Petr stál na travnatém vrcholku a zamyšleně hleděl před sebe. Tam v dálce, až úplně na samotném horizontu stál králův hrad. A až tam měl jít.

Od paní jeho hradu totiž dostal dopis, který měl králi doručit. Čekala ho daleká, namáhavá cesta, a přesto se na ní těšil. Viděl před sebou hluboké lesy, kterými bude muset projít, ale i když tyto lesy křižovala spousta cest, Petr nespouštěl oči z té, která se klikatila pořád dále a dále, až nakonec poutníky dovedla ke královu hradu.

V té chvíli k němu přistoupila paní vládnoucí tomuto kraji, láskyplně mu položila ruku na rameno a, jako by mu četla myšlenky, pravila: „Odsud se to zdá velmi lehké. Vidíš cestu, která tě dovede až k cíli. Ale až budeš v lesích, uvidíš jen kousek cesty před sebou a kousek za sebou. Nic víc. Přijdeš na spoustu rozcestí a na každém z nich se budeš muset rozhodnout správně, jinak zabloudíš.“

„Ale vždyť stačí jít pořád rovně! Jak mohu zabloudit?“ tázal se Petr.

„Tady ti to připadá jednoduché. Ale tam dole zjistíš, že některé cesty vedou jen zdánlivě rovně, avšak postupně tě nenápadně svedou bokem, až skončíš v těch nejhlubších propastech, odkud tě už nikdo nezachrání. A jiné, o nichž by sis myslel, že vedou špatným směrem, se nakonec ukáží jako ty správné,“ odpověděla mu paní a na chvíli se odmlčela. Potom ještě vážnějším hlasem dodala: „Lesy jsou navíc plné dalších nástrah. Usadily se tam tlupy všelijakých zbojníků a lupičů, kteří přepadávají pocestné a svádějí je na nepravé cesty.“

„Neměj strach, paní. Já dopis králi přinesu!“ slíbil odhodlaně Petr.

Paní se na smělého mladíka podívala s láskou i obavami. Potom vytáhla z kapsy jakýsi amulet a pověsila mu ho na krk.

„Opatruj ho. Až potkáš krále nebo některého z jeho služebníků, tímto amuletem se budeš moci prokázat. A teď jdi a statečně kráčej,“ řekla.

A tak se Petr vydal na cestu. Amulet si schoval pod košili, dopis pro krále raději také a šel. Tam, kde začínal les a kde světlo návrší přecházelo do přítmí lesa, naposledy uslyšel hlas své paní. „Když budeš na pochybách, jdi za světlem!“ volala.

První týdny cesty Petrovi ubíhaly, ani nevěděl jak. Pozoroval krásu stromů, poslouchal zpěv ptáků, šumění listí a bublání řek a ze všeho nového se radoval. A když na nějakém rozcestí nevěděl kudy kam, pohlédl do korun stromů a vydal se tím směrem, odkud přicházelo světlo.

Jednoho dne přišel na křižovatku dvou cest. Ani se nerozmýšlel a pokračoval rovně, když tu se ze strany ozval hlas: „Chlapče, pomoz mi!“

Petr se otočil doprava a uviděl staršího muže, jak sedí na pařezu vedle své káry, na které si veze spoustu dříví.

„Jsem už starý a nemocný. Ještě nemám zásobu dřeva, zima se blíží a tady v lesích bývají třeskuté mrazy. Pokud se nebudu mít čím zahřát, umřu,“ řekl stařec nakřáplým hlasem.

Petr zaváhal. Letmo pohlédl na cestu, která vedla rovně, ale pak si řekl: „Přece tady toho muže nenechám zmrznout!“

A tak se chopil vozíku a táhl jej lesem tam, kam mu muž ukázal.

„Jej, to mám radost, to mám radost,“ výskal si stařík. „Teď už se nemusím bát.“ A Petr měl dobrý pocit, že mohl někoho potěšit.

Když společně dorazili k chýši, řekl muž: „Achich ouvej, to mě bolí záda. Šel bych si lehnout, ale ještě musím dříví nasekat. Takto velké se mi nevejde do kamen.“

Petr se už těšil, jak se vydá na zpáteční cestu, ale kulhajícího starce mu bylo líto, a tak pravil: „Jděte si lehnout, já vám pomůžu.“

Byl přece silný, takže tu hromadu špalků, která ležela před ním, přece naseká za den. Stařec by se musel namáhat celý měsíc.

