Vyslanci ze Světla

Nesmírné milosti se lidstvu dostalo, když bylo vyhověno prosbě a Vyslanci ze Světla se těsně před zahájením světového soudu mohli inkarnovat na Zemi, aby zbloudilému lidstvu ještě jednou pomohli – každý jiným způsobem. Nepoznáni putovali první částí svého života a ani oni sami si nebyli vědomi svého původu. V pravý čas ale došli k poznání a v pravý čas se rovněž i setkali, aby společně mohli splnit zaslíbenou úlohu.

Je něco něuvěřitelného a pro tvory nepochopitelného, že se Vyslanci ze Světla, jejichž jádro je bezbytostné, inkarnovali na hrubohmotné Zemi. Obrovská oběť ze Světla k tomu byla zapotřebí, obrovské boje a přípravy, aby se těch pár lidských duší, které po tom usilovně toužily, mohlo ještě zachránit. Celé zástupy pomocníků – jak těch pozemskému oku neviditelných, tak těch vtělených do pozemského těla – měly Vyslancům pomáhat. Jenže lidský duch znovu ukázal svou zavrženíhodnou lenost, zpupnost a ješitnost a ze zástupů povolaných na Zemi se ke splnění úkolu dostavili jen nemnozí. A i z nich převážná část ani náznakem nesplnila, a tak se pro Vyslance stala bříměm, namísto pomocí.

Jak málo lidí poznalo v Abd-ru-shinovi toho, kým skutečně byl. A jak neuvěřitelně zpupně se těchto pár lidí chovalo a stavělo vůči jeho napomenutím, ačkoliv věděli, koho mají před sebou. Je opravdu nepochopitelné, jak mohli lidé vůbec přijít na to, že by mohli něco vědět lépe než ten, kdo pochází ze samotného Světla! Jen málokdo z nich to sice byl ochoten prohlásit otevřeně, nicméně chovali se tak téměř všichni. Nepohodlná jim byla Abd-ru-shinova napomenutí – nepohodlná, protože chtěli žít tak, jak si přáli oni, a užívat si blaženého pocitu něčeho velkého, co podle svého názoru vykonávali tím, že se v záplavě Světla slunili. Pohnout prstem se jim nechtělo, zato přijímat dary nevýslovné ceny – k tomu byli svolní kdykoliv.

Katastrofální důsledky, které to mělo pro ně i pro chtěnou výstavbu, znáte. Zašlo to dokonce tak daleko, že Abd-ru-shin musel být ze Země předčasně odvolán, jelikož mu hrozilo nebezpečí strašlivého konce pozemského života. Odcházel stráven vnitřním žárem a přetlakem, který se v něm bolestivě hromadil, protože neměl komu předávat to, co do něj proudilo. Nevýslovná muka zažíval, a to vše kvůli povolaným lidem, kteří dali přednost vlastní pohodlnosti a pozlátku před tím, co slibovali splnit a vykonat.

Přešla válka, utichly hrubohmotné zbraně a zbídačená Země se začala probírat z hrůzného období ničení a výbuchů nenávisti. Mnozí povolaní na Zemi zůstali a měli pokračovat dále ve výstavbě, kterou sice pozemsky již nemohl řídit Abd-ru-shin, nicméně na Zemi stále zůstala paní Maria. Ano, musela zastat úlohu, na níž nebyla připravována, nicméně stále se to byla Vyslankyně ze Světla, která navíc měla spojení s Abd-ru-shinem nacházejícím se na druhém břehu.

Nyní se ovšem v plné nahotě ukázalo, jak málo povolaných skutečně poznalo, kdo paní Maria je! Navzdory výslovným zmínkám v Poselství Grálu, navzdory tomu, co Abd-ru-shin často prohlašoval, navzdory tomu, že směli dlouhá léta žít v její blízkosti, si povolaní neprožili, že paní Maria rovněž pocházela z bezbytostného, a nepoznali její působení! Neexistuje pro to žádné ospravedlnění a velmi těžké následky čekají na všechny, kdo se postavili proti ní.

Rozum jednoho z povolaných dokonce přišel s odporně lstivou myšlenkou, že paní Maria po smrti Abd-ru-shina již není tím, kým byla, ale že se stala lidským duchem, zatímco bezbytostné od ní bylo odtaženo pryč za Abd-ru-shinem. Jako by něco takového vůbec bylo možné! Na tom, kým paní Maria je, se nemohlo nic změnit, ani se nijak nemohlo stát, že by si přestala být vědoma svého původu a ztratila na něj napojení. Jen chorobný rozum mohl něco takového vytvořit a pokládat za možné.

Tato odpudivá myšlenka ovšem našla ve zbídačených řadách povolaných úrodnou půdu. Povolaným se totiž už nechtělo poslouchat pravdu a sami chtěli rozhodovat o tom, co je správné a co ne. Už za života Abd-ru-shina jen neradi měnili své zvyky a přání, jenže vůči němu si až na výjimky netroufali vystoupit. Uznáním toho, že i v paní Marii mají před sebou někoho s bezbytostným jádrem, by tento jim nepohodlný stav prodloužilo, neboť těžko by potom mohli polemizovat o nějaké výtce, kdyby jim ji sdělil někdo, kdo se nemůže mýlit. Proto s odpudivým nadšením uvítali myšlenku, že to bezbytostné se od paní Marie vzdálilo a zbyl jen omylný lidský duch, jehož bylo potřeba poučovat a jenž už pro ně nemohl představovat překážku v plnění si vlastních přání.

Tím ovšem tito povolaní pro sebe spustili strašlivé působení neúprosného soukolí, které z velké části znamená vymazání z knihy života. A co hůř – zkázonosná myšlenka, na níž byli tehdy tak hrdí, přetrvává a působí dodnes! Četné zástupy čtenářů Poselství Grálu jí věří, čímž se ovšem přidávají k proudu odpudivé zrady! Tento proud jim nemůže přinést nic dobrého, jelikož je plný temna a zpupnosti vůči Stvořiteli.

Zastavte se proto a zahloubejte se do Poselství Grálu. Nahlédněte i do jiných spisů a vzpomínek z doby života Vyslanců, ovšem pečlivě přitom svým citem odvažujte, co je pravé a co bylo přidáno malými človíčky neschopnými plnit vůli Boží. Nelze se stavět proti Bohu a jeho Vyslancům, ani v myšlenkách, aniž by to neznamenalo skvrnu na duchovním šatu, která zabraňuje vstupu do ráje. Střezte se takovýchto skvrn, protože vás mohou strhnout dolů, pakliže je včas nevyčistíte.