Nečistými činy nelze bojovat za Světlo, jelikož každé temné cítění, chtění a jednání odpuzuje všechno světlé, a proto k vám v takové situaci nemůže proudit světlá pomoc z Výšin. Nemůže, jelikož tato pomoc se dokáže zachytit pouze na půdě stejnorodosti, která vzniká poctivým pátráním po tom, jaká je Boží vůle.
Bez pomoci z Výšin stojíte ovšem sami proti armádě temna, s níž se svými malými silami nic nezmůžete. Nemluvě o tom, že takovýmto odloučením se od světlých proudů stejně přestáváte do svého okolí šířit světlo, a tudíž vaše práce nepřináší stvoření žádný užitek. Ba naopak tím dokonce podporujete stranu odvrácenou od Světla, protože vašim skutečným činem je neposlouchání Boží vůle. Nemusíte přitom nutně mít zlé chtění spočívající v touze ubližovat druhým nebo žít na jejich úkor, ale neposloucháním Boží vůle je i jednání podle vlastních nesprávných názorů, čemuž se ovšem rovněž nemůže dostat Boží pomoci.
Ačkoliv toto všechno víte, nebo byste alespoň měli vědět, přesto méně či více často podléháte pokušení a zlo oplatíte zlem. Jakékoliv jednání, jehož pohnutkou bylo chtění ublížit druhému, je temné – bez ohledu na to, zda to bylo v malém, či velkém. Samozřejmě, že je správné bránit se, pokud vás například někdo napadne, ať už fyzicky, nebo jiným způsobem. V takovém případě se máte bránit, ale vaše cítění přitom musí být čisté, což znamená, že vaše chtění musí doopravdy být snaha bránit svůj či něčí život, práva atd., a nesmí v něm být zatkána touha odplatit se druhému, tedy jiným slovem pomstít se mu.
„Má je pomsta!“ k vám pravil Stvořitel, ale vy toho nedbáte a chcete tuto pomstu vykonat sami. Chcete ponížit toho, kdo ponižoval vás, chcete vidět trpět toho, kdo způsobil utrpení vám, a chcete to pokud možno hned. Jako byste nevěřili v samočinně působící soukolí Božích zákonů, které každému přinesou následky vždy v pravý čas a ve správné podobě!
Ať už se k vám kdokoliv chová jakkoliv špatně, vašim přáním nesmí být, aby se jemu vedlo stejně, jako se teď kvůli jeho jednání vede vám. Nemáte druhému přát utrpení, i kdyby bylo jasné, že ho utrpení na základě jeho temného konání čeká. Vaším jediným přáním má být, aby ve Stvoření zavládlo Světlo, a za to máte bojovat. To však dokážete jedině tehdy, když budou vaše činy světlé. Jedině světlým konáním nejen že přispějete k budování světlé stavby ve Stvoření, ale také budete pro ostatní lidi, kteří v sobě mají touhu po dobru, inspirací, aby činili také tak. Pokud se ovšem zachováte temně, v lidech úsilí po dobrém nijak neprobudíte, ba naopak vyprovokujete pouze další temné jednání.
I světlými činy sice můžete vyprovokovat temné jednání, jelikož temno nenávidí všechno světlé, a proto bude na Světlo šířícího člověka reagovat zuřivě, nicméně v takovémto případě vás temné jednání ostatních zasáhne pouze zvenčí, nikoliv zevnitř. Ano, zvenčí můžete údery temna silně pocítit – koneckonců, jak víte, spousta připravovatelů cesty skončila v žalářích či na hranici –, ale vaše nitro tím zůstane netknuté. Jestliže se ale dopustíte temného jednání, spojíte se s ostatními temnými lidmi a s centrálami temných útvarů, odkud bude temno posilující proudění proudit do vašeho nitra!
Na okraj je třeba poznamenat také to, že stejnou váhu, jako byste temné skutky páchali vy sami, má i to, když se ve své činnosti spolčíte s někým jiným, jehož pohnutky nejsou čisté. Spoluprací s temným člověkem nikdy nemůžete vybudovat něco světlého, protože vaše společné jednání bude protkáno jeho zlým chtěním. Je to podobné, jako by si panovník na obranu svého hradu místo věrné stráže přizval žoldáky, kteří se ochotně propůjčí k čemukoliv, co nařídí ten, kdo jim dá více peněz. Proto nemůžete například při prosazování práv a správného postavení žen spolupracovat s těmi, které jsou ostudou ženství, nemůžete se při obraně svých práv spolčit s právníkem, jenž ostatní ponižuje či zesměšňuje nebo se dopouští podvodů, jakkoliv by z hlediska pozemských zákonů mohly být nenapadnutelné, nemůžete přírodní medicínu propagovat odkazováním na léčitele, který už dávno zapomněl na pokoru a pokouší se pouze uplatňovat své malé vědění v ješitné oslavě sebe samého, atd. Všechny takovéto činnosti jsou odsouzeny k nezdaru a stavby vybudované na tomto základě zákonitě popadají.