Pustil se tedy do práce. Jenže co to? Sekera asi nebyla dost ostrá, takže Petrovi šlo všechno pomalu a práce ho vůbec netěšila. Už třetím dnem řezal, sekal a štípal a muž stále nevycházel ze své světnice. Petrovi to nedalo, a tak do ní nahlédl oknem. Stařec ležel na posteli.

„Asi je nemocný,“ pomyslel si.

A tak štípal dál a dál. Pátého dne, když už byl čas oběda, odložil sekyru a vstoupil do chýše, aby si nabral polévky, kterou vždycky ráno pro sebe i pro nemocného uvařil. Ve dveřích však zůstal užasle stát. Stařík byl jako vyměněný! Přecházel po světnici, vůbec už nekulhal a dokonce si broukal nějakou písničku. A přitom si nabíral z hrnce pořádnou porci polévky, mnohem více než polovinu.

Když se otočil a spatřil Petra, lekl se. Ale jen na okamžik. Potom zase začal napadat na pravou nohu a nakřáplým hlasem řekl: „To je námaha, to je námaha. Vstal jsem z postele, jenom abych se trochu najedl.“

Jenže Petr už se nenechal ošálit. Na vlastní oči viděl, že stařec je zcela zdravý a že se jenom přetvařuje, aby si nemusel dřevo štípat sám! Petr se ve dveřích znechuceně otočil a ani polévky si nenabral. I kdyby měl být celý den hladem, s tímto mužem u jednoho stolu jíst nebude!

Když tehdy táhl vozík, dával naštěstí dobrý pozor, a tak bez nejmenších potíží došel zpátky na rozcestí, na kterém muže potkal. Litoval každého dne, po který se zde zdržel, a i když už opět šel po správné cestě, ještě dlouho smutně vzpomínal na to, jak se nechal oklamat.

Po několika dnech putování ho však smutek přešel. Opět kolem sebe viděl krásy lesa a radoval se z nich. Dokonce si začal vesele pískat.

Písničku přerušilo až další rozcestí. Kam se má dát? Pohlédl před sebe a uviděl na cestě ženu. Klečela na zemi, vedle sebe prázdný proutěný košík a něco sbírala ze země. Když si všimla poutníka, pousmála se a s prosebným pohledem řekla: „Rozsypala se mi jablka. Pomůžeš mi je posbírat?“

Petr by hned ochotně souhlasil, ale vzpomněl si, jak ho nachytal stařec s dřívím, a zarazil se. V tu chvíli se zprava ozvalo: „Podívej! Jaký krásný motýlek!“

Petr se ohlédl a spatřil to nejkrásnější děvče, jaké kdy viděl! Dívka si pohrávala se zlatými kadeřemi a zálibně pozorovala něco v trávě. Potom vzhlédla a vesele se zeptala: „Ty někam putuješ? Pojď, půjdu s tebou!“

A Petr šel. Přece se nenechá znovu zlákat! Tím spíše, když může jít s někým tak milým, jako bylo toto děvče. Po dlouhém putování osamotě bylo příjemné znovu s někým mluvit. Petr se radoval ze společnosti, ale v nitru přeci jen cítil svíravý pocit. Nemohl zapomenout na vřelé oči ženy, které se rozsypala jablka, a její prosebný pohled.

„Kam vůbec jdeš?“ vytrhla ho z myšlenek Kateřina. Tak se dívka jmenovala.

„Nesu dopis králi,“ odpověděl Petr. „Vede tato cesta vůbec k jeho hradu?“ zeptal se ještě.

Ale děvče neodpovědělo. Místo toho mu začalo ukazovat krásné květiny, žabku a vůbec všechno, na co narazila. Petr se radoval, že se někomu líbí to, co mu, ale přesto začal být čím dál tím více neklidný.

„Poslyš. Myslím, že nejdeme dobrým směrem,“ zastavil se.

„Co na tom? Vždyť je tady krásně!“ odvětila Kateřina.

