Jak si kos Karlík stavěl domeček

pohadky-karel7Sluníčko svítilo a kos Karlík vesele třepotal křidélky. Byl nádherný den a on se radoval, jak krásně se mu v tom letním větříku letí.

Pojednou se mu v hlavě zrodila myšlenka, že by bylo krásné, kdyby měl vlastní domeček. Aspoň by se měl každý večer kam vracet a našel by si místečko, které by měl rád. Jenže jak na to? Takový domeček, to není přeci jenom tak! Bude se muset někoho zeptat…

Po chvíli letu uviděl z výšky velkého medvěda. Kolébal se ze strany na stranu a rozhlížel se po něčem dobrém k snědku. Karlík se ho ale nebál, věděl, že mu medvěd neublíží. Slétl tedy až k huňáčovi a zeptal se ho: „Medvěde, mohl bys mi prosím poradit? Rád bych si postavil domeček, kde bych mohl bydlet. Ale nevím, jak na to.“

pohadky-karel3

„Inu, domeček,“ zabručel medvěd a poškrábal se tlapou za ušima. „Já myslím, že si domeček stavět nemusíš. Podívej se na tamhletu jeskyni. Tam chodívám spát já. Je tak akorát veliká, skoro do ní neprší a nikdo mě v ní neruší.“

Kosík se zatvářil malinko smutně – přeci jen si představoval něco krapet veselejšího, než takovou díru do skály. Ale co naplat, asi to tak s domečky chodí. Celý den tedy strávil poletováním po okolí a vyhlížením jeskyně, do které by se mohl nastěhovat.

K večeru se mu poštěstilo. Však už taky bylo na čase, vždyť se téměř stmívalo. Karlík přistál těsně před vchodem a opatrně nahlížel dovnitř. Jaká tam byla tma!

„Haló,“ zavolal nesměle dovnitř. Nerad by totiž vešel do jeskyně, která už někomu patřila. Žádná odpověď se ale neozvala, a tak Karlík sebral veškerou svou odvahu a vlétl do černočerné tmy.

pohadky-karel2

Nebylo to tady útulné, to tedy rozhodně ne. Stěny byly vlhké, kamenná podlaha studená a profukoval tu nepříjemný průvan. „Co se dá dělat, jednu noc to vydržím a zítra si to tu zařídím,“ řekl si kos pro sebe.

S ranním rozbřeskem vylétl ven. Ó, jak mu bylo krásně! Celou noc skoro nespal a třásl se strachy. Nevěděl proč, ale jeskyně mu něčím naháněla hrůzu. Teď venku ale na všechno špatné zapomněl a vesele si sbíral listí a jehličí, kterým si chtěl svůj nový domeček zútulnit. Jenže ať se snažil, jak chtěl, jeskyně byla pořád vlhká a Karlíkovi v ní byla zima. A ještě k tomu ten nepříjemný průvan! Medvědovi je hej, ten má teplý kožich, ale Karlíkovo peří nebylo na takový mráz dělané. A tak se stalo, že nastydnul.

Na shánění listů a větévek už neměl síly. Namísto toho si musel lehnout před jeskyni na sluníčko a jen tak se vyhřívat. Sluneční paprsky mu dělaly moc dobře. „To je teplíčko!“ pochvaloval si. A tak ležel a ležel, až nastal večer. Karlík zesmutněl. Po tak nádherném dni že by se měl vrátit do jeskyně? To raději zůstane nocovat tady před ní. A s tímto rozhodnutím usnul.

Ráno se cítil jako vyměněný! Protáhl si křidélka a jásavě zazpíval vycházejícímu sluníčku. „Ne, do jeskyně už se nevrátím,“ řekl si a vzlétl.

Touha po vlastním domečku ho však nepřešla. A tak stále vyhlížel, koho by se mohl ještě zeptat, jak se správně staví obydlí. Když tu v lese spatřil utíkajícího koně.

„Hej, koníku, zastav se na chvíli! Chci se tě na něco zeptat,“ zavolal na něho.

Kůň zbystřil sluch a rozhlížel se, kdo to na něj zavolal. Pak nad sebou zahlédl kosa, který se s ním s vypětím všech sil snažil držet rychlost. „A na co, ty můj malý kamaráde?“ otázal se koník a zastavil se.

„Rád bych bydlel v domečku. Ale nevím, jak si ho postavit. Poradíš mi?“ zeptal se Karlík.

