Člověk je člověkem, když používá cit a spojuje tak duchovní s pozemským.To je úhelný kámen, na němž má stát výstavba nové říše na zemi, základ, který se nesmí pohnout.
A přece se nám stává, že i když jsme byli probráni z mrákot duchovního spánku a vykročili jsme na cestu, zas a znova zakopáváme a usínáme, motáme se do kolečka a své životy neproměňujeme, nevyvíjíme se dál a dál. Proč?
Něco zůstává nepochopeno, nepřijato, zůstáváme slabí, po pár váhavých krocích nové cesty upadáme a vezeme se ve starých kolejích starého, prastarého vláčku důvěrně známého, avšak šedého pozemského života.
Neumíme v citu setrvat, z něj odvíjet všechna rozhodnutí a kroky. Přichází situace, často přesně na míru našeho prastarého zvyku, naší slabosti nebo naopak naší „silné“ stránky – kde se cítíme jistí, kde už skoro všechno víme: „Ano, tady to už znám, tady jsem doma, podívejte, jak mi to jde!“ Tak a podobně to může znít naším nitrem a těžko se nám chce věřit, že právě teď vnímáme situaci zvenčí a ne citem.
Citem… Co je to cit? Cit nepromlouvá jen jemným ševelením větru v korunách rozkvetlých lip, ale i zaburácením hromu a bleskem, který lípu rozlomí. Cit může znít jako banální věta, stokrát už slyšená, a přesto se v ní skrývá klíč k naší momentálně uvízlé situaci.
Máme spojovat duchovní s pozemským v jeden celek. Nespojíme správně, když vnímáme a naplňujeme hlavně pozemské, a na to se snažíme nasadit duchovní rozměr. Nějakou dobu to může vypadat, že stavba drží, ale přijde zátěžová situace a … bum, bum! létají cihly a padají nám na hlavu.
– „Au! To bolí! Odkud ty cihly padají? Vždyť jsem se tak snažil… Dělám všechno dobře!
No tak ne, všechno asi ne. Ale dělám to podobně jako támhle ten a podívejte – mu to drží!“
– Když dva dělají totéž, není to totéž.
– „Proč mi to říkáte?! To mi chcete naznačit, že on je lepší? Že zase já jsem ten špatný?“
Po nějaké době uznáme, že nám stavba spadla, naše stavba a ne sousedova, a tudíž jsme ji postavili ne úplně správně. A asi ještě se některé kameny do stavby nehodily, byly málo opracované. „Ale jinak to bylo v pořádku, co byste ještě po mně chtěli? Víte, kolik to bylo práce a odpírání?!“
A stavíme po svém znovu… Znovu pád a cihly na hlavě… Zase špatně? Jak to?
– Všechno musí být nové!
Až uznáme, že všechna suť je naše, potom ji můžeme odklidit a už nebude překážet.
Potom poznáme, že i způsob našeho stavění byl nesprávný. Jen to pěkně napohled vypadalo. S ulehčením to přiznáme. Nepropojili jsme duchovní s pozemským správně. Něco zůstávalo postaru.
A starým způsobem postavené, i kdyby to byl dům z nových, krásných a opracovaných kamenů, se musí zřítit, protože úhelné kameny nebyly položeny správně.