Každá cesta začíná v našem srdci.

V něm se rozhoří a plamínek touhy sílí, mohutní, podle toho, tak jak my toužíme.

Pokud toužíme po Bohu, po Pravdě a Lásce, tak nás tato nejvyšší touha spojuje se životadárnou silou a vede přes všechna úskalí, která jsme nakladli sami sobě i druhým.

Když jdeme po své cestě s odvahou a učíme se hledět do tváře svých pochybení a sklonů, jde se nám lehčeji a lehčeji.

Zjistíme, že snadnější je chyby napravovat, než se jich bát.

Zjistíme, že čím víc stínů v sobě projasníme, tím víc těžkých situací na své cestě zvládneme.

Potom i víc světla a lásky námi proudí, a my tak smíme být pomocí i pro druhé.

Pokud je naše cesta opravdově prožitá a i po mnoha pádech stále usilující vzhůru, potom se stává cestou i pro naše bližní.

Tím, co jsme zvládli, napomáháme ostatním, podáváme jim pomyslně ruce v úzkých místech jejich cesty.

Jen pozor! Na cestě můžeme upadnout do léčky pýchy, že víme a jsme tedy něco víc než ostatní.

Bláhoví! Sami jsme nic. Stáváme se cestou jenom proto, že jdeme s Boží pomocí.

Kéž jsou naše životy jako potůčky, jež se vlévají do řeky Života, která se nezastaví, dál a dál se v ní třpytí odlesky Světla…