„Myslím, že si domeček stavět nemusíš. Já bydlím u lidí na statku. Tak pojď se mnou, zkusíme, jestli by tě také nevzali pod svou střechu,“ navrhl během zadýchaný koník. A tak se společně vydali cestou vedoucí k malému statku. Kůň Karlíkovi ukázal, kde najde hospodáře, a odešel do stáje.

„Dobrý den,“ pozdravil Karlík slušně. „Rád bych někde bydlel a koník říkal, že bych se mohl zeptat vás.“

„To jsou k nám hosti!“ zvolal hospodář a zasmál se. „Inu proč ne? Kosa jsme tady ještě neměli. Tak pojď, ukážu ti, kde si můžeš složit hlavu,“ řekl pán domu a vyšplhal do podkroví.

pohadky-karel4

Tam tedy našel Karlík svůj nový domov. Bylo tu sucho, teplo a vůbec tu nefoukalo. Kos se zaradoval a s úsměvem na zobáčku usnul.

Ráno mu však začalo něco vrtat hlavou. „Poslyš, koníku,“ zeptal se přítele, „a to mě tady hospodář nechá bydlet jenom tak?“

„Myslím, že bys mu za to měl něco dát,“ odpověděl mu koník. „Třeba mě hospodář krmí a nechává mě spát ve stáji a já mu za to přes den tahám vůz nebo pobíhám po lese a hlásím mu, kde se co stalo a kde je co potřeba opravit.“

„Co ale umím já?“ zamyslel se kos. „Umím lovit žížaly, to bude ono!“ vykřikl nakonec.

Karlík se vesele pustil do práce. Dnes musel nasbírat spoustu žížal. Kromě těch, které snědl on, chtěl několik přinést také hospodářovi. A tak se Karlík oháněl až do samého večera, aby mohl statkáři vyskládat na okenní parapet čtyři pořádně vypasené žížaly. Úplně se mu nad nimi sbíhaly sliny, ale řekl si, že ty nejlepší dá hospodářovi za to, že u něj smí spát.

pohadky-karel5

„No to je milé!“ zasmál se statkář, když spatřil Karlíkův úlovek. Chtěl ještě něco dodat, ale když viděl, jak se kosík zaradoval, tak se na něj jen usmál.

A tak to šlo den za dnem. Karlík se každý večer vracel do podkroví statku, ale vždycky ještě před tím položil na okno několik žížal. Jednoho dne však na něj u otevřeného okna čekal hospodář.

„Víš, kosíku, je to od tebe opravdu hezké, že mi nosíš žížaly, ale já je nepotřebuji. Já je nejím a žádné z mých zvířátek také ne. Bral jsem si je, jenom abych ti nezkazil radost,“ řekl mu.

To bylo smutku v Karlíkově srdéčku! Když už si myslel, že má svůj domeček, zase bude muset jít dál.

„Můžeš tady zůstat jenom tak, než přijdeš na to, čím bys nám mohl být užitečný,“ navrhl hospodář a snažil se smutného kosa povzbudit. Jenže Karlík věděl, že jediné, co umí, je lovení žížal. A jen tak zadarmo na statku zůstávat nechtěl. Rozloučil se proto se statkářem i s koníkem a odletěl pryč.

Na druhý den uviděl na rozpálené louce velkého hada. Rozhodl se, že se zeptá i jeho.

„Já bydlím v zemi, podívej,“ řekl had a zmizel v díře.

„Konečně domeček, který si budu moct postavit!“ zaradoval se kosík a začal vší silou hrabat nožičkami i zobáčkem. To byla dřina – Karlík námahou jenom odfukoval! Když už z té práce dostával hlad, natrefil v zemi na žížalu. Na nic nečekal a rychle ji slupl.

„To je ono,“ jásal, „had mi dobře poradil. Budu mít svůj domeček a ještě ke všemu tam, kde je spousta dobroučkých žížal.“

A tak si Karlík vyhrabal na konci chodbičky noru a tam se usídlil. Pravda, pod zemí byla tma, ale trochu se rozkoukal a co neviděl, to si ohmatal křidélky. A když mu začalo kručet v žaludku, stačilo vyjít do chodbičky a tam si počkat na nějakou žížalu.

pohadky-karel6

Takto ubíhal den za dnem. Kosík seděl v úkrytu a říkal si, že by teď měl být konečně šťastný – vždyť bydlí ve vlastním domečku a kdykoliv dostane chuť na žížalu, nemusí se skoro ani namáhat: žížaly za ním přijdou samy.

