Ačkoliv se nemáte upínat k žádným takzvaným vůdcům jakéhokoliv druhu, protože musíte prožívat a kráčet sami, je přirozené, že úlohou některých povolaných je veřejně působit či svým způsobem vést určitou skupinu či kruh. Toto veřejné působení může mít mnoho podob. Může se jednat o veřejné přednášky, o vedení kruhu setkávajícího se k příležitosti společného uctívání Boha, o přinášení nového vědění a poznatků v nejrůznějších oblastech lidské činnosti atd. Není třeba uvádět podrobnější příklady, jelikož zajisté několik takovýchto lidí znáte.

Žel, jen o velmi málo takto veřejně působících lidí se dá říci, že by svou úlohu vykonávali správně a postupovali – byť s chybami nezbytnými pro vlastní vývoj – v souladu s Boží vůlí. Mnohem, mnohem častější jsou případy, kdy tito vůdcové, hlasatelé apod. sami směřují do hlubin rozkladu a strhávají tam s sebou i ostatní.

Existují případy, kdy se lidé do těchto vůdčích rolí jmenovali sami, aniž by k tomu obdrželi povolání či vůbec měli jakékoliv dary nezbytné k takovéto činnosti. Ty ale poznáte poměrně snadno – jejich přednášky, proslovy, texty či jiné formy působení jsou založeny na chorobném přežvykování rozumu, často zde najdete navzájem si odporující tvrzení a vůbec bude z mnoha stran jasné, že výplody takovýchto lidí neoživují ducha, a tudíž nemohou mít pravou hodnotu.

Mnohem horší jsou ovšem případy, kdy takto veřejně působí lidé, kteří kdysi povolání skutečně obdrželi, dokonce se do své úlohy i na nějakou dobu postavili, ale vinou toho, že neudrželi svou vnitřní čistotu, už o něj dávno přišli. Mohlo se tak stát z nejrůznějších důvodů. Jako první se samozřejmě nabízí to, že propadli pýše, zatoužili být oslavováni a namísto toho, aby zprostředkovávali poselství z Výšin, začali hlásat své vlastní názory, které se jim zdály být příjemné a pohodlné a které měly jen vyzdvihnout jejich vlastní výjimečnost.

Mezi další důvody patří i lenost takovýchto povolaných. Ačkoliv se zkraje v počátečním nadšení skutečně vnitřně hýbali, časem až příliš ochotně zapomněli na to, že vnitřní pohyb musí udržovat neustále a že jej mají ještě stupňovat. Místo toho setrvali na místě, dále se nerozvíjeli a před sebou samými i před ostatními jsou stále hrdí na své minulé činy a prožití, které ve skutečnosti vůbec nejsou tak velké, jak si myslí, a které měly být pouze prvním krůčkem či stupínkem na jejich cestě. Takovéto ustrnutí se ovšem neobejde bez následků. Tak jako se začne kazit voda, která se zastaví v louži a přestane proudit, tak se začalo kazit i nitro těchto lidí, takže do jejich působení se začalo vkrádat čím dál tím více špatných vlivů, až se stalo otráveným i to málo dobrého, co původně měli.

Hojně rozšířeným nešvarem je také urputné držení si vlastních názorů a postojů. Je mnohokrát až směšné, jakých zdánlivých drobností či „hloupostí“ se mnozí povolaní nechtějí vzdát – například pýše na příslušnost k určitému národu, pýše na svůj způsob řešení či působení, což vede k neuznávání lidí jiných druhů a barev, pýše na svůj brilantní názor na nějaké téma, který je ovšem ve skutečnosti úzce omezený či dokonce vznikl našeptáváním temna, atd. Nelze ovšem působit v síle povolání a neodstraňovat přitom neustále balvany překážející v co nejčistějším proudění. Povolaní toto musí dělat v první řadě! Ano, mají určitý čas na poznání svých omylů a na přehodnocení svých postojů, nicméně je jim dána pevná lhůta, a pokud tak neučiní, jde z jejich strany o vědomý čin nadřazení vlastní vůle nad tu Boží. To s sebou však přináší vážné důsledky, a nepomůže-li ani silná událost, která takovýmto povolaným má ještě naposledy zatřást, aby se vzpamatoval, následuje odebrání povolání a pád.