To Petra zabolelo. Ale když dívka dodala: „Pojď, až uvidíš, kde bydlím, určitě se ti tam zalíbí. Je to to nejkrásnější místo na světě!“, trochu se uklidnil a šel dále. A tak spolu došli až ke staré chaloupce, ve které děvče žilo. Byla už, pravda, na spadnutí, ale to Petrovi nevadilo.

„Teď počkej tady, za chvilku jsem zpět,“ řekla Kateřina a zmizela ve stavení. Za chvíli se znovu objevila, převlečená do svých nejkrásnějších šatů. Ó, jak se Petrovi líbila!

„Co to máš na krku?“ zeptala se.

„Amulet. Ten musím předložit králi, až k němu přijdu,“ řekl Petr a byl rád, že se řeč opět stočila na jeho úkol.

Ale dívka ho neposlouchala, jen si vzala amulet do ruky a zasněně špitla: „To je krásné zlato! Kdybychom amulet přepůlili tady a tady, měla bych pěkné náušnice.“

Petr se zhrozil a hned ho zase zastrčil za košili. „Amulet nikomu nedám!“ pronesl ostře. Vůbec nechápal, jak mohlo Kateřinu něco takového napadnout. Děvče ale jen pokrčilo rameny a začalo mluvit o něčem jiném.

A tak spolu ve stavení žili už několik dní. Petrovi se sice líbilo, že se mohl opravovat dům, stavět plot kolem zahrádky a těšit se z veselého smíchu Kateřiny, ale uvnitř cítil podivné prázdno. Jeden večer, když spolu seděli na schodku přede dveřmi, se už už chystal promluvit, když ho dívka předběhla a řekla: „Podívej se tamhle! Když pokácíme tamty stromy, tak si uděláme místo na nový dům a budeme na něho mít i dřevo. Bude velký a krásný! Úplně ho vidím před sebou.“

Petr zaraženě odpověděl: „Ale já tady nechci bydlet. Musím doručit dopis králi. Nemohu tady zůstat.“

„Ty pořád mluvíš jen o králi a o tom dopise! A vůbec tě nezajímá, co chci já!“ řekla uraženě Kateřina.

To mladíka zmátlo. Nechtěl přece dívce ublížit. Jenže jasně cítil, že musí splnit úkol, kterým ho jeho paní pověřila. Bez toho by nemohl být šťastný. „Tak pojď se mnou. Uvidíš, že před námi je spousta míst ještě krásnějších než toto. Doručíme dopis a pak si budeme moci vybrat, kde si postavíme dům,“ navrhl proto.

„Ale já chci bydlet tady! Když se ti to nelíbí, tak se seber a jdi!“ odsekla dívka, zmizela ve stavení a zabouchla za sebou dveře.

A Petr šel. Bylo mu však smutno a chyběl mu veselý smích, na který si poslední dobou přivykl. Občas mu bylo i do pláče, ale v takových chvílích vytáhl amulet a dopis, uvědomil si, proč to udělal a bylo mu o něco lépe.

Dlouho se vracel na rozcestí, na kterém Kateřinu potkal. Kráčel s ní zasněně a vůbec nedával pozor, kudy jdou. Na cestě zpět tedy několikrát zabloudil, než konečně stanul pod stromem, pod kterým tehdy klečela ta neznámá žena.

Znovu se mu vybavily její oči a velmi litoval, že jí tehdy nepomohl. Rozhodl se, že ženu najde a poprosí ji o odpuštění. A pomůže jí s čímkoliv si bude přát. Do té doby mu asi její pohled z hlavy nevymizí.

Ale ať pátral, jak pátral, nikde ji nenašel. Dokonce zastavil několik lidí, které potkal, a zeptal se na ni, jenže nikdo o ní neslyšel. A tak na ní Petr postupně zapomněl a kráčel dál svou cestou. Les byl čím dál tím hustější, stezky se začaly více klikatit a on mnohokrát nevěděl, kudy se dát. Vždy sice pohlédl na nebe, ale koruny stromů byly čím dál tím hustější, a tak neviděl, odkud přichází světlo.

„Ó, kdyby tu stromy nebyly, to bych hned viděl, kudy mám jít!“ pomyslel si.