Ale Karlík šťastný nebyl. Ba naopak, byl hodně smutný. Kdysi měl celý den napilno, jenom aby se dosyta najedl, a teď už neměl skoro nic na práci. Snad kromě opravování chodbičky. Ta se totiž neustále zasypávala a kosík zůstal několikrát zavalen. Inu, jeho křidélka a drobné nožky na takovou práci nebyly stavěné. A navíc už ani neviděl na sluníčko.

„Sluníčko! To je nápad,“ řekl si Karlík. Vzpomněl si totiž, že když mu bylo smutno v jeskyni, pomohlo mu sluníčko. A tak se protáhl chodbičkou a sotva se ocitl venku, jásavě zamával křídly a rozletěl se. Sluníčko, vítr, šumění stromů, zurčení potůčků – na to všechno pod zemí málem zapomněl! Ó, jak si to teď užíval. A vůbec mu nevadilo, že musí jednu žížalu lovit třeba i hodinu – hlavně že měl práci a byl na čerstvém vzduchu.

Když večer přiletěl zpátky ke své podzemní chodbičce, úplně se otřásl. „Brr, tam že bych měl ještě někdy vlézt?“ řekl si. A opustil i tento domeček.

Bylo mu to však líto. A tak stále vyhlížel, koho by se ještě mohl zeptat na radu. O pár dní později uviděl mezi stromy statného jelena s nádherným parožím.

„Ten by to mohl vědět,“ uvažoval kosík a slétl se zeptat jelena.

„Domeček si postav tam, kde je ti nejlépe,“ řekl mu dvanácterák a odkráčel pryč.

Karlík byl touto radou zmaten. Doufal, že mu jelen ukáže, jak si stavět domeček, ale on mu řekl jen toto. Celý zamyšlený si tedy sedl na větev starého dubu a přemýšlel, jak to jelen myslel. Když už mu došly nápady, protáhl si křidélka a usnul.

Ráno se probudil krásně odpočatý. „Tady na stromě bych mohl spát každou noc!“ zívl spokojeně. Ale proč vlastně ne? Postaví si domeček na tomto dubu. Kdyby dokázal nějak vyplnit místo mezi těmito dvěma větévkami, tak by se tu mohl každý večer pohodlně natáhnout!

A tak se Karlík celý šťastný rozletěl po lese a začal sbírat větévky a spadené listí. Vše si nanosil na strom a tam si začal stavět hnízdo. Zpočátku bylo sice trochu nepohodlné a občas mu i kousek upadl, ale zobáček měl čím dál tím šikovnější a pracoval tak dlouho, až se mu podařilo postavit to nejkrásnější hnízdečko na celém světě! Alespoň mu tak připadalo.

pohadky-karel8

„Musím ho ukázat jelenovi!“ řekl si kosík a počkal si, až půjde jelen kolem.

„Podívej, jaké mám hnízdo! Mám z něj velikou radost,“ zavolal na procházejícího dvanácteráka.

„Je krásné,“ usmál se jelen. „A víš, proč z něj máš takovou radost?“

„To nevím,“ přiznal Karlík.

„Protože sis ho postavil podle svého. Ptal ses medvěda, koníka a hada a každý ti odpověděl, jak nejlépe uměl. Ale žilo se ti podle jejich rady dobře?“

„To ne,“ řekl kos.

„Tak vidíš. Medvěd přece nemůže rozumět tomu, co je dobré pro tebe. Můžeš se ho zeptat, to ano, ale nezapomeň, že nikdy nebudeš medvědem,“ pokýval hlavou jelen a odešel za svou prací.

A tak si Karlík žil spokojeně v novém hnízdečku. Přes den pilně sbíral žížaly a k večeru zaletěl na návštěvu za některým ze svých přátel. Ale i když mu bylo u medvěda v jeskyni, u koníka ve stáji i u hada v zemi dobře, na noc se vždy vrátil do svého domečku, protože tam se cítil nejlépe.

– – –

Tato pohádka vyšla v knize „O kouzelné skříňce“ vydané nakladatelstvím Brána. Ilustrace: Hana Kunetková (tištěná kniha je s ilustracemi Zdeňky Študlarové)

pohadky-karel1