Na počátku byla beznaděj

Prázdnota mrazí
člověka halí
do ledového kabátu.
Jen křišťálová tříšť
profičí kolem uší
a je pryč.

Voláš marně
do zdi neprodyšné
lemující tvou pustinu.
Oceánem černě
promrkává zář hvězd
tak nedostižných!

Světélkují, ale nezahřejí,
prohánějí se nad tebou,
k tobě nedolétnou.
Sedíš v prachu,
probíráš ho mezi prsty
zimou zkřehlými.

Ach ráno, raníčko,
jak jsi daleko…
Zablýská mi svit denní?
Odleť, černá můro,
odhrň z nitra mého
plášť tmou nasáklý.

Slunce vytoužené,
zlatými háčky
odrýpni balvan těžký!

Vzývám den!
Klaním se dni!
Čekám na den!