Za několik dní narazil na další rozcestí. Tentokrát se ani nerozmýšlel a chtěl pokračovat rovnou za nosem, jenže upoutal ho jakýsi zvuk z vedlejší cesty. Otočil se a spatřil mostek vedoucí přes malý potůček. A pod mostkem stál muž se sekerou a pilou a odřezával pilíře.

„Co to děláte?“ zeptal se Petr užasle.

Muž vzhlédl od práce a řekl přívětivě: „Pojď sem, ukážu ti to.“

Petr poslechl. Prodral se dolů houštím a stanul na břehu potoka.

„Vidíš?“ ukazoval muž. „Tam a tam už jsou popraskané trámy. Ten most za chvíli spadne, musíme postavit nový. Nejprve je ale potřeba strhnout tento. Pomůžeš mi? Dvě ruce navíc by se mi hodily.“

A protože byl muž sympatický, Petr přiložil ruku k dílu. Spokojeně pracovali téměř celý den, když tu se nad nimi ozvalo hromové: „Co se to tu děje?!“

Z mostu na ně tvrdými pohledy shlíželi čtyři ozbrojenci. Petr se lekl, ale muž zůstal úplně klidný a odpověděl: „Spravuji most.“

„To vidím,“ ušklíbl se zbrojnoš. „Já myslím, že ho spíše ničíš, ty ničemo!“

„Jsem zaměstnán u zdejšího panstva. Na jeho pokyn provádím opravu,“ trval na svém muž.

„To by mohl říct každý! Co já vím, tak se tudy toulá spousta vandalů a ničí, co jim přijde pod ruku. Teď půjdeš hezky s námi a všechno prošetříme!“ dostalo se mu odpovědi.

A skutečně. Zbylí zbrojnoši sešli dolů a donutili muže, aby šel s nimi. Marně se jim Petr snažil vysvětlit, že most skutečně může spadnout. Jeho slova vůbec nevnímali. Obrátil se k němu až velitel.

„A co ty, pomáhal jsi mu?“ zeptal se ostře.

V Petrovi by se krve nedořezal. Co dělat teď? Pokud jim poví pravdu, odvedou ho a zavřou společně s mužem. Kdoví jak dlouho ho pak budou zadržovat, i kdyby muž nelhal a opravdu zde byl zaměstnán. Ale když se nepřizná, bude moci pokračovat dál a doručit dopis. To bylo těžké rozhodování!

V tom se mu však vybavila slova jeho paní: „Když budeš na pochybách, kráčej za světlem!“ Věděl, že kde je lež, tam je tma, a tak řekl: „Ano.“

Zbrojnoši okamžitě odněkud vytáhli kus provazu a svázali ho. Pak musel společně s mužem kráčet vedle jejich koní, až dorazili k nějakému sídlu, kde oba zavřeli do sklepení.

Petr se smutně rozhlédl kolem sebe. „Tak tady skutečně není žádné světlo,“ pomyslel si, když spatřil temný žalář, a málem své pravdomluvnosti zalitoval.

„Neboj se, brzy se odsud dostaneme,“ ozval se z tmavého kouta muž.

„Jak to můžete vědět?“

„Ti zbrojnoši nejsou zlí. Jenže každým dnem se je snaží obelhat všelijací loupežníci a jiná cháska, a tak už nikomu nevěří. Ale poctiví jsou. Určitě se půjdou zeptat pánů a ti jim dosvědčí, že jsem zdejší cestář,“ odpověděl klidným hlasem muž.

Petr ani nevěděl proč a uvěřil mu. Cela už mu nepřipadala tak strašná a zvládl dokonce na chvíli usnout.

Probudil ho až rachot klíče v zámku. Vstoupil velitel a už méně drsným hlasem řekl: „Můžete jít. Je nám líto, že jsme se zmýlili.“

„Příště nechte člověka domluvit. Tenhle mladík také přišel dolů a nechal si ukázat zlomené trámy. Pak věděl, že mluvím pravdu,“ odvětil muž s výtkou v hlase a i v té tmě bylo vidět, že se zbrojnoš stydí.

