Jak jsem neposlechl radu bytostných

Od malička mám velký strach z hadů. Je to něco, co si s sebou nesu z minulosti, ale to teď není důležité. Občas, když jdu někudy, kde to vypadá jako místo, na němž by si hadi mohli libovat, prosím bytostné, zda by mě mohli varovat, kdybych se k nějakému blížil.

Jednou jsem šel po práci na vycházku do lesa, kam často mířím, když si chci provětrat hlavu. Když jsem do lesa vstupoval, najednou přede mnou vyvstal obraz jedné cesty, kudy nechodívám příliš často. Zároveň se ve mně probudila touha jít právě tudy, ačkoliv tato stezka nepatří zrovna mezi mé oblíbené. Než jsme však přišel na rozcestí, zabral jsem se do myšlenek a částečně automaticky, částečně s máchnutím rukou jsem se vydal svou oblíbenou cestou, kudy chodím mnohem raději.

Jak to asi dopadlo, bude touto dobou už každému jasné: Zažil jsem setkání, bez kterého bych se rozhodně obešel. Samozřejmě se nestalo nic hrozného – jen jsem se pořádně vylekal. Ale proč o tom vlastně píši? Líbilo se mi, jakým velmi ohleduplným způsobem jsem byl varován. Bytostní mě neupozornili na hada na cestě, kterou jsem chtěl jít (protože bych pravděpodobně tak jako tak dostal strach z dalších), ale ukázali mi obraz cesty, kterou bych se hadovi vyhnul. A kdybych poslechl, vlastně bych ani nevěděl, že jsem byl před něčím varován. Jen by mi asi bylo o něco lehčeji na duši, tak jako vždy, když člověk koná v souladu s tím, co k němu zaznívá. Jen si ty „pokyny“ představujeme jinak, než v jaké formě k nám skutečně přicházejí.