahrádce v kolébce, mžoural očkama po obloze a pokaždé se zaradoval, když viděl, jak na nebi přelétl nějaký pták.

pohadky-pepik1A tak čas plynul a Pepík rostl a rostl. Už uměl chodit – nohy měl koneckonců silné po tatínkovi – a pomalu začal třepotat malinkými křidélky. Chtěl být jako ostatní, kteří se celé dny proháněli ve vzduchu.

Jednoho dne rodiče malému Pepíkovi povolili, že se smí projít po vesnici. To bylo radosti! Pepík utíkal, co mu nohy stačily, a všude se zvědavě rozhlížel. Když přišel k rybníku, všiml si, že ve vodě stojí mladý čáp. Dospělý nebyl, ale určitě už chodil do školy.

„Co to děláš?“ zavolal na něj Pepík.

„Stojím na jedné noze,“ odpověděl mu důležitě čáp.

„A proč to děláš?“ zajímalo Pepíka.

„Tatínek říká, že každý správný pták musí umět stát na jedné noze.“

To Pepíka udivilo. Nikdy nic takového neslyšel. Zkusil se postavit jen na jednu nohu, ale hned se převážil a spadl na zem. Zasmál se tomu: „Já myslím, že správný pták musí umět létat! Já to ještě neumím, ale chci se to naučit. Ty umíš létat?“

„Samozřejmě,“ řekl čáp a jen tak mimochodem přešlápl z jedné nohy na druhou.

Pepík se zasněně podíval na oblohu, kde zrovna přelétalo hejno racků, a opět si představoval, jak bude umět létat. V tu ránu se však s mohutným zaplácáním křídel vznesl i čáp a Pepík osaměl. Pokrčil rameny a vydal se dál na průzkum. V jedné zapadlé ulici uslyšel veselý smích. Někdo tady byl asi v dobré náladě, a tak Pepík začal skákat tak dlouho, až přes zavřená vrata uviděl slepičí rodinku.

„Jen pojď dál!“ zavolala na něj kvočna. Pepík nesměle poslechl a vešel. Okamžitě se kolem něho seběhla čtyři kuřátka a začala ho škádlivě klovat do noh. Výš totiž nedosáhla.

„Ty budeš určitě pštrosovic Pepík!“ uvítala ho kvočna. „To jsou má děťátka, mé malé žluté poklady. Jestli chceš, můžete si spolu hrát.“

pohadky-pepik7A tak se Pepík chvíli proháněl s kuřátky. Pak ho ale napadlo, že by si mohli hrát na létání. Jenže sotva to řekl, kuřátka vyděšeně zapípala a seběhla se k mamince. Ta je ukryla pod křídly a trochu důrazněji Pepíkovi řekla: „Takové hry si nesmíš vymýšlet. Létání je nebezpečné, víš? Však tvoji rodiče to moc dobře vědí. Já svá kuřátka nenechám létat, ještě by si mohla ublížit. Nanejvýš tak kousíček po dvorečku. Ale určitě ne vysoko nad zemí.“

Malý pštrosík z toho byl celý smutný. Když pozoroval ostatní, nezdálo se mu létání nebezpečné. Bude si o tom muset promluvit s rodiči. Na zpáteční cestě domů se však zastavil ještě u jednoho hnízdečka, odkud se ozývalo radostné štěbetání. Jakmile Pepík nahlédl jedním okem dovnitř, spatřil pět malých vlaštovek.

„Ahoj,“ pozdravila jedna. „Ty už umíš létat?“

„Ne, já stojím na zemi. Jsem tak vysoký, víš?“ odpověděl Pepík a zaradoval se. „Vy chcete taky umět létat?“

„Samozřejmě!“ zasmála se druhá vlaštovka. „Kdo by nechtěl? Vždyť ptáci mají létat. My jsme ještě malí, ale maminka nám slíbila, že za týden už nás s tatínkem začne učit. Budeš se chtít učit s námi?“

„Určitě!“ zavýskl Pepík. Pak si ale vzpomněl na slepici a rychle dodal: „Budu se ale muset zeptat rodičů.“

A tak pštrosík běžel domů. Ještě stál udýchaný ve dveřích, když na překvapené rodiče vyhrkl: „Mami, tati, chtěl bych se naučit létat! Kdy budu moct začít?“

Pan a paní Pštrosovi se na sebe ustaraně podívali a chvilku mlčeli. Pak se maminka na Pepíka usmála, pohladila ho drobným křidélkem po zobáčku a řekla: „Ale jdi ty, jak jsi na něco takového přišel?“

„Všichni umějí létat. Podívejte se na nebe! A malé vlaštovky se to budou učit příští týden, a to jsou ještě menší než já. Můžu se učit s nimi?“

„Létání není nic pro nás, Pepíku,“ řekl tatínek a zavřel noviny, které si právě četl. „Kamkoliv budeš chtít, můžeš dojít i pěšky. Podívej se, jak máš silné nohy. Kdekdo by ti je záviděl! A ty chceš místo toho létat? Navíc je to nebezpečné. Víš kolik ptáků každý den spadne? Jen zůstaň hezky při zemi a nic se ti nestane. Až budeš větší, budeš rád, že jsme ti to zakázali.“

pohadky-pepik4Ubohý Pepík se na tato slova tak rozplakal, že ho maminka neměla jak utišit. Dokonce se jí vysmekl z náruče a utekl pod velkou jabloň, která pštrosí rodině rostla na zahradě. Ještě dlouho štkal a pozoroval přitom nebe a všechny létající ptáky. V tu chvíli se rozhodl – bude se učit létat tajně! Vlaštovky ho snad vezmou mezi sebe.

