Představme si, že nemůžeme nikam jet, že neexistuje žádné produchovnělé pozemské centrum, odkud je možno načerpat inspiraci, posilu… Že nejsou ani takové webové stránky…

K čemu je takové místo, k čemu jsou takové stránky? Proč někam jezdit, když to hlavní – svůj oltář, své působení neseme každý v sobě? Jsi tady a teď. Jsi živá? Jsi živý? Co se v tobě tká? Jak působíš ve svém nejbližším okolí? V něm stůj, v něm buď poctivý, nejpoctivější. Tam, kde ti to nejvíc drhne, kde máš letitý problém, tam přitlač, vnímej, konej a neulétej ke svým představám o duchovnu, službě…

Někam jet může být jako nabrat si med, který jiní nasbírali.

A co tvé děti, rodiče, práce, co jim dáváš? Co sis už v sobě probojovala, probojoval, co máš přirozeně k nabídnutí? Cítíš se čím dál víc prorostlý se životem na svém místě, tam kde jsi?

Cítíš tam stále víc radosti?

Raději zapomenout na velká slova o službě a žít. Žít podle Boží vůle. To je to nejtěžší pro nás a k tomu nám pojem služba často překáží.

Čím více dokážeme prorůst do svého vlastního života, čím víc umíme přijímat, zpracovávat to, co život přináší, tím víc se stáváme skutečnými lidmi. Strusky na nás se ztenčují, přihořívá… Blížíme se k životu. Nemusíme nikam jezdit a přece jsme tam.

Mír s námi.