Nyní se nabízí otázka, co dělat, aby temno do vašeho nitra neproniklo ani tehdy, když budete sami temnem napadeni, a co dělat, když už temno do vašeho nitra některou cestou proniklo. I v tomto ohledu panuje mezi čtenáři Poselství Grálu a vůbec stoupenci četných náboženských nauk spousta dogmatických názorů. Jedni, jimž je více vlastní pokojnost, horlivě propagují cestu klidu a úsměvu a svrchu se jako na nezralé dívají na ty, kteří se s temnem rozhodli bojovat a postavit se mu. A druzí, kteří v sobě mají více bojovosti, uznávají pouze akční čin a nepovažují za plnohodnotné lidi ty, kteří dokážou nad temným jednáním pokrčit rameny a v klidu tím nezasaženi jít dál. Pravdu přitom mají jako obvykle obě strany, které by udělaly mnohem lépe, kdyby se jedna od druhé učily, místo toho aby se na sebe dívaly přezíravě či s nepochopením. Temno totiž do vás může proniknout jak tehdy, když na temné jednání druhých až příliš často reagujete protiútokem, tak tehdy, když temné jednání druhých až příliš často tolerujete, aniž byste se vůči němu nějak postavili či vymezili. I tolerance temna je čin, jímž ve vašem nitru může vzniknout temná skvrna, která se poté jako rakovina může šířit dále.
Stejně tak ve vás může temno vzniknout, když nedokážete druhým odpustit to, čím se na vás provinili. Samozřejmě, takovéhoto odpuštění nemusíte být vždycky být schopni hned, jelikož za určitých situací to hned ani nejde, nicméně tak jako ve všem, i v tomto pro vás jednou nastane čas, kdy určitý krok – tedy v tomto případě odpuštění – musíte vykonat. Ale jak odpustit někomu, jehož zlé konání vás zasáhlo citelně – například tak, že si následky ponesete celý zbytek tohoto pozemského života, ne-li ještě dále? Nebo někomu, s nímž jste z nějakého důvodu nuceni se pravidelně stýkat, takže jste stále vystaveni jeho nenávistnému působení?
V plné míře to za takovéto situace nemusí být vždy možné, jelikož možnost úplného odpuštění, při němž se rozvážou všechna vlákna, nezávisí pouze na vás, ale také na tom, kdo se na vás provinil. Přesto však je ve vaší moci odpustit alespoň do takové míry, do jaké je to možné vykonat jednostranně, aniž by se druhý člověk změnil, polepšil nebo svých činů litoval.
Především je nutné přijmout skutečnost, že každý člověk má svobodnou vůli, a je jen na něm, jak s ní naloží. Skutečné následky svých činů si ponese on sám, nikoliv vy – ačkoliv bezpráví, jímž se na vás provinil, na sobě pociťujete. Také je potřeba se od dané situace co nejvíce odosobnit, tedy podívat se na ni z nadhledu. Představte si svůj život jako putování směrem ke vznešenému cíli. Máte před sebou nějakou cestu, po níž máte a chcete jít. Na světě ovšem nejste sami a ovlivňuje vás také působení ostatních lidí. Někteří vám mohou na cestu naklást překážky, přičemž některé z nich mohou být tak velké, že je nedokážete obrazně řečeno přelézt. V takové situaci můžete buď zůstat stát na místě a zlobit se, že vaše cesta je zaházená kameny, nebo se můžete s danou skutečností smířit a najít si cestu jinou. Samozřejmě, takováto pomyslná objížďka vás bude stát nějaké úsilí a čas a možná kvůli tomu nebudete moci vykonat všechno přesně tak, jak to po vás bylo původně chtěno, ale před zákony stvoření kvůli tomu nebudete stát jako viníci, jelikož to nebyla vaše chyba.
Když toto všechno dokážete, potom se budete umět podívat z nadhledu i na toho, kdo se na vás provinil, a uvidíte, jak ubohý ve skutečnosti je. V tomto poznání se na něj přestanete zlobit, jelikož vám jej spíše bude líto. Tím ovšem vykonáte potřebný krok k odpuštění, a ačkoliv na plné odpadnutí vláken si budete muset počkat, až dotyčný dojde tak či onak k poznání, z vaší strany budou již splněny všechny podmínky toho, aby vás provinění druhého tolik nezasahovalo.