Ale tatínek pštros jako by tušil Pepíkovy plány, a tak ho ven pouštěl jen výjimečně. Vlaštovky dělaly každým dnem velké pokroky a Pepík se před nimi styděl, protože se ještě nedokázal ani vznést.

Jednou, to si zrovna hrál s kuřátky na dvorku, přiběhla kvočna s vážnou zprávou: Jedna z malých vlaštovek spadla a ošklivě se potloukla. „Vidíš Pepíku, jak je létání nebezpečné? Tví rodiče mají pravdu, když tě nenechají létat,“ řekla nakonec s jemnou výtkou a zase objala všechna kuřátka pod svá křídla. Malí ptáčci ale mezitím povyrostli a už se jí tam skoro nevešli. Jedno kuře se navíc chtělo vysmeknout a vyprovodit smutného Pepíka, jenže jindy tak příjemná maminka na něj zakřičela a přitáhla si ho zpátky pod křídlo.

„Kampak, kampak,“ vyčinila synovi. „Tady u mě se ti nic nestane. Hezky zůstaň doma a já se o tebe postarám.“

A tak šel Pepík domů sám. Cestou se ještě zastavil u vlaštovek, aby se podíval, jak se daří maličké. Našel ji celou obvázanou a u ní vážně se tvářící rodiče. Pepíka však všichni uvítali s úsměvem.

„Ty vypadáš!“ řekl Pepík vlaštovce.

„To se ti zdá. Už to skoro nebolí,“ odpověděla mu. „Za chvíli se uzdravím a budu zase létat!“

„Ty chceš ještě létat?“ zeptal se Pepík udiveně.

„Samozřejmě! Přece nebudu celý život chodit pěšky kvůli tomu, že jsem jednou spadla.“

Pepík musel brzy domů, a tak si nemohli dlouho povídat. Celu dobu však myslel na vlaštovku a říkal si, že i kdyby měl stokrát spadnout, on se létat naučí.

Jenže tatínek přišel s dalším překvapením. „Budeme se stěhovat,“ řekl. „Maminka nám všem sbalila ranec a zítra vyrážíme. Strýček, tetička i jejich děti půjdou taky.“

pohadky-pepik3Pepík se ani nestihl rozloučit s kamarády a už pochodoval s ostatními pštrosy prašnou cestou. Slunce pálilo a silnice byla čím dál tím vyprahlejší. „Jak příjemně musí být asi nahoře ve větru,“ myslel si Pepík. A když na nebi zahlédl statného orla, opět ho přepadla nesmírná touha létat.

„Tati, když já bych chtěl létat!“ prohlásil prosebně.

„Pepíku, když jsem byl mladý jako ty, taky jsem chtěl létat,“ řekl mu tatínek dobrácky. „Taky jsem si snil o tom, jak budu vzduchem klouzat z místa na místo. Ale byly to jen sny. Dědeček mě naučil, že se každý správný pštros má spoléhat jen na své silné nohy. Však je nemáme nadarmo! A vidíš, dneska už mi to ani nepřijde.“

„A to si opravdu už nikdy nepřeješ létat?“ ptal se smutný Pepík.

„Někdy ano. Ale řeknu ti, co na to pomáhá. Stačí strčit hlavu na chvíli do písku a ono to přejde. Zkus to a uvidíš.“

Pepík tedy zastavil na kraji cesty a odhodlaně schoval hlavu do písku. Jenže přání ho nepřešlo, právě naopak. A vtom se mu v hlavě zrodil odvážný plán. Když ho tedy rodiče nechtějí nechat létat, naučí se létat sám! Tři dny pochodoval s ostatními a snažil se přitom co nejvíce šetřit síly. Jakmile pak zapadlo slunce a ostatní pštrosi se uložili ke spánku, Pepík se potichounku vykradl a utíkal rovnou za zobákem.

Jak dlouho běžel, to nevěděl. Nesmírně unaven přiběhl k nějakému jezeru a plácl sebou na břeh. Ani si nevšiml, že hladina je plná labutí, které se na něj zvědavě dívaly. Jedna po chvíli připlula blíže a promluvila: „Copak ti je?“

„Bolí mě nohy,“ odpověděl Pepík.

„Máš je silné, to jsi musel běžet dlouho. Zato křídla máš nějaká slabá. Co jsi zač?“ zeptala se labuť.

pohadky-pepik5„Jmenuji se Pepík a jsem pštros. V naší rodině mají všichni takto slabá křidélka. Já bych ale chtěl umět létat, jenže rodiče mi to nedovolí. Tak jsem utekl.“

„To jsi dobře udělal,“ pochválila ho jiná labuť. „Tak zůstaň s námi a my tě létat naučíme.“

„Myslíte, že to zvládnu?“ zeptal se Pepík a ihned pookřál.

„Určitě. Na létání není nikdy pozdě,“ zasmála se první labuť. „Teď si ale odpočiň.“

A tak si Pepík nejprve tři dny namáčel unavené nohy ve vodě a pak ho málomluvné, avšak přátelské labutě začaly učit mávat křídly. Zpočátku se všichni svorně zasmáli, když Pepík po nezdařilém pokusu přistál zobákem v jezeře, ale karambolů bylo čím dál tím méně, až se jednou Pepík vznesl.

„Já letím! Já letím!“ volal nadšeně a labutě se k němu ladnými pohyby přidaly. To bylo radosti! A tak se Pepík stal prvním pštrosem, který se naučil létat, a umanul si, že své děti to také naučí.

– – –

Tato pohádka vyšla v knize „O kouzelné skříňce“ vydané nakladatelstvím Brána. Ilustrace: Hana Kunetková (tištěná kniha je s ilustracemi Zdeňky Študlarové)

pohadky-pepik2