Je přitom jasné, že bez síly a podpory shůry nemůže člověk vykonat nic velkého a že jeho další působení už nemůže být prodchnuto ničím světlým, jelikož takovýto člověk se od Světla sám odřízl. To ovšem neznamená, že by pozemsky nemohl působit dále! Ba naopak, ve velké většině případů takovíto bývalí povolaní pokračují ve své činnosti, aniž by vůbec pozorovali, že již dávno nejsou napojeni vzhůru. Jejich působení je přitom velmi zákeřné, jelikož jsou v něm stále patrné ozvěny jejich dřívějšího správného konání, což snadno vede k domněnce, že tito lidé stále poskytují světlé hodnoty. Na pravdivosti toho, co kdysi správně přinesli, se totiž nic nezměnilo. Je to ovšem smrtící past pro mnohé následovníky, jelikož k pravdivému tito bývalí povolaní po svém pádu přidávají také spoustu nepravdivého a zavádějícího, čím do osidel temna uvrhují i své posluchače a čtenáře.

A právě v těchto chvílích se v plné nahotě ukazuje, jak málo duchovně živí jsou všichni ti, kdo takovéto falešné vůdce následují, podporují, oslavují či jen z určité vzdálenosti sledují. Kdyby skutečně dbali na svůj cit, museli by cítit nepravost konání těchto vůdců a odvrátit se od nich. Jenže opak je pravdou – právě ti, kdo už se dávno nemohou řadit mezi povolané, se mezi čtenáři Poselství Grálu mnohdy těší velké oblibě a úctě! Že pravou podstatu jejich působení nedokážou odhalit ti, kdo se s Poselstvím Grálu teprve seznamují a v naději se rozhlíží kolem sebe, aby hledali oporu u nějakých vzorů, to je ještě pochopitelné. Ale že ani vy, kteří už touto cestou jdete déle, nedokážete rozpoznat temné působení, ačkoliv je do očí bijící, to je jen dalším důkazem toho, jak vzdáleni jste používání citu a jak duchovně mdlí ve skutečnosti jste. Neboť jak je možné, že stále ještě dopřáváte sluchu například někomu, kdo zavraždil Slovo, povýšil se nad něj a ještě důkaz tohoto svého činu hrdě vystavuje všem na odiv? Jak je možné, že se od něj s největším odporem neodvrátíte, a místo toho jej ještě propagujete?

Mnoho úderů meče musí být ze Světla prováděno, aby se rozbily netvorné útvary, které spolupomáháte vytvořit i vy. Musí být rozbíjeny, protože v myšlenkovém světě tvoří pevnou hradbu, skrz níž nemůže proniknout pomoc pro ty, kteří ještě mají čas na poznání a nápravu. Namísto toho, abyste těmto hledajícím duším pomáhali, jak jste kdysi slibovali, kladete jim ve skutečnosti do cesty ještě překážky a přivádíte je k proudům vedoucím do hlubin! Běda vám za každou takovouto duši, kterou jste strhli. Bude po vás požadována, a vy nebudete moci složit účty. Poznání o tom se ovšem dostaví, až když pro vás bude pozdě, takže se zřítíte společně s ostatními.

Vzpamatujte se proto, dokud je ještě čas! Už ho nemáte mnoho. Střežte se v tom, jaké působení podporujete, a naslouchejte svému citu. Nehleďte přitom, kdo proti vám stojí, jelikož i ten nejvýše povolaný může kdykoliv padnout. A dvojnásob bděle se střežte vy všichni, komu byla svěřena úloha veřejného působení. Je to obrovská milost moci takto přímo působit na zástupy lidí, ale zároveň také obrovská odpovědnost. Pokud skutečně znáte zákony Stvoření, jak o sobě tvrdíte, pak vám musí být jasné, jaké prožívání a jaký konec vás čeká, když zástupy lidí strhnete na nesprávnou cestu. To vám budiž výstrahou.

Klíčem k udržení se na správné cestě vedoucí ke Světlu je pokora. Pokud budete pokorní se vším, co toto slovo obnáší, pak nemůžete zabloudit a případné nesprávné kroky zůstanou pouze chybami, z nichž plyne ponaučení, a nestanou se hříchem.