Je zde, na mávnutí křídel blízko a přece někdy tak daleko!

Za mnohými dveřmi naší nechuti, strachu a pohodlí zamčený.
Klepejte a bude vám otevřeno!
Sami jsme si ho zamkli, sami sebe jsme zamkli a tak se někteří zlobíme, láteříme nebo běháme okolo, víc a rychleji! Jiní zase pláčou a jsou nešťastní ze sebe, ze světa okolo. Na hledání dveří, na to, co je za nimi, nemyslíme. Nebo na ně jen bezhlavě boucháme a zapomněli jsme, že máme od nich klíč.
Jaké dveře? Odemknout? Sebe?

Svět Krásy a Dobra, spravedlnosti a lásky Je. Jasný, jistý, skutečný, východisko a cíl nás lidí.

A potom je tu to, co jsme si nadrobili. Pozemská realita, nad kterou se oči zavírat nedají a nemají. Uprostřed obou těchto světů stojíme, každý z nás.
Co s tím? Naříkat a zlobit se nebo unikat a vznášet se?

Vše spojuje životadárná síla, kterou jsme napájeni. Jak se k ní stavíme? Jak ji v sobě hostíme? Na tom záleží. Zda s pokorou a vděčně nebo s povýšeností a zpupně.
A ona síla je mocná, dávající i požadující, jak se k ní postavíš, sklidíš. Odemkne tě, pokud v sobě přijmeš vše, dobré i zlé, vše, co jsi nadrobil i vystavěl. Odemkne a posílí, aby ses nebál přistoupit ke svým omylům a napravil je.
Je až k neuvěření, kolik lásky a útěchy v sobě skrývá. Je hloupé před věděním o ní a o Něm, od Něhož k nám všeoživující síla proudí, strkat hlavu do písku. Mohli bychom totiž v tom písku zahynout.

A až zase budeme naříkat nebo se zlobit, vzpomeňme na tyto dveře k Dobru a klíč, který v sobě nosíme.