Zapomenutý svět

„Lena! Stuj, kaj iděš!“ Babiččin hlas zazněl přísně a rázně a dobře že tak – zastavil mně, právě když jsem chtěla vkročit na frekventovanou Komenského silnici, pravděpodobně do dráhy projíždějícímu autu. Probudil mě ze zasnění a zachránil mi život.

Vzpomínám na zaprášený svět plný pro mě starých lidí, návštěvy četných babiččíných příbuzných, známých a přítelkyň bydlících porůznu v Karviné, většinou v hornických koloniích znějících podivnými jmény – Sovinec, Hohenneger, Solca, Nový York… Domky tmavé a ponuré, i pěknější, s upravenými zahrádkami. Téměř vždy s těžními věžemi opodál. Velké místo v těchto vzpomínkách zabírá rozlehlý karvinský hřbitov s cestičkami k určitým hrobům, ke kterým pravidelně s babičkou chodíme zapalovat svíčky a studený kostel, v kterém se musí vstávat, sedat, klekat, hrají tu varhany a je cítit zvláštní vůně kadidla

Všechna tato místa, domy, místnosti, barvy a vůně mi připadají staré, smutné. I černý rybíz u plotu malé zahrádky chutná divně. Červený je sladkokyselý, ale černý? Má zvláštní příměs. A zdejší řeč! Ta je úplně cizí, těžká, plná příměsí, zní mi pokrouceně, jakoby tyto lidi nikdo nenaučil správně mluvit. Mluví jí lidé, kteří musí žít v zašpiněném světě a tak mají zašpiněnou řeč. “Po našymu” – tak se jí říká.

Takový je svět staré Karviné, který mně obklopuje, doba mých předškolních let. Schází v něm děti.

Jednou za týden se vracím za svými rodiči do Havířova, mladého, čerstvě postaveného města, které naopak celé zvoní dětskými hlasy, jásotem a křikem snad tisíců dětí. Ráda je pozoruji, stojím za oknem a dívám se, jak si hrají na hřišti, na trávnících, běhají kolem sídlištního domu, ve kterém s rodiči bydlíme. „Chceš jít ven za nimi?“, ptá se maminka. To ne, vrtím hlavou, bojím se představy, že bych se k nim přidala, tady za oknem je bezpečněji. V Havířově je svět barevný, jsou v něm zelené trávníky, stromy, záhony s květinami, výkladní skříně s hračkami… A hlavně to v něm zní, žije, dětské hlasy ho rozeznívají jako zvonkohra.

V době školní už v Havířově natrvalo bydlím s rodiči a o pět let mladším bratrem, za babičkou a dědou jezdíme jen o víkendech. Je to vždy jako návrat do starého smutného světa, zapomenutého okolím. Do světa, kde se nestaví, nic nevylepšuje, ale naopak bourá, hroutí a dožívá. Zničená krajina, šedé  stromy, oprýskané domy, podivná potrubí, železniční trať stále vyzdvihovaná na náspech mezi kališti… Jen oči babičky a dědy se vždy, když přijedeme, rozzáří.