A tak se Petr opět ocitl na čerstvém vzduchu. Muž se chtěl vrátit k mostku a on na rozcestí, a tak kráčeli spolu.

„Kam vůbec jdeš?“ zeptal se cestář.

„Nesu dopis králi. Chtěl jsem pokračovat cestou, která vede nalevo od mostu, ale zaslechl jsem zvuk sekery, a tak jsem se přišel podívat,“ odpověděl mu Petr.

Muž se v tu ránu zastavil a vyděšeně sprásknul ruce. „No to by sis dal! Ta cesta, o které mluvíš, se za chvíli stáčí a končí hlubokou propastí. Ani bys nevěděl jak a srazil by sis vaz! Ke královu hradu vede úplně jiná stezka. Pojď, ukážu ti ji.“

Petr se velmi divil, když mu muž ukázal uzounkou, téměř zarostlou pěšinku. Věděl, že by mu cestář nelhal, a tak se jen užasle zeptal: „Proč je tak neprošlapaná?“

„Protože na tomto rozcestí se většina lidí vydá tou cestou, kterou bys málem šel i ty,“ pokrčil rameny muž a rozloučil se.

A tak se Petr prodíral listím sám. Ale nevadilo mu to. Slunce pálilo, takže byl rád za ten chládek, který mu stromy a keře dávaly.

Po několika dnech ho však opět něco přinutilo zastavit. Na zemi totiž našel šátek. Byl velmi pěkný a skoro vůbec nebyl špinavý. To znamenalo, že ho musel někdo upustit teprve nedávno. Zvedl ho a rozhlédl se kolem sebe. Kousek od cesty zahlédl malé staveníčko. Z komína na střeše stoupal kouř. Někdo je tedy doma! Třeba bude vědět, komu šátek patří.

Vydal se tedy po pěšince vedoucí k chaloupce a zaklepal na dveře. Jaké překvapení! Otevřela mu žena, které tehdy nepomohl s jablky. Ty oči si nemohl splést!

Petr zůstal oněměle stát a nezmohl se ani na slovíčko. Žena si však všimla, že v rukou třímá její šátek, a zaradovala se: „Ten jsem hledala! Děkuji ti, mladý muži. Pojď dále, dám ti něco teplého k jídlu.“

A Petr vešel, snědl výborný oběd, napil se čisté vody z nedaleké studánky a byl by se zvedl a pokračoval v cestě, kdyby ho v chaloupce stále něco nezdržovalo.

„Mohu Vám s něčím pomoct?“ zeptal se nakonec.

„Ale ano!“ usmála se žena. „Za chvíli bude zima a já ještě nemám naštípané dříví. Mohla bych tě poprosit?“

„Beze všeho!“ zajásal Petr a odběhl za domek. Popadl sekeru a štípal a štípal, až třísky létaly. A jakou radost měl, že může ženě pomoci! Tak mu to šlo, že za odpoledne nasekal tolik dřeva, co u starce, kterého potkal na začátku své cesty, za několik dní.

Unavený, ale šťastný si sedl zpátky ke kamnům.

„Zůstaň přes noc, stejně bude za chvíli tma. Můžeš mi aspoň povyprávět, kam jdeš,“ řekla mu žena.

A Petr jí ukázal dopis, který nesl králi, i amulet, který měl na krku. Jen jedno nezmínil. To, že už se potkali. Pořád se styděl za to, že jí tehdy nepomohl rozsypaná jablka posbírat. A tak alespoň doufal, že ho žena nepoznala.

Tato myšlenka ho trápila, i když už šel na kutě. Málem by měl neklidné spaní, ale ještě než za ním žena zavřela dvířka světničky, řekla mu: „Netrap se. Každé rozhodnutí se dá napravit. Když doopravdy chceš, příležitost se vždycky najde. Vidíš, však jsme se zase setkali.“

Tak přeci si pamatovala! Ale přesto se na něho nezlobila. Petr se zaradoval a spokojeně usnul.

Ráno, když už se chystal na cestu, mu žena dala do ruky malinkou lahvičku. „To je živá voda. Stačí kapka a každá rostlinka začne růst tak rychle, že nebudeš stačit ani zírat. Pokrop semínko růže a budeš mít přenádherné květy. Pokrop semínko plevele nebo bodláčí a vyroste tak, že tě zadusí,“ pravila.

