Miluj bližního svého jako sebe samého

Opravdu milovat sebe a svého bližního, mohu jen tehdy, když na prvním místě a především, tedy nade vším, ve všem miluji Boha a vše, co od něj přichází. Tedy Čistota, Pravda a Láska. Protože potom miluji to, co je od Pravdy a Lásky. Ve svém bližním i ve mně samé.

Potom nemůžu jinak. Potom ve všem hledám, ze všeho mi vystupuje vstříc Čistota, Pravda a Láska a zraňuje mě to, co od Čistoty, Lásky a Pravdy není. Toužím po Dobru, miluji Dobro. Nemohu milovat zlo, lež. Ani u sebe ani u druhých. To bych přibíjela Čistotu, Pravdu a Lásku na kříž.

To neznamená nechápat lidské slabosti, vždyť jsem vyvíjející se, chybující člověk. To neznamená nemít soucit s trpícími lidmi nesoucími tyto slabosti. Jak by láska nemohla mít soucit. To neznamená nepomáhat potřebným. Skutečná láska je ale propojena s Pravdou a nezavírá před ní oči. Mít lásku znamená nepodporovat lidské slabosti, ty nakonec vždy přinášejí jen utrpení. Jako výsledek své setby.

Ano, volám, prosím o pomoc v dobách své nouze. A přeji ji všem. Ale ne všemu! Jen k Dobru usilujícímu. Nemohu, nechci si přece přát, aby na zemi vzkvétala závist nebo sobectví!

Nemusíme lidi dělit lidi na dobré a zlé. Máme se ale učit rozeznávat Dobro a zlo. Pravdu a lež. A podle toho se zařídit. Jako Popelka přebírat hrách od popela. Zrno od plev. V sobě, potom okolo sebe. To, že miluji Čistotu, Lásku a Pravdu je při tomto mém úkolu zázračná, obrovská pomoc. Tato práce třídit se potom stává samozřejmostí. Miluji Dobro jako květina slunce!

A když ze slabosti či pohodlnosti zalévám svou povolností, kterou nazývám láskou, výhonky falše a zla, zda-li mě z toho nebolí srdce? Zda-li neznásilňuji a nepotlačuji Čistotu, Pravdu a Lásku sama v sobě? Tu skutečnou, bez které bych nebyla…