Petr poděkoval a vyrazil. Ale ještě než zašel za zatáčku, ozvala se za ním ještě jedna rada: „Když budeš v nesnázích, pomohou ti stromy!“

„Stromy?“ podivil se. Vždyť ty mu bránily ve výhledu na nebe a na cestu před sebou. Kvůli nim přeci málem několikrát zabloudil! Téměř úplně zapomněl, jak na začátku putování obdivoval jejich krásu.

Zamyšleně kráčel a kráčel. Z úvah ho vytrhlo až zvolání: „Chopte se ho!“

Petr vzhlédl a ulekl se. Z houští na něho vyběhla pětice zbojníků. Už od pohledu to nebyli ti poctiví zbrojnoši, kteří ho zajali u mostku. Z jejich pohledu totiž sálala zloba, nenávist a krutost. To všechno však Petr nestihl zpozorovat, protože se musel bránit. Oběma rukama se chopil se hole, o kterou se na cestě opíral, a rázným úderem se mu podařilo jednoho lapku srazit k zemi. Jenže stál sám proti přesile. I když se bránil, dopadla na něho jedna rána za druhou, až konečně klesl k zemi. Zbojníci ho svázali, přehodili přes hřbet koně a vezli do neznáma.

Dlouho takto šli cestou necestou. Všude byla tma a i stromy zde přestávaly růst. Petr namáhavě zvedl hlavu a uprostřed kamenitého údolí uviděl hroznou pevnost. Tak tam tedy skončí!

Na nádvoří pevnosti ho shodili z koně, donutili vstát a jít do hlavního sálu. Všude byla spousta lidí. Ale byli to vlastně lidé? Takhle ohavné nestvůry ještě neviděl. Křivé tváře, roztrhané oděvy, škaredý pískavý smích… Někdo po něm dokonce hodil kámen.

„Cha chá, to bude mít Zlá královna radost,“ zavřeštěl kdosi a ostatní se začali strašně smát.

Jen jedno místo nebylo přeplněné. Uprostřed sálu se tyčil velký trůn a na něm seděla ona. Kdysi byla možná velmi krásná, ale všechny tahy původně jemného obličeje jí zhrubly, z očí jí čišel chlad a i když se svým lidem snažila rozdávat úsměvy, ústa měla vždy zkřivená.

„Tak tady jsi!“ prohlásila uspokojeně a všichni náhle zmlkli v očekávání toho, co se bude dít dále.

„Co ode mě chcete? Proč jste mě přepadli?“ zeptal se Petr.

„Co od tebe chceme? Tebe. Staň se jedním z nás, nebo tě nadosmrti zavřu v hladomorně,“ řekla.

„Nikdy! Nikdy se nepřidám k takové chátře,“ křičel Petr.

„Jak chceš. Tedy do hladomorny s tebou, třeba tam přijdeš k rozumu!“ rozkázala.

A její pochopové poslechli. Razili si cestu davem a Petra vlekli za sebou.

„Má zlatý amulet. Na krku!“ ozvalo se ze zástupu.

Petr překvapeně vzhlédl. Ten hlas si nemohl splést. Vždyť to byla… Kateřina! A nejen ona. Když se kolem sebe podíval lépe, spatřil také starce, kterému kdysi štípal dříví.

„Co ti tu dělají?“ zeptal se nevěřícně.

„To jsou všechno mí sluhové,“ odpověděla s nehezkým smíchem královna. „Oni přivádí stále nové a nové lidi do mého království. Jenže ty ses nenechal přivést žádnou lstí, tak jsme na tebe museli použít násilí. Mí zbojníci si na těch pár lidí, kteří dojdou až tam, počíhají.“

Petr byl jako omámen. Sebrali mu amulet a vedli ho temnými chodbami, až došli k tomu nejodpornějšímu žaláři. Tam ho muži vhodili a zamkli za ním.

„Podívej se!“ rozkázal jeden z nich s vítězoslavným úšklebkem. A když se Petr ohlédl, vzal klíč od cely a vhodil ho do kanálu. „Teď už tě nic nezachrání!“ zasmál se a ostatní se k němu přidali.

Tak to byl konec. Petr si nedokázal představit, že by se odsud ještě nějak dostal. Zdi cely byly pevné a široké a jediné, zamřížované okénko bylo tak malé, že by se jím stejně neprotáhl. Smutně si sedl na holou zem a začal plakat. Plakal tak dlouho, až vyčerpáním usnul.

Vzbudil se až ráno. Tedy měl jenom pocit, že je ráno. Byla tady taková tma, že nebylo možné rozeznat den od noci. Dlouho seděl a upíral oči do tmy před sebou. Co jen si počít? Ale ať se snažil, jak se snažil, nic nevymyslel.

Po chvíli si sáhl do košile a vytáhl dopis pro krále. Ten mu nevzali. Kateřina o něm sice věděla, ale v paměti jí zůstal jen ten amulet. Snad proto, že byl zlatý.

„Nevadí mi, že tady asi umřu, ale kdybych tak mohl doručit aspoň ten dopis. Určitě musí být důležitý!“ řekl si pro sebe.

A v tu chvíli se v něm znovu ozval hlas hradní paní: „Když budeš na pochybách, jdi za světlem!“

Tady však žádné světlo nebylo. Petr tedy přistoupil alespoň k malému okénku a pohlédl ven. I tam panovalo tmavé šero a přítmí. A všude samé kameny, žádná rostlinka se nezazelenala, žádný ptáček nezazpíval. Jak smutno tady bylo!

Co by teď dal za alespoň jeden strom. Mrzelo ho, že se kdysi hněval, že kvůli stromům nevidí na nebe. Tady na nebe sice viděl, ale bylo tak černočerné, že doslova vpíjelo každý nepatrný paprsek světla. Jak krásné byly stromy! A on už nikdy žádný neuvidí.

„Když budeš v nesnázích, pomohou ti stromy!“ ozvalo se v něm podruhé.

„Jenže jaké stromy? Tady žádné nejsou!“ pomyslel si Petr. V tom mu však pohled padl na zem nedaleko od okna jeho cely. Musel dlouho upírat zrak do tmy, ale pak to skutečně poznal. Mezi vším tím kamením přeci jen vykoukly tři drobounké zelené lístky!

„Tak přeci!“ zaradoval se, ale veselí ho vzápětí přešlo. Půda byla vyprahlá. „To mi dřív zbělají vlasy, než z toho malého stonku vyroste stromek,“ vzlykl a smutně zastrčil ruce do kapes. Jenže levá ruka něco nahmatala.

„Vždyť já mám živou vodu! Můžu si stromek zalít a budu mít aspoň jednoho veselého společníka!“ znovu zajásal Petr, na nic nečekal, otevřel lahvičku, prostrčil ruku mezi mřížemi a pustil pár kapek na lístky.

Chvilku se nic nedělo. Jenže pak to začalo tak rychle, že Petr doopravdy nestačil zírat. Země se zachvěla jednou, podruhé a potřetí a najednou z ní ohromnou rychlostí vyrazil strom. Rostl a rostl a jak se zvětšovaly jeho větve, zvětšovaly se jeho kořeny. Hledaly si cestu tvrdou zemí a rozryly všechno, co jim stálo v cestě. Za okamžik už byly u stěny žaláře, ale ani před ní se nezastavily a rostly dále. Stěna začala pukat, ozvala se rána a před Petrem najednou byla díra.

Zprvu na ni nevěřícně hleděl, ale pak vyběhl ven a začal živou vodu kapat na všechny drobné rostlinky, které našel. Oběhl celou tvrz a všude, kudy proběhl, začaly nesmírnou rychlostí růst mohutné stromy. Jejich kořeny i větve se zakously i do samotné tvrze. Lidí uvnitř se zmocnila panika. Petr slyšel, jak začali vyděšeně ječet a jak se snažili utéct. Marně. Země pukala a pohřbívala pod sebou všechny, kdo byli uvnitř. Zaslechl i hlas královny. Zděšeně něco poroučela, ale nikdo ji neposlouchal. Každý se snažil zachránit jen sám sebe. Stromy však kolem nich uzavřely pevný kruh a z propadající se pevnosti nepustily nikoho pryč.

Když bylo dílo dokonáno, Petr si unaveně sedl za zem.

„Děkuji vám, mé drahé stromy! Zachránily jste mě! Už nikdy si nebudu myslet, že jste na obtíž,“ volal. A odpovědí mu bylo veselé zašumění listí.

Jakmile si pořádně odpočinul, vydal se na cestu. Vyjasnilo se, a tak věděl, kudy má kráčet. Netrvalo dlouho a vrátil se na stezku, na které ho zbojníci přepadli. Šel po ní dále a dále, až po několika týdnech konečně došel až k hradbám nějakého hradu.

Nebylo nejmenších pochyb. Takto nádherný hrad mohl patřit jedině králi.

Na louce nedaleko od něj seděla mlčky nějaká dívka a vyšívala.

„Nesu dopis králi. Nevíš, jak se k němu mohu dostat?“ zeptal se jí.

„Snadno. Tam je,“ usmála se a ukázala stranou.

Ano, to nemohl být nikdo jiný než král! Stál před branou a mluvil se svými rytíři. Petr se až lekl, že má vznešeného krále oslovit. Ale sebral všechnu svou odvahu a přistoupil až k němu.

„Králi, nesu vám dopis od mé hradní paní. Dostal jsem na cestu zlatý amulet, abych se jím mohl prokázat. Ale přepadli mě a amulet mi vzali,“ řekl omluvně.

„Své služebníky poznám i bez amuletu,“ odpověděl mu král dobrácky. „Ukaž, dej mi ten dopis.“

Petr odevzdal psaní a pocítil takovou radost ze splněného úkolu, že mu snad ještě nikdy nebylo nádherněji.

Král list rozpečetil a přečetl si ho. Pak na Petra přísně pohlédl. „Co tě zdrželo?“ zeptal se.

A Petr mu povyprávěl vše, co cestou zažil.

„Dobrá,“ usmál se nakonec král. „Jestli chceš, můžeš zůstat tady na hradě nebo v jeho okolí a sloužit mi společně s ostatními.“

Petr úplně zkoprněl. Taková čest! Kdo by byl odmítl? A přeci se v něm vynořila nesmělá myšlenka, kterou se však bál vyslovit nahlas.

„Nu co je?“ zeptal se pobaveně král, když viděl, jak mladý muž zápasí sám se sebou.

„Když já bych se rád vrátil do lesů, kterými jsem prošel. Je tam nebezpečno. Zlá královna byla sice pohřbena i se svým sídlem, ale i tak tam zbyla spousta loupežníků a násilníků. Chci pomáhat poctivým lidem, kteří lesy putují, a chránit je,“ řekl odhodlaně Petr.

Král zvážněl a pronikavě se na něj podíval. Tak pronikavě, že se Petr cítil, jako by mu král viděl i do toho nejposlednějšího záhybu duše.

„Dobře,“ svolil nakonec potěšeně. „Ale nejdříve si odpočiň.“

A tak Petr odešel od hradní brány, aby si našel nějaký nocleh. Přijali ho hned v prvním hostinci. Byl tak unaven, že sotva za sebou zavřel dveře, svalil se do postele a spal a spal.

Za několik dní, když už načerpal dostatek síly, se rozhodl vydat na zpáteční cestu. Před hostincem však na něj čekala dívka, kterou potkal na louce.

„Slyšela jsem, že chceš jít pomáhat pocestným v lesích. I já pocházím zdaleka. O lesích jsem však slyšela až u nás doma a také jsem zatoužila pomáhat lidem, aby nezabloudili. Přišla jsem tedy sem. Sama bych se do nich neodvážila, ale pokud budeš chtít, můžeme jít spolu a pomáhat si v pomáhání,“ zasmála se.

A Petrovi se na tváři objevil široký úsměv. Chytli se tedy za ruce a společně šli vstříc svému úkolu…

– – –

Král si sedl na trůn. V ruce ještě stále držel dopis, který mu mladý muž před chvílí odevzdal. Znovu ho rozbalil a s úsměvem pohlédl na tu jedinou větu, která v něm stála:

„Posílám ti nového služebníka.“